Ve svých seriálech dokázal proměnit zejména dějiny českého národního obrození ve strhující epopej, kdy národ na pokraji dějinné zkázy, dokázal zachránit mateřský jazyk a postavit se kulturně, hospodářsky a politicky na vlastní nohy tak, že to budilo obdiv a respekt daleko za hranicemi země.
Tvorba výjimečného umělce zahrnuje několik stovek děl, z nichž většina patří do zlatého fondu české televizní tvorby. Kromě seriálů se jedná o filmy, dokumenty a pohádky, které dokázaly zaujmout už několik generací českých televizních diváků. Zcela po právu mu v roce jeho úmrtí (9. leden 2021) udělil prezident Miloš Zeman Medaili Za zásluhy I. stupně v oblasti kultury a umění.
Kouzlo rodného města a pražské dobrodružství
František Filip se narodil svým rodičům jako „vánoční dáreček“ na Štěpána roku 1930 v jihočeském Písku. Vyrůstal v prostých poměrech. Živitelem rodiny byl tatínek pracující jako pošťák pod ceněnou penzí, zatímco maminka, původním povoláním švadlena, pečovala o domácnost. Rodiče se však nepachtili za majetkem a dokázali se radovat z maličkostí, což vytvářelo kouzlo domova.
Vyzvánění zvonů v děkanském chrámu Narození Panny Marie mu zase nejen v dětství, ale po celý život připomínalo rodný Písek, starobylé centrum Prácheňského kraje na řece Otavě. Propojení časnosti s věčností mu učarovalo už jako malému ministrantovi: „Došlo mi, co ty zvony říkají, co sdělují, o čem promlouvají. Tak také o tom byla má víra, i když jsem o ní nikdy moc nemluvil…“
Zatímco Františkovi rodiče k umění nějaký blízký vztah neměli, on „přičichl“ k divadlu už jako skaut. Někdy na začátku války se také poprvé ve svém životě setkal s cenzurou, když si jejich divadelní parta začala říkat „Kašpárek a Náci veselí čtveráci“, což bylo považováno za provokaci. Divadlo ho bavilo, nejen hrál, zkoušel i režírovat, ale jasnou představu o své budoucnosti neměl. Vystudoval klasické gymnázium.
Někdy koncem války zavítala do Písku profesorka DAMU paní Rektorisová a mladý nadšenec ji vyhledal. Ta ho však nasměrovala k filmu, takže nakonec poslal přihlášku na FAMU. Jako chlapec z věřící rodiny však nedostal na prahu revolučních let ze školy doporučení. Přesto se do Prahy vypravil alespoň za dobrodružstvím. A to ho skutečně neminulo, když ve zkušební komisi zasedali A. M. Brousil, Zdeněk Štěpánek nebo Karel Höger.
Zostra se ho zeptali, co četl z Balzaca a on musel po pravdě říci, že nic, protože jako student klasického gymnázia četl hlavně latinské autory. Jeho upřímnost však zapůsobila a konečný verdikt zněl přijat. Rodiče se s tím nakonec smířili, třebaže maminka reptala, že povolání režiséra je značně nejisté, a že by to chtělo spíš „něco pod penzí“.
Škola života ve Vladislavce
Málokdo se dnes dokáže vžít do myslí příslušníků mladé generace, jejíž první krůčky do dospělého života formovala realita nacistické okupace a konec druhé světové války. Návrat svobody znamenal také větší chuť poprat se s životem, pokusit se vytvořit něco hodnotného a najít v nových poměrech smysl života. František Filip nebyl v tomto ohledu výjimkou, ale věděl, že musí zabojovat. Dostat se na školu byla jedna věc, ale uživit se a dostudovat věc druhá, když z domova dostával od tatínka na měsíc pouhých padesát korun. Když se mu podařilo natočit úspěšný dokument o loutkovém divadle, všimli si ho v tehdy začínající Československé televizi.
Mladý adept nového a na filmovém Barrandově podceňovaného umění tak zakotvil v Měšťanské besedě ve Vladislavově ulici v prastarém domě, kam kdysi ještě Jan Neruda chodil na vlastenecké bály. Vládl tam zdánlivě neskutečný chaos, ale ve skutečnosti vše klapalo, jak má. František Filip vzpomínal, jak to bylo ze začátku takové „přines, podej, přijď ještě další večer“, ale zdařilo se a chytil příležitost za pačesy. Navíc si za první večer vydělal šedesát korun, a to byly pro něho neskutečné peníze.
