Paul Jung, otec Carla Gustava, byl provinciální švýcarský pastor, jemuž se nedostalo milosti skutečné víry, od které nakonec odpadl. Jeho syn však přes nejrůznější odbočky a překážky nalezl živoucího Boha – jakkoli „posvém“ – a s touto výbavou se stal jedním z nejznámějších světových psychologů. Právě dnes je to 150 roků, kdy tento bezpochyby v mnohém podivný muž přišel na tento svět.
Vážné dítě
Carl Gustav Jung (26.7.1875 - 6.6.1961) byl osamělé, vážné „introvertní“ dítě. Jeho matka trpěla depresemi a v noci údajně komunikovala s duchy. Stejně jako ona i Carl Gustav od malička věřil, že má dvě osobnosti.
Osobnost č. 1 byl docela obyčejný švýcarský školák, kluk, který nebyl ničím pozoruhodný. Osobnost č. 2, to bylo něco docela jiného, to byla vážná, důstojná bytost, významná a mocná. Č. 1 byla navenek projevovaná extrovertní část jeho osobnosti, č. 2 bylo jeho hluboké pravé já.
Tento zvláštní chlapec měl totiž „přepážky“ ve svém nitru zčásti „průhledné“, a právě díky tomu dokázal později odhalit některé procesy probíhající v lidské psychice.
Archeologie versus medicína
Mladý Carl Gustav chtěl studovat archeologii. Univerzita v Basileji však tento obor nenabízela a rodina si nemohla dovolit poslat ho studovat jinam. Uvažoval tedy o medicíně. Když se dozvěděl o psychiatrii, bylo rozhodnuto. Kombinace biologických a duchovních aspektů člověka byla přesně to, co hledal. Psychiatrie v té době nebyla právě prestižní obor, ale to se mělo brzy změnit.
V době univerzitních studií působil také jako asistent v Anatomickém ústavu Basilejské univerzity. Tady se zrodil jeho zájem o paleoantropologii a přelomové objevy raných hominidů, neandertálců a fosilie druhu Homo erectus. Tento zájem ho později přivedl k přesvědčení, že i lidská psychika má jakési evoluční vrstvy, vysledovatelné i u moderního člověka a přispěl i k jeho objevu takzvaného kolektivního nevědomí.
Okultní jevy a spiritismus
Jung se od mládí intenzivně zajímal o okultní jevy, spiritismus a mimovědomé projevy psychiky. Vyrůstal v rodině, kde byl duchovní svět brán vážně – jeho matka i další příbuzní mluvili o zvláštních vjemech, snech a „zjeveních“. Jung byl fascinován tím, co se odehrává mimo vědomou kontrolu, a brzy začal sám provozovat spiritistické seance.
Jeho první akademická práce, obhájená jako doktorská disertace v roce 1902, nesla název O psychologii a patologii tzv. okultních jevů a pojednávala o případu jeho sestřenice Helene Preiswerk, která ve změněném stavu vědomí komunikovala s „duchy“.
Jung se tehdy snažil tyto fenomény pochopit psychologicky – neodsuzoval je hned jako bludy, ale zkoumal je jako výraz hlubších vrstev lidské psychiky. Právě tento otevřený postoj k nevysvětlitelnému se později stal jedním z rysů jeho celoživotního přístupu: Co je nevysvětlitelné, to ještě nemusí být nepravdivé – možná je to jen zatím nepochopené.
Přátelství a rozchod s Freudem
Jung se poprvé setkal osobně s Freudem, s nímž si již nějaký čas dopisoval, ve Vídni v roce 1907. Vypráví se, že když se poprvé setkali, tak se zaradovali, že potkávají někoho, kdo se dívá na lidskou psychiku podobným způsobem, že spolu nadšeně hovořili bez přestání plných třináct hodin – od dopoledne až do noci. Oba málem padli vyčerpáním, ale jejich rozhovor byl pro oba mimořádně obohacující.
Jejich spolupráce a přátelské kontakty trvaly několik let, ale pak se jejich cesty rozešly. Zatímco Freud považoval potlačenou sexualitu za hlavní hnací moment lidské psychiky, Jung viděl věci jinak a měl potřebu jít vlastní cestou.
