Zdeněk Řehoř působil plaše, křehce, uzavřeně a podobný byl i ve svých rolích. Když jej ale okolí vtáhlo do hry, dokázal ze sebe vydat notnou dávku temperamentu. Spolupracoval s Otakarem Vávrou, Vojtěchem Jasným, Františkem Vláčilem a dalšími režisérskými „esy“ československé kinematografie.
Mistr vedlejších rolí
Za více než půlstoletí vytvořil spoustu nezapomenutelných rolí ve filmu, v rozhlase i na divadle. Přestože těch hlavních bylo poskrovnu, v těch mnoha vedlejších dokázal excelovat. Ze všeho nejraději však seděl v tichu u svých poštovních známek.
Nerad mluvil o svém soukromí, a tak za něj nejvíc vypovídají postavy, které hrál. „Většinou hraju zakřiknuté lidi, jako jsou faráři, úředníci nebo dědci, kteří ve své roli jen sem tam něco špitnou. Proto si nemyslím, že bych přinesl filmu něco objevného, ale to povolání mě uspokojuje,“ prohlásil o sobě kdysi s notnou dávkou skromnosti.
Titul „mistr vedlejších rolí“ by možná, jistěže ze skromnosti, odmítl, ale nepochybně by mu slušel. Zahrát vedlejší roli tak, aby zůstala navždy v srdcích diváků či posluchačů, je dar, který se nedostává každému herci. Zdeněk Řehoř tento dar nepochybně měl.
Kamelot
Narodil se v romantickém Jičíně, který si spojujeme s pohádkami o loupežníku Rumcajsovi. Řehoř byl později ideálním představitelem různých myslivců, ševců, pošťáků a dědečků právě v podobných pohádkách. Ty Krkonošské z roku 1974, které Česká televize neustále reprízuje, mu přinesly díky nesmělému, ale spravedlivému hajnému velkou popularitu.
Přitom je pro něj příznačné, že režisérka Věra Jordánová ho obsadila až jako náhradníka, což se k němu samozřejmě doneslo. Na jeho poctivý výkon to ale nemělo žádný vliv.
Jeho otec měl u jičínské brány galanterní obchod a jako vdovec se podruhé oženil. Zdeněk spolu se sestrou se mu narodili až v onom druhém manželství, takže měl několik o hodně starších sourozenců. Nejprve ho dali studovat na reálku, z ní pak přešel na Raisův státní učitelský ústav.
Se spolužáky se ochotně stýkal až do konce života a na Jičín nedal dopustit, i když se odtamtud rodina už dávno odstěhovala. Do metropole odešli po otcově smrti v roce 1938. Nesmělému mladíkovi se otevřela náruč velkoměsta. Chvíli studoval Filozofickou fakultu, ale Němci vysoké školy zavřeli, a tak se živil jako kamelot.
U Buriana
Jeho život se zásadním způsobem změnil poté, co jej kamarád z fakulty Zdeněk Míka (o mnoho let později ředitel Vinohradského divadla) přivedl do herecké školy E. F. Buriana. To už se ocitáme v chmurných protektorátních časech, kdy byl výrazný levicový divadelník Burian zatčen nacisty a svou školu už nemohl vést.
Nezanikla však docela, jen se přesunula do ilegality. V soukromých bytech se dál scházeli žáci se svými pedagogy, a hlavně dál hráli v Městském divadle na Poříčí, jak nacisté přejmenovali Burianovo Déčko. Posléze založili vlastní soubor, divadlo Větrník. Zdeněk Řehoř se rázem ocitl uprostřed party nadšenců a získal si jejich sympatie svou skromností a zaujetím.
Složil přijímací zkoušky a učil se pak pilně u výborné pedagožky Loly Skrbkové základům herectví. Brzy se seznámil i s Vlastimilem Brodským, členem divadla Větrník, s nímž později působil, až do své smrti, ve Vinohradském divadle. Soubor Větrníku inscenoval hry v salonu U Topičů na Národní třídě.
Herci se vraceli v noci zatemněnou Prahou a připadali si se svými pásmy a inscenacemi tolik potřební, byť se do salonu vešlo jen 99 sedadel. „Už nikdy jsem nepoznal tak krásný pocit jako ve Větrníku, kde jsme opravdu dělali divadlo svého srdce,“ prohlásil později Vlastimil Brodský a není důvod mu nevěřit.
Tuberkulóza
Po heydrichiádě se scházeli v pražské psychiatrické léčebně v Kateřinkách, kde zkoušeli nové hry, a také hráli volejbal. Na podzim 1943 se šéf Větrníku režisér Josef Šmída (postava dodnes neprávem zapomenutá) seznámil s Jiřím Brdečkou, autorem parodie Limonádový Joe, vycházející na pokračování v časopise Ahoj na neděli (později přejmenovaný „na sobotu“).
