Dva póly: mezi přírodou a městem
Když se o něm dnes mluví (bývá to pohříchu zřídka), bývá to často s přídechem opatrnosti – jako by šlo o autora, který se příliš měnil, příliš křičel, příliš věřil, a nakonec i příliš sloužil.
Neumann byl paradoxní už svým vývojem: raný symbolista a přírodní lyrik, který se v dospělosti proměnil v civilistu, anarchistu a revolucionáře, aby se později vrátil k reflexivní, přírodní a téměř meditativní poezii. Často se o něm mluví jako o autorovi ideologickém – ale co jeho básně v tichu lesa?
Co jeho niterný panteismus?
V Knize lesů, vod a strání dosahuje Neumann výjimečné citlivosti. Nepíše o přírodě jako o kulise, ale jako o živé entitě, se kterou je ve spojení. Voda mu není motiv, ale rytmus. Strom není symbol, ale bytost. V těchto verších je cosi, co připomíná staré pohanské kněze nebo japonské haiku – ústup od civilizace k esenci. A přitom stále zůstává člověkem moderního věku. Ví, že to není únik, ale hledání rovnováhy.
Civilista s tepem v hrudi
Ve sbírkách jako Nové zpěvy se náhle vše obrací. Najednou místo lesních potoků vřeští tramvaje. Místo jiter v lukách přichází rána v továrně. A přesto to v jeho pojetí není odvržení přírody – je to její domnělé rozšíření o nový svět.
Neumann přijímá průmyslovou civilizaci s vášní téměř mystickou. Však také píše: „Ulicí běží elektrické mléko, které pije novorozené město.“ Poezie už není jen zpěv – je blikáním neonů, klapáním psacích strojů, dotekem těla v přeplněném voze.
V tomto období se zrodil básník s nervem 20. století. Milovník tělesnosti, elektriky a revolt. A zároveň muž, který s přírodní imaginací stále komunikuje – jen si oblékla jiné šaty.
Příroda jako náboženství
Náboženský Neumann neexistoval – přinejmenším ne v tradičním smyslu. Ale příroda mu byla chrámem. V jeho pohledu na svět vibruje darwinismus i Nietzscheho vitalismus, ale také tiché, skoro zenové soustředění na detail. Byl mystikem bez boha, ale s kořenem v zemi.
V pozdějších textech je jeho návrat k přírodě očividný. Ale už to není sentimentální romantismus. Je to zkušený muž, který zůstal sám, trochu unavený od ideologií, ale znovu našel klid v listí, stínu a rytmu dechu.
Neumann jako hlas (ne)klidu
Co dělá Neumanna velkým, není jedna jeho podoba – ale schopnost být v mnoha. Je to autor, který dokázal v každém období své doby vyjádřit její nerv. Ať už psal o rozkladu měšťácké společnosti, o krásách přírody nebo o dělnickém hnutí, nikdy neztratil poetičnost – a v té byla skryta jeho pravda. Ne agitace, ale rytmus, obraz, výkřik.
Jeho jazyk byl někdy drsný, jindy květnatý. Jeho názory se měnily – ale nikdy nebyly chladné. Vždy byl básníkem života, ať už se jeho forma jmenovala město, žena, strana nebo borovice.
Dnes už se o něm obvykle nemluví s nadšením. Často je brán jako přežitek, jako ideologická figura, která zestárla. Jenže když ho čteme mimo učebnicový filtr, zjistíme, že mluví stále o rozpolcenosti člověka mezi přírodou a civilizací, o tělesnosti, o touze po smyslu i změně. Jeho hlas vibruje mezi stromy a dráty. Mezi duší a světem.
S. K. Neumann prostě není postava snadná. Není to básník jedné pózy, ani jedné epochy. Je to strom se dvěma korunami: jedna sahá k nebi moderní techniky a společenské výzvy, druhá se obrací k zemi, ke kořenům, ke klidu trávy.
Kdo ho chce pochopit, musí přijmout obě. Pro tento pokus je dobré vstoupit do Brány poznání.
