Je to už neuvěřitelných pětatřicet let (6.12.1990), co nás opustil básník, překladatel, textař a rozhlasák Ivo Fischer (nar. 24.8.1924). Věnujme mu tuto vzpomínku, protože s jeho jménem se pojí šťastné období české pop music zejména 60. let. Tak pestrá kolekce autorů, textařů a interpretů, kteří se tehdy objevovali na veřejnosti jako naprosté protipóly předcházející montérkové kultury, asi od té doby neměla obdoby. Jen si vezměme tu škálu populárních umělců: Václav Neckář, Marta Kubišová, Helena Vondráčková, ale nejvíce s Ivo Fischerem spjatý Waldemar Matuška.
Jó třešně zrály, Sbohem lásko, Žluté růže z Texasu
Leckdo z nás má ještě z dětství či po rodičích schované, notně ohrané singlíky či elpíčka s písněmi, kde pro Matušku právě Ivo Fischer textoval české verze (dnešním šeredně módním slovem „covery“) starých amerických tradicionálů či lidových písni ze všech koutů světa. Jen si to připomeňme: Už koníček pádí, Jó třešně zrály, Sbohem lásko, Žluté růže z Texasu, to byly milníky v kariéře velkého divocha tehdejšího popu Waldemara Matušky, neortodoxního jak vzhledem (tehdy nepříliš vídaný plnovous), tak repertoárem, odkazujícím na Divoký západ spíš než na Milovaný východ.
Míněno samozřejmě tehdejší terminologií. Za tím vším stál Ivo Fischer. Stejně jako za českým překladem Greenfields (Zelené pláně, zpíval kdekdo, od Josefa Zímy po Spirituál kvintet) či Red River Valley (Červená řeka – to byl první hit Heleny Vondráčkové). Netextoval však jen písně převzaté z ciziny, ale i hity domácích autorů – například Stín katedrál, kde se v písni Karla Svobody blýskl Václav Neckář s Helenou Vondráčkovou, a po létech třeba Petr Muk.
Talentovaný textař byl tehdy na roztrhání, zpěvákům šly jeho civilní, příjemné, vlídné a často vtipné texty rovnou do úst. Což mimochodem dodnes můžeme zažívat i u tehdejších filmových hitů, třeba Fantom Morrisvillu nebo Šíleně smutná princezna. Někdejší věhlasný skladatel Zdeněk Petr na obal jeho první profilové desky Textempore (Supraphon 1969) napsal, že spíše než „textař Ivo Fischer“ by se mělo psát „básník Ivo Fischer“, s čímž lze při znalosti dobového kulturního kontextu jedině souhlasit.
Osobní textař Waldemara Matušky
Zdeněk Petr to na tom albu charakterizoval velmi přesně: (Ivo Fischer) „Zná a miluje svou mateřštinu v celé její košatosti, nebojí se užít hovorové řeči stejně jako promluvit nejčistším spisovným jazykem. Kromě toho má naprostá většina jeho textů jednu další pozoruhodnou vlastnost: jsou psány s dokonalou znalostí interpretů, jsou jim psány tak říkajíc "do úst". Ivo Fischer myslí stejně mladě jako jeho mladý kamarád Vašek Neckář, cítí křehkou naivitu hlasu Helenky Vondráčkové, právě tak jako drsný, a přitom plachý alt Marty Kubišové.
Rozumí si výborně s vtipným Karlem Štědrým a našel spřízněnou duši, přítele a zasvěceného mluvčího svých citů i myšlenek, ve Waldemaru Matuškovi. Třeba podotknout, že tento vztah je oboustranný a že Matuška nikterak nepřehání, prohlašuje-li na pódiu, že Ivo Fischer je jeho "osobní textař".
Jedním z typických Fischerových děl byl právě recitál 8 lásek Waldemara Matušky (na desce vyšlo roku 1968). Právě z této desky vybíráme pro Ivo Fischera trochu netypický text, jímž opatřil původní píseň francouzského písničkáře Huguese Aufraye Le joueur de pipeau. Mimochodem k Aufrayovi měl Matuška dost blízko. Jeho hity Santiano, Sbohem lásko, Slavíci z Madridu a řada dalších jsou také původně z pera tohoto francouzského barda.
Tu konkrétní skladbu, kterou tu zmiňujeme, nazval Ivo Fischer Krysař. Asi netřeba dodávat, že byla inspirována atmosférou roku 1968 a srpnovým zakončením možná i naivních nadějí tzv. Pražského jara, A protože věci se v dějinách opakují, nebude od věci si připomenout i onen Fischerův text z těch dob. Jak aktuální se ukazuje být i dnes…
