Podívejme se do jednoho pražského divadla v roce 1947. V sále začala hrát ryze americká hudba a po jevišti pobíhal jihočeský vodník Čochtan; hrál se totiž Divotvorný hrnec. Jiří Voskovec nebyl na pódiu, ale přesto se šel děkovat, celý tento kus totiž sám režíroval. Už v tu dobu se mu však v hlavě honily plány cesty za oceán, tentokrát natrvalo.
Muž dvou jmen
Narodil se roku 1905 v Sázavě jako Jiří Wachsmann a příjmení Voskovec přijal po otci, jenž si je sám z vlastenectví počeštil. Otec byl legionář a kapelník carských vojenských hudeb, takže malý Jiří měl jako dítě dokonce ruské občanství. Babička z matčiny strany byla Francouzka, a tak už v kořenech nesl tu zvláštní směs: pevný český základ a otevřené okno do světa.
Tahle dvojakost ho pak provázela celý život. V Praze byl Jiří, v Americe si nechal říkat George; příjmení tam vyslovovali „Voskovek” a on se nebránil. Uměl být doma na obou březích Atlantiku, a přitom nikdy úplně ani na jednom.
Krátký návrat a tichý odchod
Po válce se vrátil z amerického exilu domů do Československa. Werich už byl v Praze od podzimu 1945, Voskovce zdržel rozvod a nová láska — americko-gruzínská divadelnice Anne Gerlette. Roku 1946 V + W obnovili divadlo, hráli, režírovali a hledali znovu své publikum. Jenže ten starý zázrak Osvobozeného divadla už se přivolat nedal a novou hru o aktuálním dění se jim napsat nedařilo.
Voskovec později tvrdil, že se k odchodu rozhodl už v létě 1947, tedy ne až po únorovém převratu 1948, jak se všeobecně soudilo. Cesta vedla přes Paříž - a do Československa se už nikdy nevrátil.
Pařížská zastávka a jeden vytrvalý mýtus
Tady se hodí zastavit u věci, kterou kolem Voskovce často slýcháme v přikrášlené podobě. V Paříži totiž krátce pracoval pro UNESCO, a z té epizody se postupem let stal „filmový expert”, málem zachránce československé kultury na mezinárodním poli.
Skutečnost byla skromnější. Díky přímluvě Adolfa Hoffmeistra nastoupil jako programový specialista v oddělení hromadných sdělovacích prostředků — bylo to úřednické místo. Žádný doložený film ani konkrétní projekt po sobě nezanechal a žádná prokazatelná pomoc Československu se nekonala; vazba na vlast se vyčerpávala tím, že mu místo zprostředkoval krajan. Práci navíc brzy s nechutí opustil.
V Paříži s manželkou naopak založili komorní Americké divadlo. Hráli anglicky, uváděli Sartra, Shawa, Wildera i Tennessee Williamse, a měli dokonce titulkovací zařízení, aby přilákali Francouze. Peníze ale nepřicházely a roku 1950 divadlo zavřeli. Voskovec se vrátil za oceán. Tam ho však čekala rána, kterou nečekal.
Jedenáct měsíců na Ellis Islandu
Šestnáctého května 1950 přistál na newyorském letišti. Místo vstupu do země ho odvedli na Ellis Island, ostrov, kterým prošly miliony přistěhovalců — a kde teď on sám uvázl jako podezřelý. Důvod? Podezření ze sympatií ke komunismu.
Udání patrně přišlo od krajanů z opačného konce politického spektra a jako důkaz posloužil levicový předválečný film Svět patří nám. Začínalo prostě bláznění Mccarthismu – lov na komunistické špióny.
Strávil tam jedenáct měsíců, mezi spoluvězni byli i klavírista Friedrich Gulda nebo dirigent Victor de Sabata. Za Voskovce se nakonec zaručili novinář Ferdinand Peroutka a předúnorový politik Petr Zenkl.
Ta zkušenost ho však poznamenala natrvalo. Místo označil za odpornou věznici a léta poté odmítal ukázat svým dcerám Sochu svobody. Z internace se totiž díval na její záda.
Z hořkosti ale vytěžil i kus umění. Pro americkou televizi vznikl pořad, v němž si zahrál sám sebe a svůj případ. Dokonce za něj získal cenu. V roce 1955 pak dostalo se mu jisté satisfakce, když úřady Voskovcovi potvrdili americké občanství.
George Voskovec, herec hercům
A pak přišla léta tiché, vytrvalé práce. V Americe se sice nestal hvězdou, na jejíž jméno se stojí fronty, zato se stal něčím možná cennějším — hercem, jehož si vážili ostatní herci. Tím, koho režisér chce, protože ví, že roli unese.
Roku 1956 získal vůbec první cenu Obie pro nejlepšího herce, a to za titulní roli ve Strýčku Váňovi; kritika ho označovala za nejlepšího čechovovského herce své doby. Hrál po boku Richarda Burtona, s Johnem Gielgudem, později i s Meryl Streepovou, třikrát ztvárnil Alberta Einsteina a vystoupil ve dvaasedmdesáti filmech.
Českému divákovi ho ale dodnes připomíná hlavně jeden snímek. Ve Dvanácti rozhněvaných mužích z roku 1957 hrál porotce číslo jedenáct, hodináře a přistěhovalce, jemuž evropský přízvuk slušel. Film režíroval debutující Sidney Lumet a v hlavní roli stál Henry Fonda. A nakonec jedna jemná ironie: v českém znění Voskovce daboval Václav Voska, herec, kterého kdysi v poválečné Praze sám režíroval. Hlas se tak oklikou vrátil domů, i když jeho majitel nemohl.
Půlka, která umřela
Zbývá vztah, bez něhož Voskovcův příběh nelze vyprávět. S Werichem se v roce 1948 rozešli a Voskovec to v dopise shrnul smutně, ale přesně — Amerika prý oběma porušila chemickou formuli jejich souznění.
Poprvé se zase setkali roku 1956 v londýnském studiu BBC, naposledy poté ve Vídni roku 1974, kde tři týdny nahrávali poslední forbínu. Jejich korespondence vyšla později knižně a patří k tomu nejkrásnějšímu, co Voskovec napsal.
Když Werich na podzim 1980 zemřel, Voskovec napsal, že mu umřela půlka. Sám odešel o osm měsíců později, prvního července 1981, na ranči v kalifornské poušti. Část popela se rozptýlila do Atlantiku, část se v roce 1990 vrátila domů, do společného hrobu s Werichem na Olšanech. Po obou je dnes pojmenovaná i planetka.
Co po něm zůstává
Voskovcův osud má v sobě cosi, co stojí za připomenutí právě dnes. Byl to Čech každým coulem — jazykem, humorem, vzděláním zakořeněným v První republice — a přitom dokázal obstát na světových jevištích, mezi cizími jmény i v cizí řeči, aniž by se sám sobě ztratil. Domova si nikdy nepřestal vážit, i když do něj po roce 1948 už nesměl.
Možná je to nejlepší způsob, jak na něj vzpomínat. Ne jako na muže, který odešel, ale jako na důkaz, že “českost” lze nosit po světě se vztyčenou hlavou — a že se vždycky najde cesta zpátky.
Byť třeba jen v hrsti popela uložené do rodné země.
