reply Protiproud
Tvorba

Tragický gigant české komedie, který promluvil vážně, když ještě ostatní mlčeli

Legenda českého herectví Miloš Kopecký měl na kontě nespočet nezapomenutelných rolí. Každý si vzpomene na tu svou.

Narodil se 22. srpna 1922 v Praze. Někdo si vybaví Horáce Badmana z Limonádového Joea, jiný feldkuráta Katze z filmů o Švejkovi, televizní pamětník třeba doktora Štrosmajera z Nemocnice na kraji města. Všude tam a mnohde jinde rozdával Kopecký humor a energii, ačkoli sám jí měl, zejména v posledních letech života tak tragicky málo.

Hrál ve Větrníku i v Národním divadle

Jeho otec Vladimír Kopecký byl majitelem kožešnictví, matka Marta Kopecká (rozená Grimmová) byla modelkou a později se ještě před svatbou vyučila kloboučnicí. Byla Židovka a zemřela v Osvětimi. Aby si za války jeho otec Vladimír Kopecký uchoval živnost, dal se s ní rozvést. Miloš Kopecký o tom později v knize Já napsal:

„Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně, kde bylo možné válku přežít.“ Patnáctého srpna 1944 se ocitl v nacistickém pracovním táboře v Bystřici na Benešovsku kvůli svému židovskému původu i Miloš Kopecký.

Po válce a návratu do Prahy začal pracovat v divadle Větrník, nejprve jako obsluha gramofonu a opony, ale postupně se propracoval k herectví. V roce 1946 divadlo Větrník svou činnost ukončilo a Kopecký našel uplatnění nejprve v Divadle satiry, pak ve Studiu Národního divadla a po jeho rozpuštění přešel do činohry Národního divadla.

Odvážný projev v roce 1987

5. května 1987 vystoupil Miloš Kopecký, tehdy již národní umělec, na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v Praze. Stal se prvním umělcem v socialistickém Československu, který se odhodlal říci nahlas komunistům v čele strany a státu, aby odešli z funkcí. Stalo se tak už dva a půl roku před pádem režimu, kdy se ještě většina ostatních Čechů a Slováků bála vyjádřit svobodně názor. Pár úryvků z toho projevu nesmí v této vzpomínce chybět:

Soudružky a soudruzi, dámy a pánové,

mnohokrát ve svém životě jsem byl svědkem, jak různé etapy či události byly s verbální marnotratností a lehkou myslí označovány za historické. Velká slova byla vždycky po ruce a nikdy jich nebyl nedostatek. Nuže: jestliže někdo toužil žít ve velké době, v době, která vším právem si činí nárok být zvána epochální a historickou, může být spokojen: je to teď.

To, co se děje ve velké zemi Sovětů, je doopravdy, o tom ať nikdo nepochybuje. Tam je to doopravdy. Ostatně jedna z mnoha vlastností této země, která si zaslouží úctu a sympatie, je, že vždycky všechno se tam dělo doopravdy: i chyby a omyly, leckdy bolestné a možná i tragické, byly doopravdy. Snad leccos bylo i tragické, rozhodně však nikdy nestoudné a lehkovážné. Také současná jejich renesance socialismu je doopravdy. Nepleťme si, prosím, změnu politického kursu s historickým zemětřesením. To není změna kursu, to je revoluce, revoluce uvnitř revolučního tábora, a nikoli jen v jeho generálním štábu.

A já pln naděje, touhy i víry, ale také pln nepokoje a pochyb se ptám: je to také u nás doopravdy? Nebo jen tak, naoko, „jakoby“, prostě „jako“?... Nestačí osvojit si několik tezí, několik postojů, několik prostocviků a ty pak plamenně předvést, to může prohloubit beztak již povážlivou nedůvěru našeho lidu ke všemu, co slyší a co tak často je v nesouhlasu s tím, co vidí. To je, proč někdy tento lid i věci očividně správné a pravdivé přijímá tak rezervovaně. Dnes je snad nejdůležitější, KDO k tomuto lidu hovoří.

Příliš mnoho nadějí bylo už zklamáno a zklamané naděje vedou jen k zemdlenosti, únavě, lhostejnosti, apatii. V takové morální atmosféře, v takovém politickém klimatu, můžete, máte-li poctivé úmysly, padnout vyčerpáním, ale nemůžete nic budovat.