Kladl větší důraz na duchovní aspekt člověka, mytologii a kolektivní nevědomí. Freud měl k Jungovi převážně otcovský vztah a viděl v něm svého „korunního prince“, pokračovatele své metody, ale jeho mladší kolega potřeboval být sám sebou, nechtěl jen naplňovat něčí představy, s nimiž se navíc nemohl identifikovat.
Když Jung vydal v roce 1912 knihu Psychologie nevědomí, byl nucen konstatovat, že „ho stála přátelství s Freudem“. Jungův pohled na libido, prezentovaný v této knize, byl odlišný od Freudova. Neshodovali se také v pohledu na nevědomí. Freud považoval nevědomí jen za jakýsi sklad potlačených emocí a přání. Jungovi připadal takový model neúplný, nepružný a příliš statický.
On sám pohlížel na osobní nevědomí spíše jako na proces a na pouhou část nevědomé sféry mysli, jejíž valnou část představuje kolektivní nevědomí, vývojově starší vrstva, v níž jsou ukotveny archetypy, jakési univerzální formy nebo obrazy, které nejsou výsledkem individuální zkušenosti, ale naopak jsou společné všem lidem a ovlivňují jejich myšlení, cítění a jednání.
Oba pánové se naposledy setkali na psychoanalytickém kongresu v Mnichově v roce 1913, kde Jung představil svou osobnostní typologii – typ introvertní a typ extrovertní, a vlastně zde vytyčil základy své analytické psychologické metody.
Osobnostní krize
Freudovo odmítnutí a drtivá kritika Jungových myšlenek odstartovala Jungovu hlubokou psychickou krizi. V roce 1913 zažil něco, co později popsal jako „hrozivou konfrontaci se svým nevědomím“. Dostával se do zvláštních stavů, kdy měl děsivá vidění a slyšel hlasy. V jasnějších chvílích měl obavy, že se řítí do psychózy.
Část jeho mysli ale věděla, že tyto zážitky mají nedocenitelnou hodnotu. Pracoval s aktivní imaginací a všechny své prožitky si zaznamenával do deníků, které byly později souhrnně nazvány „Černá kniha“ (podle barvy sešitů, do nichž vše zapisoval).
Na jeho stavech byly nejhorší apokalyptické vize, které se vlastně brzy nato naplnily, když vypukla první světová válka. Tato epizoda v Jungově životě připomíná vývoj osob, kterým je určeno stát se orákulem. Probuzení zvláštních psychických schopností obvykle předchází podivná nemoc postihující tělo i duši. Je možné, že C. G. Jung byl také orákulem a předvídal příchod světové války?
Krize trvala několik let, až do skončení války, a ještě nějakou dobu poté. Zkušenosti z tohoto období mu poskytly bohatství materiálu ke zkoumání. Zápisky z černých sešitů zredukoval a vytvořil z nich tzv. „červenou knihu“, nádherně vybavené dílo připomínající středověké manuskripty, které přepisoval, iluminoval a ilustroval mnoho let.
Individuace
Práce na „červené knize“ trvala šestnáct let a nejenže ho zachránila před psychózou, ale navíc mu umožnila postupně dotvořit teorii archetypů, kolektivního nevědomí, a především procesu individuace. Individuace je centrální pojem Jungovy analytické psychologie (někdy také nazývané hlubinná, protože se zabývá nevědomými psychickými jevy a procesy). Je to proces, jímž vědomé já postupně objevuje, konfrontuje a integruje nevědomé složky osobnosti (např. stín, animu/anima, vnitřní já), a tím se přibližuje k úplné psychické celistvosti. Jedinec se vyděluje z kolektivního nevědomí a stává se opravdu individuální bytostí, která je schopna žít svůj autentický život, nikoli pouze takový, jaký od něj očekává společnost a rodina.
Anima a animus
Anima a animus jsou podle Junga archetypy, které představují vnitřní ženský a mužský princip v každém člověku, v mužích i ženách.