František Filip nikdy netíhl k tzv. velkému umění. Chtěl, aby se jeho tvorba dotkla srdíček obyčejných diváků, aby jí rozuměla například jeho maminka. Věřil, že televize je pravdivým zrcadlem společnosti v tom smyslu, že ukazuje, zda jsme šťastní nebo nešťastní, svobodní či porobení, nebo zda žijeme v pravdě, nebo ve lži a zbabělosti. Čím dál tím víc byl také přesvědčen, že hlavní úloha režiséra spočívá ve výběru vhodných herců. Přitom si byl vědom toho, že každý skutečný herec je svým způsobem blázen, ale to není na škodu věci.
Krásným bláznem byl podle něho například Jan Pivec, ale nejen on. František Filip říkal, že každý je nějak „cáknutý“, ať už je to děvkař, opilec, vztekloun, narcis nebo domýšlivec. S tím však musí režisér počítat a umět s tím pracovat. Právě v tom totiž spočívá herecká originalita, v tom se právě skutečný herec liší od mdlých a nevýrazných typů.
Vždy nechával hercům naprostou svobodu projevu. Jenom tehdy překvapili něčím, co si vytáhli ze svého tajného šuplíčku. Zde se také nachází odpověď na to, proč právě tento typ herců v současné době tak zoufale chybí. Liberálně pokrokářský režim bruselského střihu, který v posledních letech vytrvale útočí na přirozenost člověka – ať už kvůli kouření, konzumaci alkoholu a dalším „neřestem“ ve snaze vymýtit tradičního člověka s jeho specifickými vášněmi a slabostmi a nahradit ho účelově regulovaným amorfním stádem bez vlastního originálního přístupu k životu – produkuje jen zástup hereckých neosobností a tím i mnohdy podprůměrného uměleckého braku.
Televizní sága
V první polovině šedesátých let František Filip objevoval nový typ televizního žánru. Tehdy začínal dobývat srdce diváků prostřednictvím populární trojíce rodiny Potůčků seriál Tři chlapi v chalupě v podání Lubomíra Lipského, Jana Skopečka a Ladislava Trojana. Seriál získal mezi diváky obrovskou popularitu, a stal se odrazem k dalším uměleckým projektům.
Skutečným celoevropským fenoménem se stal tento žánr v roce 1967, kdy britská televize BBC odvysílala podle literární předlohy Johna Galsworthyho několikadílnou Ságu rodu Forsytů. Na britských ostrovech způsobil projekt malou revoluci, neboť v době vysílání se ulice vyprázdnily, odkládaly se koncerty i divadelní představení, protože celé rodiny trávily volný čas před televizorem. Mimořádný ohlas díla se projevil i v tehdejším Československu.
Spisovatel Vladimír Neff tehdy dal televizním tvůrcům plně k dispozici svou románovou pentalogii Sňatky z rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova a Královský vozataj. V těchto knihách byl úchvatným způsobem popsán život české společnosti od poloviny 19. století, tedy v době vrcholícího národního obrození, kdy se český národ výrazně emancipoval a směřoval k nebývalému kulturnímu a hospodářskému rozkvětu.
Scénáře se nakonec po určitém váhání ujal zkušený tvůrce Otto Zelenka a světlo světa tak pod režijním vedením Františka Filipa, který vyzval ke spolupráci celou plejádu vynikajících českých herců, spatřila původní česká televizní sága. Celý národ pak fascinovaně sledoval osudy podnikatelských rodin Bornů a Nedobylů v seriálu Sňatky z rozumu (1968).
K popularitě seriálu z doby národního obrození výrazně přispěla i dobová atmosféra, která se nesla ve znamení okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Diváci v cyklu s oblibou vyhledávali jinotaje, podle Františka Filipa dokonce i takové, které tvůrci ani nezamýšleli. Tehdejší populace byla ve své většině velmi vzdělaná a sečtělá, takže u obrazovek doslova hltala například slova seriálového průvodce a vypravěče Václava Vosky o tom, že trvalému pocitu křivdy nepřivykne nikdo, ani národ, ani člověk jednotlivý a nikdo se s křivdou trvale nesmíří.
Naděje umírá poslední
Jestliže ve Sňatcích z rozumu věnoval František Filip pozornost české společnosti éry císaře Františka Josefa I., kdy rostlo vlivem úspěchů sebevědomí národa, na počátku sedmdesátých let 20. století v národě naopak narůstala skepse z dějinného vývoje, provázená zklamáním z konce tzv. Pražského jara.
