Metoděj Dominik Trčka byl řeckokatolický kněz a řeholník z kongregace redemptoristů. Narodil se 6. července 1886 ve Frýdlantu nad Ostravicí a zemřel 23. března 1959 ve věznici v Leopoldově na západním Slovensku. Zahynul jako vězeň komunistického režimu a bezprostředním podnětem k jeho konci se stala obyčejná vánoční koleda, kterou si potichu zpíval v cele. V roce 1990 ho soud v Košicích rehabilitoval a 4. listopadu 2001 ho papež Jan Pavel II. v Římě prohlásil za blahoslaveného.
Cesta z Frýdlantu na Východ
Do řehole zamířil brzy. Jako nejmladší ze sedmi dětí vystudoval juvenát redemptoristů na Července. Roku 1904 složil první sliby a v červenci 1910 byl v Praze vysvěcen na kněze. Nejprve kázal při lidových misiích v Čechách a za první světové války se na Svaté Hoře staral o uprchlíky z Chorvatska a Slovinska.
Zlom přišel v roce 1919, kdy přijal byzantský obřad a řeholní jméno Metod — na počest slovanského apoštola, jehož dílo sjednocování chtěl svým způsobem rozvíjet dál. Odešel do Lvova a do Haliče a pak natrvalo zakotvil na východním Slovensku. Zakládal a opravoval kláštery ve Stropkově, Michalovcích a Sabinově, stavěl chrámy a stal se představeným michalovské komunity. V prosinci 1945 vznikla samostatná viceprovincie řeckokatolických redemptoristů a Metoděj Trčka se stal jejím prvním viceprovinciálem. Prešovský biskup Pavel Gojdič ho s oblibou nazýval „pilířem své eparchie".
Barbarská noc a „Mlýn Leopoldova"
Poklidnou práci ukončila noc ze 13. na 14. dubna 1950. Během ní odvezl režim řeholníky z celého Československa do shromažďovacích táborů. Metoděj Trčka se ocitl nejprve v Podolínci a odtud putoval opakovaně k výslechům do vězení v Leopoldově, jemuž vězni přezdívali „Mlýn".
Podle svědectví spoluvězňů snášel výslechy vyrovnaně a byl ochoten vzít na sebe každou vinu, jen aby uchránil své spolubratry. Roku 1952 ho na základě vykonstruovaného obvinění odsoudili na dvanáct let. Prošel věznicemi v Ilavě, na Mírově a v Brně, až se v roce 1958 dostal zpět do Leopoldova. Bylo mu dvaasedmdesát let.
Naděje, kterou mu vzali
Vězeňský život skládají i drobné, o to bolestnější epizody. Když si Metoděj odpykal polovinu trestu, tedy plných šest let, mohl požádat o podmíněné propuštění. Dozorci ho podle svědectví spolubratra Augustina Krajčíka ujišťovali, že starého a nemocného kněze určitě pustí domů. Uvěřil jim.
V dobré víře, že už je nikdy nebude potřebovat, rozdal kamarádům svůj skromný vězeňský majetek — pořádné šaty, deky, misky i boty. Propuštění však nepřišlo. Zklamání ho složilo natolik, že se skoro dva týdny uzavíral do sebe a s nikým nemluvil. I tuto ránu ale nakonec unesl a vrátil se ke svému tichému, laskavému způsobu, kterým si získával okolí.
Vánoce 1958
Před Vánocemi 1958 poslal rodině vlídný dopis: vzkazoval, že na všechny myslí, že zdraví má obstojné a že jim přeje pokojné svátky. Netušil, že právě tyto Vánoce se mu stanou osudnými.
Na Štědrý den seděl ve výklenku u okna cely a polohlasně si zpíval nábožnou píseň. Kolem po chodbě procházel dozorce, pootevřel okénko a naslouchal. Přestože Metoděj zpíval velmi tiše, přivolal velitele stráže. Kněze za trest odvedli do korekce — samotky, která byla vězením ve vězení. Byla tmavá, malé okénko často zakrýval železný příklop, na betonové podlaze stálo lůžko z jednoho velkého betonového kvádru. Aby si na něm vězeň neodpočinul, vyčnívaly z něj zazděné destičky, které tlačily do těla. Na noc dostal jedinou deku, jíst dostával obden.
V chladu a vlhku starý kněz rychle onemocněl. Dostal zápal plic, teploty kolem čtyřiceti stupňů a tuberkulózu. Ráno 23. března 1959 zemřel. V posledních dnech ho ošetřoval spolubratr Ján Mastiliak, o němž historik poznamenal, že tu „světec opatroval světce".
„Nehněvám se na ně"
Nejsilnější věta celého příběhu nezazněla od soudu ani z kazatelny, ale z úst umírajícího vězně. Spoluvězeň, lékař Anton Neuwirth, si zapamatoval, jak Metoděj Trčka o svých trýznitelích opakoval prostá slova: „Nehněvám se na ně, nehněvám se na ně." Před smrtí všem odpustil — dozorcům i těm, kdo vykonstruovali jeho proces.
Právě tento smířlivý postoj z něj později učinil jednoho z nejvýraznějších mučedníků komunistického pronásledování. Zpěv koledy a brutální trest, který po něm následoval, měly prokazatelnou souvislost s jeho smrtí, a to Církev uznala jako mučednictví pro víru.
Po pádu režimu ho v roce 1990 košický soud rehabilitoval a přiznal vinu státu. O jedenáct let později, 4. listopadu 2001, ho papež Jan Pavel II. na Svatopetrském náměstí v Římě blahořečil společně s biskupem Gojdičem. Jeho ostatky dnes spočívají v bazilice v Michalovcích, kam za ním putují poutníci, a jeho svátek připadá na 25. srpna.
V roce 2026 si věřící na Slovensku i v jeho rodném Frýdlantu připomínají hned dvojí výročí — sto čtyřicet let od narození kněze, který dokázal proměnit vězeňskou celu v místo zpěvu Při narození Páně - a odpuštění.