Anima se u muže projevuje se jako inspirace, intuice, touha po kráse, fascinace ženami nebo obrazy ženského ideálu (femme fatale, panna, čarodějka). Muž, který je schopen integrovat animu, získává citovou hloubku a vztah k nevědomému. Anima představuje duši muže.
Animus u ženy představuje duchovní princip. Projevuje se jako touha po nezávislosti, schopnost zaujímat racionální postoje nebo jako obrazy vnitřního muže (učitel, rytíř, duchovní vůdce). Žena, která je schopna integrovat anima, získává vnitřní sílu, sebevědomí a schopnost jasné řeči.
Integrace anima a animy znamená možnost vnitřního sjednocení protikladů a rozšíření osobnosti. Pokud tyto vnitřní postavy nejsou vědomě rozpoznané a integrované, mohou ovlivňovat naše nevědomé chování.
Nezralá anima se u mužů projevuje jako náladovost, pasivita nebo neukotvená fascinace ženami. Nezralý animus u žen mívá podobu vnitřního kritika, sklonu k moralizování nebo tvrdosti v názorech. Místo skutečného vztahu pak často vzniká projekce – očekávání, že ten druhý naplní náš vnitřní ideál. Cesta k uzdravení vede přes vědomé poznání těchto aspektů a jejich přijetí jako součásti vlastní celistvosti.
Persona a stín
Důležitými klíčovými pojmy analytické psychologie jsou i persona a stín.
Persona je způsob, jímž se prezentujeme před ostatními lidmi, jak chceme být nahlíženi, role, kterou vědomě přijímáme, abychom byli přijatelní pro ostatní. Vzniká postupně tím, že se přizpůsobujeme očekávání okolí. Umožňuje nám sociálně fungovat a být přijímáni, ale pokud se s ní identifikujeme, hrozí nám, že ztratíme kontakt se svým autentickým vnitřním já.
Protikladem persony je stín. Je to souhrn všech částí naší osobnosti, které vědomě odmítáme nebo potlačujeme, ať už negativních (agresivita, závist, sobectví, chamtivost, strach), nebo pozitivních (tvořivost, odvaha, vitalita). Stín je často projikován vně na jiné lidi – všichni jistě známe osoby, které si neustále stěžují, že za jejich problémy může někdo jiný.
Stín je podle Junga důležitou součástí naší osobnosti, bez stínu bychom byli jen ploché, papírové postavy. Pokud se chceme stát autentickou a celistvou osobností, musíme se setkat se svým stínem (konfrontovat se s ním) a přijmou ho (integrovat).
Vnitřní já
Jedním z nejhlubších Jungových pojmů je právě bytostné Já, někdy označované jako vnitřní Já nebo Self.
Zatímco ego je středem našeho vědomého vnímání a identity, Self představuje celistvou bytost, která zahrnuje jak vědomé, tak nevědomé složky osobnosti. Je to vnitřní obraz celistvosti, jakýsi skrytý plán nebo kompas, který člověka vede k naplnění jeho potenciálu.
Jung vnímal Self jako duchovní centrum osobnosti, často symbolizované ve snech a mýtech jako kruh, mandalu, chrám nebo postava „moudrého starce“ či „moudré ženy“.
Cesta k vnitřnímu Já je zároveň cestou k uzdravení – tedy individuací. Bytostné Já není jen psychologickým konstruktem, ale i hlubokou existenciální zkušeností, která dává lidskému životu vnitřní zakotvení a směr.
Alchymie
Jung se zabýval alchymií hlavně ve 30. letech 20. století. Hledal vysvětlení svých vlastních opakujících se snů a symbolů i snů svých pacientů a přišel na to, že mu připomínají symboliku hermetických spisů. Klíč našel, když narazil na starý alchymický text s názvem Rosarium Philosophorum, v němž rozpoznal paralely k procesu individuace – setkání s animou, stínem, sjednocení protikladů. Usoudil, že konečně našel jazyk nevědomí, který odpovídá jeho klinickým zkušenostem.