Seriál F. L. Věk (1970), vycházející z literární předlohy Aloise Jiráska, měl povzbudit vytrácející se víru v budoucnost národa návratem do doby, která se jevila zdánlivě beznadějně, ale kdy se česká společnost přesto nevzdala a dokázala se s nepřízní osudu poprat. V 18. století rodná řeč upadala a česky se mluvilo už jen v menších městečkách a na českém venkově. Kdysi se napsalo, že kdyby spadl strop v jedné místnosti, bylo by po národním obrození. A přece k tomu nedošlo.
V seriálu F. L. Věk se objevuje zprvu nevelké společenství lidí, které většina měšťácké společnosti považuje takřka za blázny. Všechny však spojuje víra, že slavná minulost národa není mrtvá, ale že čeká na své probuzení. Nakladatelé, myslitelé a herecké společnosti se snaží využít uvolněnější atmosféry období josefínských reforem k oživení národního ducha, zatímco katoličtí faráři pocházející často z chudých českých rodin se obrací k lidu z hluboce vlasteneckých pohnutek josefinismu navzdory, protože ho považují za proticírkevní až barbarský (rušení klášterů jako staletých středisek vzdělanosti a jejich knihoven) a také jim neujde jeho germanizačně centralistický charakter.
Toto napětí v jinak spolupracující vlastenecké společnosti je patrné například ve scéně, kdy Radoslav Brzobohatý v roli F. L. Věka opouští k obecné nelibosti kostel ve chvíli, kdy pan farář odmítá francouzskou volnomyšlenkářskou svobodu a hřímá z kazatelny, že každý člověk je svobodný jen před tváří boží. Osudy hlavních postav seriálu se všelijak klikatí, naději a radost často doprovází skepse a bezradnost, ale jak se říká, právě naděje umírá poslední.
František Filip nalezl, když ne zcela optimistické, tak alespoň nadějné vyústění seriálu v poslední třinácté epizodě, kdy jede hlavní hrdina na saních v doprovodu malého chlapce. Hovoří spolu o tom, že všechno se zdá být ztraceno, že vše je špatně, ale přesto nekončí v beznaději. Vždyť bylo v minulosti hůř a národ to přece přežil! Právě zde však narazil záměr Františka Filipa na dobovou normalizační cenzuru.
Bytostně vlastenecké vyústění celého seriálu nedopustila. Režisér to viděl takto: „Vlastenectví, lidská důstojnost a vzdor vůči vrchnosti – to všechno jim vadilo tak, že třináctý díl nebyl odvysílaný.“ Proto putoval do trezoru a seriál tak skončil v premiéře všeobecně přijatelným, ale poněkud kýčovitým „happy endem“, kdy se hlavní hrdina žení s děvčetem, které pochází z prostého a nezkaženého lidu.
Trauma Mnichova a nacistické okupace
Jedním z vrcholů tvorby Františka Filipa je pětidílný seriál Byl jednou jeden dům (1974). Scénáristé Jan Otčenášek a Oldřich Daněk dílo dokonce označili za televizní román. Vyprávění o několika rodinách pražského činžovního domu ústí v rozsáhlou dobovou fresku za využití filmových týdeníků, které podtrhují napětí doby a nepůsobí vyumělkovaně, protože v domě se provozuje také biograf.
Život svérázných pavlačových postaviček, který koncem první republiky zvýrazňují rozmary problematické, byť zároveň ještě přívětivé doby, strhne do osudového reje příchod nacistických okupantů. Životy všech obrátí naruby tlak doby, který vytváří dříve nevídané zápletky.
Do popředí vystupují charaktery jednotlivých postav, dříve poněkud tlumené rytmem nenáročné doby. Majitel domu, patriarcha rodu a majitel rodinné firmy, který se od píky až na vrchol vyšplhal tvrdou prací (Miloš Nedbal) cítí dlouho před nastalou tragédií, že se svět prudce mění, že svět starých hodnot a zásad odchází do nenávratna, čemuž se snaží jako nějaký don Quijote zabránit.
Nejde mu ani tak o trafiku pana Soumara a její umístění, ale o princip, který mu říká, že není dobře, že je vše v pohybu, že věci nejsou na svém místě tak, jako byly dřív, že svět se od základu mění a tomu je třeba zabránit. Nepřežije, protože se svou náturou nemůže přežít „anarchii“, která mu rozvrátila jeho celoživotní řád.