Jestliže tedy bereme věci doopravdy — můj neklid má svůj původ v tom, že vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním pathosem, se kterým stačili tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají nato vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, v každé buňce. Jako já nemohu být jiný, než jsem, ani oni nemohou být jiní, než jsou, už zase by chtěli zpívat na kůru nové texty hlasem co možná nejsytějším. Nepřijímáme od nich takové vysilující úsilí…

Každá doba má své lidi. Jako je umění včas přijít, je i nemenší umění včas odejít. Vy — mnozí vás — kteří jste uměli včas přijít a splnit své poslání, jež bylo nezbytné a je tudíž stále úctyhodné, musíte první pochopit, že váš čas vypršel. Ten, kdo to pochopí, odchází možná někdy i tragicky, ale vždycky důstojně. Vy, kulturní protagonisté včerejška, jeho hlavní aktéři, nedopusťte už ve vlastním zájmu, aby na Vaši minulou činnost, v níž bylo mnoho dobrého, padly další a zbytečné stíny. Odejdete-li včas, to jest hned, může Vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami, z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale odejdete, nepochybujte o tom, stejně, jenže ne už důstojně, nýbrž jako komické figury. Jestliže, vám osud socialismu leží tak na srdci, jak stále ujišťujete, máte skvělou příležitost pro ten socialismus něco kloudného udělat a výrazně mu prospět: odejít. Bojíte se o socialismus? Bojíte se třídního nepřítele? Není lepšího a pádnějšího kladiva na nepřítele než důvěryplný lid, který co nejosobněji cítí, že socialismus je jeho vlastní zájem…

Umělec potřebuje svobodu. Ne proto, aby dělal, co chce, ale aby byl, kdo je. Umělec chce, co musí, technik chce, co může. Umělec žádá svobodu pro to, co je bytostně nutné, technik pro to, co je technicky možné. Kritériem umělcovým je schopnost svět obývat; činit jej obyvatelným. Kritériem technikovým je svět dobývat, činit jej konzumovatelným. Rytmus prvního je bytostný, rytmus druhého je ekonomický…

Nejdražší a nejcennější surovinou v konci XX. století jsou šedé buňky mozkové, největší to zázrak ve vesmíru. Kdo jich nedostatečně a ledabyle používá, nemá v tomto světě šanci. Musíme vytvořit novou, vyšší duchovní a mravní atmosféru a mnohé bude naopak přidáno. Musíme dát zase volné pole lidským kvalitám. Jen ze samostatně myslících a zodpovědných jedinců může se organicky stát zodpovědný kolektiv. Musíme se zase naučit mluvit česky, očistit a osvěžit náš jazyk, zubožený a zvulgarizovaný televizí, filmem, novinami.

Jakmile začneme myslit, vypudíme téměř automaticky onen zjednodušený slovník, onen rybářský slovník, z něhož se už člověku dělá špatně, tu společensko-politickou hantýrku, kterou se už všichni málem vyjadřujeme. Nesmíme dopustit, aby jméno socialismus bylo bráno nadarmo a v jeho jménu cokoli ochuzovalo náš život. To všechno je koherentní s bojem proti alkoholismu, narkomanii, špatné pracovní morálce, politickému ignorantství. Musíme přinutit vítr, aby se přizpůsobil ostříhané ovečce. Musíme dělat boty, aby padly člověku, ne osekávat člověka, aby se vešel do bot. A přestaňme se už tvářit, že je u nás všecko v pořádku a že všecko důležité se už stalo. Pochybuji, že náš lid se dá natrvalo uspat takovou ukolébavkou.

Závěrem dovolte osobní vzpomínku. Miloš Kopecký trpěl jednou z nejhorších psychických nemocí, maniodepresivní psychózou (tou druhou je schizofrenie). Tato nemoc, dnes zvaná častěji bipolární porucha, se projevuje střídáním manických a depresivních stavů v nepředvídatelném rytmu. Miloše Kopeckého jsem osobně poznal až počátkem 90. let, dokonce jsme se scházeli na víně ve výtvarnické restauraci Mánes a plánovali, že spolu napíšeme knihu rozhovorů či spíše dialogů. K tomu už nedošlo. Propadal se stále více do depresí. Byl to opravdu smutný pohled na bouřliváka a okouzlujícího hochštaplera, do něhož se, myslím, tak rád stylizoval.

Tak bych mu závěrem věnoval text písně, s níž exceloval, Weillova a Brechtova Mackie Messera. Berte to prosím jako ohlédnutí za originální osobností a také jako dotyk starých a namnoze lepších časů.

Žralok zuby má jak nože
a z těch zubů čiší strach,
Mackie Messer, ach můj bóže,
kdo dokáže, že je vrah.

Na nábřeží řeky Temže
leckdo život dokonal
Mor tam nebyl, víme jen, že
Mackie Messer blízko stál

Pěkná hůlka na procházku
a v té hůlce nůž je skryt.
Mackie Messer vyhrál sázku,
nic mu nelze dosvědčit.

Jednou změnil požár v Soho,
půlnouc temnou v denní jas.
podezřelých bylo mnoho,
ale Mackie zmizel včas.

Jindy zase mladá žena
nic netuší a jde spát.
Probudí se zneuctěna,
Mackie však ji nechce znát.

Ostatně, jste-li posluchači stanice Hvězda, určitě jste ji tam v jeho podání už slyšeli.

Brána poznání



    Doporučujeme