V té době měl soubor pouhých šest členů a Šmída si vybral Zdeňka Řehoře do titulní role. Tak se stal úplně prvním „Limonádníkem“ v divadelní historii. Opět jak symbolické pro nenápadného herce, když i tohle jeho prvenství bylo později zapomenuto. Jako první Limonádový Joe bývá totiž často mylně prezentován populární zpěvák 50. let Rudolf Cortés. I jeho pak v roce 1964 zastínil ve stejnojmenném filmu Karel Fiala.
Koncem roku 1944 se Řehoř ocitl s těžkou tuberkulózou v plicním sanatoriu v Kostelci nad Černými Lesy. Ačkoli si nebyl jistý, zda přežije, recitoval a hrál pacientům divadelní skeče. S nemocí se pral statečně a dlouho. Nakonec ji překonal, a tak v roce 1946 začal kočovat po republice s Vesnickým divadlem, vedeným Jindřichem Plachtou.
Chtěli naplnit ideu, podle níž se mělo lidem v každé sebemenší vsi dostat potřebné dávky kultury. Pod Plachtovým vlivem také vstoupil do KSČ. Stranickou legitimaci položil jako mnozí jiní až po srpnové okupaci 1968. Ale nepředbíhejme.
Chalupář
V roce 1950 nastoupil do Divadla na Vinohradech, které se v té době proměnilo v Divadlo čs. Armády. To mimo jiné znamenalo, že hercům byly přiděleny vojenské hodnosti. V letech 1955 až 1960 byl evidován jako spolupracovník vojenské kontrarozvědky, lze však předpokládat, že se svou skautskou výchovou a pověstnou slušností nebyl tomuto orgánu moc platný.
V této době se ze Zdeňka Řehoře stává chalupář. Byl to nejspíš jeho kamarád Vlastimil Brodský, který se zasloužil o to, že si Řehoř pořídil starou chalupu po Němcích v malebné Kytlici v Lužických horách.
Kromě něj se nechal zlákat ještě divadelní režisér Jan Fischer, kolega herec Karel Houska, operní zpěvák Ivo Žídek či humorista Bedřich Zelenka. Původní komunita si tu navzájem pomáhala s opravami, natočili o sobě humorný film a drobnými legráckami překonávali napětí, které prožívali v 50. letech ve své umělecké práci.
Veselé sešlosti však dokázali pořádat i v Praze či kdekoli na zájezdech. Kdysi mi o tom vyprávěla Jiřina Švorcová, která byla desítky let členkou vinohradského souboru: „Spolu s Jiřinou Jiráskovou, Jiřím Pleskotem, Jiřím Valou, Vlastou Chramostovou a také s Vlastíkem Brodským a Zdeňkem Řehořem jsme hráli karty, tzv. závazky. Zdeněk, který měl v krvi smysl pro pořádek, dokonce vedl záznamy, jak dlouho trvaly turnaje, v jakých bytech, v jakých dopravních prostředcích a v jakých městech. Když jsme byli v Tatrách na brigádě, vylezli jsme na kopec a hráli i tam, abychom dosáhli patřičné nadmořské výšky.“
Odmítnutí
Ostatně Jiřina Švorcová se na čas stala Řehořovou láskou. To už byl herec podruhé ženatý a jeho vyvolená vdaná. Nikdy jí prý odmítnutí neodpustil a měl si ho podruhé prožít ještě v rámci scénáře v televizním seriálu Žena za pultem.
Málo se ví, že v letech 1953 až 1955 byl ženatý s herečkou Věrou Krpálkovou (1934–1997). Podle roku jejího narození lze usuzovat, že pro ni byl první velkou láskou, a tak se za něj v pouhých devatenácti letech, hned po absolvování DAMU, provdala.
Jenže společný život jim nebyl souzen. Věra odešla na umístěnku do Divadla pracujících v Gottwaldově a velká vzdálenost mezi jejich působišti neměla na jejich vztah zrovna nejlepší vliv. Věra přitom tolik toužila hrát ve Vinohradském divadle, kde měla už jako dívenka se svými rodiči stálé abonmá.
Byla herečkou s mimořádným emocionálním nábojem a dokonalým instinktem. Hrála s obrovským nasazením, jak říkají herci „jako o život“. Tolik o ní uvádějí pamětníci. Věra pak přešla do Jihočeského divadla, vdala se podruhé a s malou přestávkou hrála v Budějovicích velké a krásné role.
V roce 1956, kdy už přece jen ve společnosti nastávala určitá obleva, se Řehoř s Brodským dopustili téměř hrdinského činu. Svolali do Mánesa bývalé členy divadla Větrník, které bylo rozprášeno právě před deseti lety, a sepsali prohlášení, v němž žádali obnovu experimentální scény podobného typu. Výsledek snahy, která měla pomoci i jejich někdejšímu principálu Šmídovi, byl však nulový. Namísto toho tehdy vzniklo Rokoko na Václavském náměstí a posléze i další divadla malých forem.
