Osobitý malířský projev i osobité vzezření byly nedílnou součástí kouzla Jana Zrzavého, jednoho ze zakladatelů moderní české malby. Malíře, jehož obrazy označil výtvarný kritik Karel Teige za „nejkrásnější květy, jež nerostou přímo u cest“. K budoucím vavřínům se však jeden z našich nejtalentovanějších malířů 20. století musel propracovat.
Malíř nebo herec?
Procházka růžovým sadem to rozhodně nebyla. Jeho nezdolné úsilí a víra ve vlastní schopnosti se však bohatě vyplatily. Jemu samotnému a v nemenší míře i nesčetným obdivovatelům jeho nezpochybnitelného umění.
Narodil se 5. listopadu 1890 ve škole v Okrouhlicích u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, kde jeho otec plnil roli „pana řídícího“. Jan Zrzavý se podle svých vlastních slov už ve třinácti letech rozhodl, že jednou v budoucnosti bude malířem. Jeho studijní léta byla provázena nezdary. Potýkal se také s těžkým onemocněním ledvin, v jehož důsledku mu lékaři nedávali valnou šanci překročit dvacítku.
Z nemoci se však naštěstí vykřesal. Nucený pobyt mezi čtyřmi zdmi v něm o to více posílil touhu po životě s paletou v jedné a se štětcem v druhé ruce. Jistý čas také koketoval s myšlenkou na hereckou kariéru. Jelikož nikdy rozhodně netrpěl malým sebevědomím, vyhledal samotného velkého Eduarda Vojana, aby mu předvedl své herecké nadání, s představou, že se mu od něho dostane povzbuzení, že má vykročit na prkna, která znamenají svět. Vše ovšem dopadlo jinak, hercem se nakonec nikdy nestal. Naštěstí pro umění malířské. Nebo naneštěstí pro české divadlo a film?
Vlastní cestou
Ani když později usiloval (celkem čtyřikrát) o přijetí na pražskou Akademii výtvarných umění, nesetkal se s pochopením Vojtěcha Hynaise či Vlaho Bukovace, kteří volali po přesném zachycování skutečnosti. Jeho samotného to hnalo k zachycování své představy o skutečnosti, a tak se tedy vydal vlastní cestou. To jistě neznamenalo, že by se nedružil s jinými výtvarníky. V roce 1910 například s Josefem Váchalem či Janem Konůpkem založili umělecké sdružení Sursum, v roce 1918 pak s Josefem Čapkem, Rudolfem Kremličkou a Václavem Špálou uměleckou skupinu Tvrdošíjní. Mezitím byl vyhozen z pražské Uměleckoprůmyslové školy, takže i rodiče se museli s definitivní platností smířit s tím, že ze syna budou mít kumštýře na volné noze.
V roce založení Tvrdošíjných mohl Jan Zrzavý díky vydatné pomoci Zdenky Braunerové uspořádat svou první výstavu. Sklidil sice první vavříny, namnoze však šlo o uznání ze strany podobně smýšlejících malířů. Postupně však získával pozornost stále početnějšího spektra mladé umělecké generace, jak mu později vyznal Jaroslav Seifert: „Bylo to jako zjevení. A přinášelo nám veliké poselství ze světa, kam jsme měli právě namířeno. Byly to končiny nové fantazie a vášnivého lyrismu, které jsme tehdy před sebou tušili, ale jichž jsme se nedovedli zmocnit, i když to nebyla odvaha, která nám chyběla. Milovali jsme závrať Vašich vidění.“
Svírání hrdla
Co na jeho plátnech tak uhranulo pozdějšího držitele Nobelovy ceny, ale třeba i další umělce, jako např. Adolfa Hoffmeistera či Karla Teigeho? Snad to, že rodák z Okrouhlic vždy směřoval k pravdivému vyjádření, což ovšem není nikterak v rozporu s tím, že se mu příčilo absolutně přesné zachycování skutečnosti, jak to po něm požadovali na Akademii. „Proti vytváření přírody stavěl Zrzavý vytváření obrazu podle své vlastní představy, aby obraz hovořil svými vlastními, čistě výtvarnými prostředky,“ uvedl prvotřídní znalec moderního výtvarného umění prof. František Dvořák.
Pro Jana Zrzavého nebylo umění napodobováním života, nýbrž jeho tvořením. Tím, že štětcem zaznamenával svou představu o skutečnosti, vytvářel autentický průhled do svého nitra. Uváděl diváka do světa svých vnitřních pravd a bojů. Do vlastní rukou vytvořeného světa, který ocení především ti, kdo do něj mají spolu se Seifertem namířeno, popřípadě se v něm již pohybují.
Ti, kdo chtějí naslouchat malířovu intimnímu sdílení v dané chvíli prožívaných radostí i strastí. Kdo chtějí pozorovat jeho snahu proniknout i pod podstatu věcí, krajiny a vůbec skutečnosti jako takové. Přitom však zůstával pokorně na obraze. Neměl potřebu stavět se do popředí a prostřednictvím obrazů ukazovat na sebe. Skrze jeho ruku hovořily jeho obrazy, použijeme-li závěr Dvořákovy výpovědi. A hovořily srozumitelně, viz jeho olej Hoře, z něhož se bezděky svírá hrdlo.