Alchymii ovšem nechápal doslovně, ale jako projekci hlubinných psychických procesů – v obrazech alchymistů viděl symbolický popis cesty duše k celistvosti. V „chymické svatbě“ viděl sjednocení anima a animy.
Synchronicita
Jedním z nejznámějších konceptů, které Jung vytvořil, je synchronicita – tedy smysluplná „náhoda“. Jde o situaci, kdy se vnější událost nečekaně shoduje s tím, co člověk právě prožívá ve svém nitru, aniž by mezi tím byla příčinná souvislost.
Může jít o zvláštní „náhody“, které se zdají až příliš významné na to, aby byly čistě náhodné – například když intenzivně přemýšlíme o určitém tématu, a poté zaslechneme písničku, která toto téma přesně odráží.
Jung věřil, že takové okamžiky nejsou iluzí, ale odrazem hlubšího propojení mezi psychickým a vnějším světem. Synchronicita podle něj ukazuje, že realita je „protkána smyslem, který se ukazuje právě tehdy, když jsme mu nejotevřenější“.
Bolingenská věž
Jung dokázal překonat hlubokou osobnostní krizi kromě jiného tím, že své zážitky zapisoval a ilustroval. Také své pacienty vedl k tomu, aby své prožitky ventilovali formou umění – kreslení, malování a další podoby umění byly součástí terapie.
V jeho životě byl nejvýznamnějším vyjádřením jeho vnitřního já dům, který si postavil u Curyšského jezera u obce Bollingen (vidíme ho na úvodním obrázku). Mluvil o něm jako o „věži“ a později se jí začalo říkat „Bollingenská věž“. Postavil ji skutečně vlastníma rukama a chápal ji jako vyjádření své životní cesty. Pro jeho následovníky se stala se symbolem jeho života a díla.
V pokročilém věku pětasedmdesáti let, po smrti své ženy, ještě dokázal přistavět čtvrtou věž bollingenského domu, a tím celou stavbu zvýšil. Nazval ji „symbolickou přístavbou já“, bylo to zvnějšnění jeho zkušenosti se sjednocením protikladů a přiblížením k bytostnému Já (Self). Vyjadřovala další fázi jeho vnitřního vývoje, hlubší sjednocení a zralé přijetí smrti.
Spiritualita
Jung měl ke spiritualitě a náboženství hluboký a neortodoxní vztah. Nezajímal se o to, zda je Bůh „objektivně skutečný“, ale spíše o to, jak se náboženská zkušenost projevuje v lidské psychice. Podle něj má každý člověk vrozenou schopnost vnímat něco, co ho přesahuje – sílu, k níž může zaujmout náboženský postoj. Tuto schopnost nazýval náboženskou funkcí psýché a považoval ji za zásadní pro duševní zdraví.
Jungova spiritualita nebyla spjatá s dogmaty, ale s osobní zkušeností – říkával, že „nevěří v Boha“, ale „ví, že Bůh existuje“, čímž myslel hlubokou vnitřní realitu, nikoliv víru, která mu byla nadiktována z vnějšku.
Inspiraci čerpal z křesťanské mystiky, alchymie, gnosticismu i východních filozofií, ale věřil, že západní člověk musí najít vlastní duchovní cestu, zakořeněnou ve vlastní kultuře. Proces individuace – tedy vnitřního zrání a spojování vědomí s nevědomím – považoval za duchovní cestu.
Vnímal také, že obraz Boha v nás nese jak světlo, tak stín, a právě konfrontace s tímto paradoxem je součástí vnitřní proměny. Pro Junga tedy náboženství nebylo systémem pravidel, ale živým jazykem duše, který může vést k celistvosti.
Člověk Jung
Osobnost Carla Gustava Junga je tak komplexní, že je téměř nemožné ji uchopit a zařadit. Jeho dílo ale přesto může být inspirací i pro dnešního člověka, který se cítí ztracen v hřmotu současné doby s jejím tlakem na výkon a komplikovanými vnějšími očekáváními.
Jungova práce nám připomíná, že cesta ke zdraví a smyslu nevede skrze přizpůsobení se normě, ale skrze objevení vlastní jedinečnosti.
