Narodil se 11. listopadu 1930 v Chustu v tehdejší Podkarpatské Rusi, dnešní Ukrajině. Tamtéž, jen o něco dřív, se narodil i český básník a novinář Jaromír Hořec, to jen pro pořádek. Moskalykův otec, jako carský důstojník, musel po roce 1917 nuceně opustit rodnou zemi. Rodina se usadila ve Šlapanicích u Brna, kde Moskalykův otec učil na místní škole. Matka pocházela z uherského šlechtického rodu von Galgoczi.
Dvacet televizních filmů a na 450 inscenací
Po absolutoriu gymnázia v Brně vystudoval Moskalyk obor režie na Divadelní fakultě pražské Akademie múzických umění. Studium dokončil v roce 1958. Po založení Divadla Na Zábradlí v roce 1958 zde režíroval úplně první představení této scény, premiérové nastudování hry Kdyby tisíc klarinetů začínajících autorů Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila. Až do svého odchodu do důchodu v roce 1991 byl zaměstnán jako režisér a scenárista v Československé televizi. Za svůj život vytvořil asi dvacet televizních filmů a na 450 inscenací a televizních pořadů.
Jeho režisérská tvorba obsáhla pestré spektrum žánrů. Kdo se trochu orientuje v českém filmu 60. let, určitě si vzpomene na dvě mimořádné adaptace děl Arnošta Lustiga, nejprve v roce1965 Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou – adaptace stejnojmenné novely Arnošta Lustiga, v níž exceloval v roli nacistického plukovníka Jiří Adamíra. To byl věru Oscarový výkon, ale ani ostatní nebyli ve stínu – Miloš Nedbal, Martin Růžek, Čestmír Řanda, Ilja Prachař a další. Na tomto TV filmu si uvědomíte, že nepotřebujete milionové rozpočty, „jen“ dobrého scénáristu, režiséra, herce, a ovšem příběh. Tohle by se mělo učit na školách místo genderistických nesmyslů.
A na obdobnou notu o dva roky později, roku 1967, vznikla Dita Saxová – opět adaptace stejnojmenné novely Arnošta Lustiga v režii Antonína Moskalyka. Tentokrát jde o psychologickou studii židovské dívky, která prošla hrůzou koncentráků, přežila ji – ale jako jediná z celého svého okolí. Vrací se do světa, který vlastně nezná, do světa sobectví a marnosti. Zazní tam klíčová věta: „Život není to, co chceme, ale to, co máme.“
Zlatá generace Antonínů Moskalyků
Moskalyk se po letech vrátil k tématu nacistické genocidy, a to v roce 1986 filmem Kukačka v temném lese, kterou natočil podle knihy Děti s cedulkou autorů Eduarda Pergnera a Zdeňka Karla Slabého. Opět jde o nezapomenutelný zážitek, a to především díky bravurnímu a přesvědčivému výkonu Olega Tabakova v roli Němce, který přijme do rodiny v rámci nacifikace třináctiletou dívku. Příběh je pak vyprávěn jakoby jejíma očima, což zvyšuje emocionální působivost.
Škoda, že tento film hned tak neuvidíme, neboť v něm hraje Rus, a ty my jaksi už nesmíme mít rádi, že. I když, pokud vím, Tabakov na žádném tanku na Donbase nejel, už i proto, že zemřel čtyři roky před válkou, roku 2018. A kdyby se z nás nesnažili udělat tupé a pochybnou ideologií ovládané stádo, mohli bychom si připomenout jiný Tabakovovův výkon (z mnoha dalších), a to v MIttově filmu Sviť, sviť, má hvězdo (1969). Tam bychom se o ruské povaze poučili stokrát víc než ve všech brožurkách různých Člověků v tísni a Petrů Fialů.
V roce 1971 si Moskalyk střihl možná nejlepší adaptaci románu Boženy Němcové Babička, kde excelovaly Jarmila Kurandová a neodolatelná Libuše Šafránková. Jedna zajímavost – film vznikl podle scénáře tehdy už zakázaného Františka Pavlíčka
Řada generací vyrůstala na podařené pohádce Třetí princ (1982), jiní zase vyhledávali spíše seriál Dobrodružství kriminalistiky (1989) nebo Četnické humoresky (2000). Z této přehlídky je zřejmé, že Antonín Moskalyk byl neobyčejně univerzální a v některých bodech až „světový“ režisér.
Přiznám se, že se na stará kolena rád vracím k těmto jistotám a vyhýbám se slabomyslným střílečkám, které na nás hrne Hollywood. Zatím poslední strašidelný zážitek jsem si musel vychutnat u cenami ověnčené revoluční krávoviny Jedna bitva za druhou. Jediný důvod, proč jsem na to koukal, bylo obsazení – Leonardo DiCaprio a Sean Penn, oba však hráli pod psa, což je v případě takto skvělých herců jednoznačně chyba režiséra.
Inu, kde jsi, zlatá generace Antonínů Moskalyků?
