Když si Alexej Maximovič Peškov volil literární jméno, nesáhl po ničem vznešeném. Zvolil přídavné jméno Gorkij (Hořký). Bylo to přiznání jeho duševního rozpoložení i program zároveň. Málokterý spisovatel dvacátého století nesl ve svém pseudonymu tak přesnou diagnózu své vlastní duše. Hořkost provázela Gorkého od kolébky až po hrob. Právě v ní se skrývá klíč k pochopení člověka, který byl současně buřičem i ozdobou sovětské literatury.
Pokus o sebevraždu
Narodil se roku 1868 v Nižním Novgorodu do rodiny truhláře. Když mu byly tři roky, zemřel otec na choleru, a matka, z jeho smrti obviňovala právě malého Alexeje. V jedenácti osiřel docela a vychovával ho despotický děd Kaširin, jehož dům se stal Gorkému první školou krutosti. V patnácti utekl a toulal se po celém Rusku. Vystřídal desítky zaměstnání.
Byl poslíčkem, umýval nádobí na volžském parníku, učil se v dílně malíře ikon, dřel jako nakladač v přístavu i jako pekařský dělník. Vzdělával se sám, a hltal vše co nalezl v knihách. Do duše se mu vrýval obraz Ruska viděného zdola, ze sklepů a nocleháren, z prostředí, které pak literárně popsal jako nikdo před ním.
Hořkost těchto let dosáhla dna v Kazani roku 1887. Nedostal se na univerzitu, tak pracoval v pekárně. Zemřela mu babička. Jediná bytost, která mu v dětství poskytla teplo rodinného krbu, když kolem dokola byla samá nouze a samý spor. V prosinci téhož roku se devatenáctiletý mladík pokusil o sebevraždu. Střelil se do hrudi, ale přežil a jako zázrakem se uzdravil.
Uznávaný spisovatel se sblížil s bolševiky
Tuto zkušenost zoufalství později zpracoval v autobiografické povídce Případ z Makarova života. Není to okrajová epizoda, Je to první zřetelné zjevení propasti, kterou v sobě nesl celý život. Hluboké zoufalství z lidského údělu schované za fasádou bojovného optimismu. Není náhoda, že jeho rané postavy, tuláky, vyvržence a jiné ztroskotance, spojuje touha po svobodě, ale také zloba na celý svět a neschopnost najít v něm své místo.
Umělecká sláva přišla rychle. Sbírky povídek z konce devadesátých let z něj přes noc udělaly uznávaného spisovatele, čteného nejen v Rusku, ale i v zahraničí. A spolu se slávou přišla politika. Gorkij se sblížil s bolševiky, finančně podporoval revoluční hnutí, podílel se na zakládání stranického tisku a seznámil se s Leninem, k němuž ho poutal zvláštní proměnlivý vztah.
Po revoluci roku 1905 musel do exilu. Přes Berlín a Paříž až do Spojených států, kde napsal svůj nejslavnější román Matka, který se stal klasikou socialistického realismu. Léta strávil na Capri, později v Sorrentu. Vztah k novému sovětskému zřízení měl od počátku rozpolcený. Po bolševickém převratu Lenina otevřeně kritizoval za rudý teror a snažil se přimlouvat za pronásledované spisovatele a vědce. Zachraňoval konkrétní lidské osudy, a přitom o Leninovi napsal, že je mu vlastní „ryze panský, nemilosrdný vztah k životu lidových mas”.
Návrat do SSSR na přání Stalina
Zde se naplno ukázala jeho rozporuplná osobnost. V roce 1928 ho Stalin po letech přemlouvání přiměl k návratu do Sovětského svazu, chtěl mít slavného autora pod dohledem a využít jeho jména. Gorkij se vrátil natrvalo do SSSR roku 1931 a stal se předsedou Svazu sovětských spisovatelů a fakticky patriarchou oficiální sovětské literatury.
Věděl o zločinech komunistického režimu a snažil se přimlouvat za zmírnění represí mezi sovětskými elitami, zároveň znal velmi dobře Západ a věděl, že Rusko nenávidí z podstaty, bez ohledu na to, jestli zde vládne car nebo bolševici. Dobře si také uvědomoval, že jakákoliv kritika stalinského režimu bude na Západě využita proti Rusku samotnému a na tom se rozhodně podílet nechtěl.
Byl především spisovatelem a nikoli politikem. Věděl, že bez přízně Stalina a stranické věrchušky nebude moci uskutečnit své velké kulturní plány. Vydavatelské podniky, péči o mladé autory, záchranu literárního dědictví. Sovětské vedení mu vycházelo vstříc postavilo mu pomník za živa, přejmenovali po něm jeho rodné město i moskevskou ulici. Ani na vrcholu slávy v SSSR se ale nezbavil v oné staré hořkosti a vztahu k životům obyčejných lidí, které tolik miloval.
Smrt s pečetí hořkosti
Jeho konec přišel 18. června 1936 v Gorkách u Moskvy. Podle oficiální zprávy podlehl Gorkij chorobě plic a srdce, jež ho sužovaly léta. Avšak okolnosti jeho smrti zůstávají dodnes nejasné a vznáší se nad nimi opar tajemství. Podle některých teorií byl usmrcen lékařskými zákroky na pokyn Stalina.
Tato verze, zazněla i v inscenovaných moskevských procesech. Oficiálně se ale nic prokázat nepodařilo. Je v tom hořká ironie dějin. Spisovatel, který pomáhal budovat sovětskou moc, se možná sám stal její obětí.
Maxim Gorkij tak zůstává jednou z nejrozpornějších postav ruské literatury. Géniem samoukem s téměř encyklopedickými znalostmi a zároveň člověkem uvnitř rozpolceným. Obhájcem ponížených i tváří sovětské literatury.