Změnu vidí už v nastupující generaci jeho synů, které obdařil jmény antických hrdinů, a přitom jsou docela jiní, než jaké si je vysnil. Když nejnadějnější z nich (Jiří Adamíra) se stává zdánlivě bezstarostným bohémem, který ve společnosti krásných žen a vybraného alkoholu uniká těžkostem doby, aby se vyhnul „nevyzpytatelnosti dějin“, dospívá k přesvědčení, že pro něho vše skončilo. Umírá stižen mrtvicí.
Určitému rozcestí osudu se však nevyhnou ani dědicové, ani nájemníci činžovního domu. Každý se musí nějak zachovat: čestně, zbaběle, vypočítavě podle toho, jak to kdo cítí. Hranice mezi dobrem a zlem je někdy sotva znatelná, ale rozhodnutí se nikdo nevyhne. Smrt v odboji, totální nasazení, kolaborace, kamarádství, ale i láska a zrada. Vše je v sázce. Skvělé herecké výkony jednotlivých protagonistů nešustí papírem, působí opravdově, až mrazí v zádech.
Z okna Pražského hradu
Některé propletené osudy smíří až společný boj na barikádě, smrt nebo práce na obvazišti pro raněné. Život plný zvláštních paradoxů, přátelství či odcizení, útěků a návratů nachází přece jenom společný smysl. Herec Jan Skopeček (krejčí Tvaroh) kdysi řekl: „Kdyby takový dům skutečně existoval i s těmito konkrétními partajemi, hrozně rád bych v něm bydlel.“ O umělecké a lidské „alchymii“ seriálu nevypovídá nic víc než tato slova.
František Filip také vzpomínal i na neuvěřitelnou souhru náhod, která provázela jednu epizodu seriálu. V dobovém filmovém žurnálu byl záběr na Hitlera, jak pátravým zrakem zhlíží z okna Pražského hradu. „Jako na potvoru, přesně v den, kdy se ten díl vysílal, přijel na návštěvu Prahy šéf sovětských komunistů Brežněv a také se postavil do okna a díval se…Byla to šílená náhoda a dost lidí v tom tehdy vidělo symbol.“ Naštěstí si toho nikdo z těch vlivných zřejmě nevšiml, takže z toho nakonec nic nebylo.
Dodnes velmi oblíbený je také seriál Chalupáři (1975), ačkoliv se do jeho realizace František Filip nechtěl pustit, protože považoval scénář za špatný. Nakonec měl u diváků obrovský úspěch. Nedostatky scénáře dokázali podle mínění režiséra překonat skvělí čeští herci, kteří mu dokázali vdechnout krásné obyčejné člověčenství, které právě v dnešních seriálech tak zoufale chybí. Svůj klukovský sen o útěku k cirkusu si František Filip splnil v dalším historickém cyklu Cirkus Humberto (1988).
Kouzlo osobnosti
František Filip si každého dokázal podmanit kouzlem své osobnosti. Na herce nikdy nekřičel a trpělivě čekal, až z nich dostane to nejlepší. Stejně jako oni dozrával i on jako kvalitní víno a měl také štěstí v tom, že točil v dobách, kdy světu ještě nevládl spěch a peníze nestály vždy až na prvním místě. Jistě mu v jeho tvorbě pomáhalo i pevné zakořenění v zemi, která ho zrodila a víra v to, že věčná spravedlnost vždy zvítězí nad dočasným a pomíjivým zlem podobně jako skutečná umělecká kvalita nad nákladným brakem. Scenárista Jan Otčenášek na něho vzpomínal takto: „Nikdy jsem nepoznal tak slušného, vlídného a empatického člověka. Jeho velký režisérský úspěch stojí především na jeho lidských vlastnostech. Na lidské kvalitě jeho osobnosti. Pro Františka Filipa každý rád udělal všechno, co vycítil z jeho úsměvu.“
František Filip se ve svém díle mnohokrát zabýval historií českého národa, která byla značně proměnlivá, ale zůstal optimistou. Před pěti lety, necelý rok před svou smrtí, řekl v rozhovoru pro měsíčník MY, že obavy o budoucnost národa nemá, protože když hrozí skutečné nebezpečí, tak se lidé umějí semknout, být k sobě vlídnější a dokážou společně překonat všechny obtíže doby. V tomto duchu točil své nadčasové seriály, které si i po letech stále dobývají srdce diváků několika generací.