Muž mnoha koníčků
Zdeněk Řehoř se oženil s Janou Semrádovou, a jelikož s manželkou nemohli mít děti, osvojili si holčičku, které se neřeklo jinak než Žanetka. Bydleli v Kostelní ulici na Letné a do blízkých Letenských sadů chodil Řehoř biflovat role a venčit svého jezevčíka. I lásku k jezevčíkům měli s Brodským společnou.
A byl velký fotbalový a hokejový fanda. Nedávno zesnulá Andulka Sováková mi potvrdila, že se svým mužem Jiřím Sovákem chodila občas k Řehořovým fandit při významných sportovních televizních přenosech: „Tam mohli oba nerušeně řvát, u nás doma by Jirka totiž rušil svou maminku, která s námi bydlela.“
Řehoř byl členem klubu přátel fotbalistů Dukly a nějaký čas v něm dělal i činovníka. Sám se žádnému sportu nevěnoval, zato byl hračička – s dcerou se předháněli v Člověče, nezlob se, a s kolegy na Vinohradech hrál v ladírně cvrnkací fotbal. Jeho největší vášní však byla filatelie.
Každou neděli chodil na burzu a známky si probíral i o pauzách mezi svými výstupy v divadle. Je zajímavé, že v souboru nikdy úplně nezapadl, ačkoli byl plný hereckých osobností typu Miloše Kopeckého, Vlastimila Brodského, Radka Brzobohatého, Petra Haničince, Jaromíra Hanzlíka či Viktora Preisse.
Dědek
Dlouho mu byli přidělováni tylovští milovníci – Antonín v Paličově dceři, učitel Isidor Slovíčko v Lesní panně, Pěnkava v Tvrdohlavé ženě. V pětatřiceti mu však režisér Jan Škoda v komedii Hej, pane kapelníku dal roli starého dědka Krále a od té doby už mu je nikdo neodpáral. Rád vzpomínal na Ondru v Matce s Olgou Scheinpflugovou, k níž byl pozván do Čapkovy pověstné mansardy.
Úspěšný byl i jako Kamil v Broukovi v hlavě, Hlubina v Měsíci nad řekou, Šefl v Loupežníkovi nebo profesor Drženbickij v Ubohém vrahovi dramatika Pavla Kohouta. Když se podíváme na jeho filmografii, je tam spousta titulů, ale u mnohých je připsáno role neurčena. Případně dědeček.
Na druhé straně se v 60. letech dočkal účasti v mnoha dnes legendárních detektivkách, jako byl Poklad byzantského kupce, Kde alibi nestačí, Slečny přijdou později, či Nahá pastýřka. Jedním z jeho vrcholů byla postava Sovičky ve Vláčilově Markétě Lazarové.
Dobře se mu jako vystudovanému učiteli hrál Vojta Náprstek v televizním seriálu Sňatky z rozumu, když dámám předváděl funkce šicího stroje… Nechyběl ani ve Flirtu se slečnou Stříbrnou, ve Svaté hříšnici, kde byl velitelem Armády spásy.
V roce 1971 si režisér Jaroslav Dudek vzal část svého vinohradského ansámblu do prvního českého televizního sitcomu a tak se Řehoř navždy do našich srdcí zapsal jako dětinský pan Hanák se svými Poldinkami v Takové normální rodince.
Nezapomenutelný je i jako Alois Vodička, otec Libušky Šafránkové, v komedii Jak utopit dr. Mráčka. I tady se z poddajného sluhy vrchního českého vodníka Wassermanna proměnil v kurážného odbojníka. Takový souboj jisté malosti a strachu s odvahou patrně sváděl sám v sobě celý život. Možná je to vůbec rozšířený národní rys.
Zdeněk Řehoř odcházel z divadla postupně a nenápadně. Poslední role v raných 90. letech dohrával už jako důchodce a čím dál více času trávil na chaloupce v Kytlici. Nebyl žádný zvláštní kutil, ale leccos se snažil udělat si sám. Tam měl svůj malý ráj – blízko do lesa, stačilo jen otevřít okno a dívat se do zeleně a dýchat.
K stáru se vrátily problémy s plícemi a přibylo nemocné srdce, ale do poslední chvíle si před lidmi zachovával svou pokerově klidnou tvář, z níž nikdo nemohl vyčíst, co ve skutečnosti prožívá.
Zemřel 8. listopadu 1994. Jeho žena do Kytlice i nadále jezdila, a když odešla i ona, roubenka změnila majitele. Dodnes se tam však říká U Řehořů. I to je znamení, že nositel tohoto jména není a nebude hercem zapomenutým.
Chcete vědět o jeho osudech v českém divadle a filmu více? Pokračujte Branou poznání.