Magická síla
S vnitřní i vnější pravdivostí Jana Zrzavého korespondoval i fakt, že múze malířství sloužil nezištně. Vyznával zásadu, že nic a nikdo na světě nesmí umělce od tvoření odvracet. Umění stavěl nebetyčně vysoko nad hmotný prospěch, který z tvorby může plynout. Ani na okamžik nezauvažoval o tom, že by měl malovat pro zisk, a slučovat tak svět peněz se světem ducha zasaženého krásou a pravdou. Dával do svých děl až příliš sebe sama, než aby kupčil se svou vnitřní křehkostí, než aby se stal čímsi jako prodejnou ženštinou, nabízející své tělo v podobě prožitých bolestí, obav, lásek a vznětů.
I tato pravdivost dodává jeho olejům, pastelům či temperám slovy Seifertovými „téměř magickou sílu“, díky níž nás „nemilosrdně vtahují do svého zvláštního světa. Zmocní se nás a připoutají tak navždy k sobě. Už nikdy se nevymaníme z jejich kouzla.“ Při pohledu na nejeden z jeho výtvorů možná leckoho napadne, že něco takhle jednoduchého by přece také zvládl, levou zadní! Ale nikdo by do takového díla, i kdyby snad by bylo věrnou kopií některého z jeho obrazů, nevpravil atmosféru a náladu, jakou se to podařilo zachytit Janu Zrzavému. Nevtáhl by pozorovatele „nemilosrdně do onoho zvláštního světa působícího magickou silou”.
Milionová Bretaň
Atmosféra a nálada tklivá, pochmurná, anebo veselá, jásavá. To je polarita, která je pro Zrzavého typická. A je přitom lhostejno, jde-li o krajiny, postavy či věci. Jiná nálada vyzařuje kupříkladu z obrazu Strusky na Ostravici, jiná z kteréhokoli plátna s benátskou tematikou, a ještě jiná z díla Domek na Ile de Sein, odkazujícího na Zrzavého celoživotní lásku, jíž byla Bretaň, kterou opakovaně navštěvoval.
Přitahován zdejším prostředím tvořeným zemitými venkovany, svébytnou krajinou a uměním, které je zde všude na dosah, jak trefně pravil malíř Adolf Born. Zvlášť markantně vystupují do popředí opačné odstíny nálad, jež nabízí pestrá paleta malířova (nebo možná paleta života) na dvou plátnech z jeho nejranějšího období – Údolí smutku a Veselé poutnice, v odborných textech často uváděných jako příklad Zrzavého dvojpólovosti. Proti kormutlivému a stísněnému rozpoložení prvního obrazu stojí výtrysk jásavosti a světla druhého.
Umělec, který vadil nacistům i komunistům
Není určitě náhodou, že tvorba Jana Zrzavého příliš nevoněla ani jednomu z totalitních režimů, jež srdci Evropy podvakrát přivodily „infarkt”. Za protektorátu nesměl nějaký čas veřejně vystavovat a autorství výpravy při inscenaci Smetanovy opery Viola mu málem zajistilo umístěnku na pracovní nasazení.
Okupačním úřadům se proto raději klidil z očí, a tak se raději stáhl právě do Bretaně. V roce 1950 se musel nedobrovolně klidit i z katedry výtvarné výchovy na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci a kritici se stranickou knížkou se v duchu názvu své profese netajili kritickými postoji vůči jeho dílům. Sice už ne pro jejich „zvrhlost“, kteroužto nálepku jim přiřkla protektorátní cenzura, nýbrž proto, že svou „nerealističností” neodpovídaly potřebám socialistického člověka a jeho budovatelského úsilí.
Nepřehlédnutelná postava Malé Strany
Dveře se však před Zrzavým nezavřely úplně. Výstavy se jeho přátelům a obdivovatelům přece jen realizovat podařilo, navíc mohl ilustrovat řadu knih. Z tohoto období jsou známé jeho ilustrace Zeyerova Domu u tonoucí hvězdy nebo Rilkeho Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. Nešlo přitom o z nouze ctnost. Knižní ilustraci se Mistr Zrzavý věnoval už ve 20. letech, kdy z jeho dílny vyšla např. obálka Wolkerovy prvotiny Host do domu, jakož i nezapomenutelné uhlové kresby krášlící jedno z vydání Máchova Máje.
V 50. a 60. letech pendloval mezi rodnými Okrouhlicemi a Prahou, kde si našel byt na malostranských Nových zámeckých schodech. Žít tehdy Jan Neruda, dozajista by ho zařadil do svých povídek. Stal se nepřehlédnutelnou postavou Malé Strany. Procházel ulicemi se svým neodmyslitelným baretem na hlavě, který v ateliéru měnil za červenou čepičku s bambulkou.
Váženého mistra uznávaného i daleko od břehů Vltavy uctivě zdravili staří i mladí, a v roce 1965 ho ocenil dokonce i tehdejší režim titulem Národní umělec. Těšil se z něj až do 12. října 1977, kdy v Praze zemřel. Pohřben je na hřbitově v Krucemburku.
