Předlouhá cesta tramvají z pražské Bubenče k babičce na Harfu spěla ke svému konci, když vagón zarachotil na výhybce Palmovka pod libeňským plynojemem. Velká šedá koule starého plynojemu na horizontu mi připadala jako truchlivý balón, pevně upoutaný k zemi. Jaké bylo moje překvapení, když jednou nad střechou domu naproti tátovu ateliéru vyplul pestrobarevný balón s gondolou ozdobenou praporky. Ocitla jsem se rázem ve světě Kamila Lhotáka.
Kamilku, podívej, balón!
Také on vzpomínal, jak zažil stejný úžas ve svých pěti letech: "Seděl jsem s tetou Julií na trávě a ona mi povídá: Kamilku, podívej, balón! A opravdu – uviděl jsem nad námi vzduchoplavecký balón. Vznášel se za úplného ticha."
Narodil se v roce 1912 jako nemanželský syn lékaře Kamila Lhotáka a příležitostné herečky Anny Kouglové. Otec se k synovi nikdy oficiálně nepřiznal, matku však podporoval a o syna se podle svých možností staral. Kamil prodělal dětskou obrnu, dva roky proležel, po celý život chodil pomalu a kulhal na pravou nohu.
Již v dětství se obával, že nebude moci chodit a kreslil si pro sebe roztodivná vozítka. Když otec v roce 1926 zemřel, zanechal Anně a Kamilovi značný obnos peněz. Syn za ně dostal své první kolo a později i motocykl. Finanční prostředky mu také umožnily studium na vysoké škole. Lákala ho Uměleckoprůmyslová škola, matka však ho přiměla, aby studoval obor, který by mu zajistil perspektivu. Studoval tedy na Universitě Karlově práva až do uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939.
Malíř samouk
Zájem o vše, co má kola a motor, co se pohybuje, mu zůstal po celý život – motocykly, bicykly, auta, balóny. Byl znalcem v technických oborech, dokonale uměl nakreslit historické typy vozidel, mnoho motocyklů vlastnil. Na konci 50. let byl proto přizván i k vytvoření expozice Národního technického muzea.
Miloval rychlost, proto častým námětem jeho obrazů byli udatní sportovci a závodníci. Vrací se mu motiv uvázaného zlatavého balónu, který září na obloze jako slunce. Obrazový prostor neustále klade otázku: "Co se to tu odehrává?" Divák se stává součástí magického snu, tu pohlíží na svět z výše balónové gondoly, tu škvírou v ohradě zahlédne fascinující prázdnotu či jen jediný objekt nebo fragment.
V monografiích o Kamilu Lhotákovi se autoři věnují jeho bizarnímu osudu malíře-autodidakta, lásce ke strojům a vztahu k postiženým ženám, zdrojům jeho tvorby, vzpomíná se na přátelství ze Skupiny 42, na jeho umělecký vzestup jako malíře a ilustrátora více než dvou set knih, na autora animovaných filmů.
Všezvěd Všudybud, Maximax
Jedna etapa jeho života zůstává však téměř neznámá – počátek 30. let, kdy se jeho matka přátelila s rodinou spisovatele profesora Františka Sekaniny. S jejich dcerou Evou se oženil historik Jan Hertl (1906-1965), jeden ze zakladatelů časopisu Řád (revue pro kulturu a život 1932-1944). Kamila, který byl pověstný svou výřečností a uštěpačným humorem, přivedl do redakce. Lhoták v Řádu pod pseudonymy Všezvěd Všudybud, Maximax, Lubomír Jiskrnáč-Zápasník či Herdegg M. Filek příležitostně publikoval ironické poznámky či epigramy. V letech 1936-1939 je už v tiráži uveden jako odpovědný redaktor.
Ke Lhotákovu prvnímu malířskému vystoupení přispěl malíř Otto Stritzko – přizval ho spolu se svou ženou Marií (dcerou staroříšského nakladatele Josefa Floriana), aby s nimi vystavoval v Beaufortově síni v Praze v Jungmannově ulici.
Výstava se konala v dubnu 1939, Lhoták na ní představil patnáct obrazů, a stala se pro něho vstupenkou do Umělecké Besedy. Se Stritzkem se poznal zřejmě v redakci Řádu; v nakladatelství Vyšehrad, kde asi půl roku Kamil Lhoták pracoval, se společně zabývali grafickou a výtvarnou úpravou dětských knih.
Malíř prázdnoty a mizejícího světa
Do výstavní síně Obecního domu se Kamil Lhoták symbolicky vrátil – poprvé tu v roce 1923 uviděl výstavu francouzského malířství a na přelomu roku 1939/1940 zde poprvé vystavoval s Uměleckou Besedou. Zaujat 19. stoletím, inspirován fotografiemi a starými časopisy, čtenář Julesa Vernea, ovlivněn dílem Josefa Šímy, Alberta Marqueta, Henri Rousseaua, Giorgia de Chirica, ale také světelnou malbou Antonína Chittussiho – je malířem nezaměnitelného rukopisu.
Dodnes nás provází svými četnými ilustracemi knih různých žánrů, okouzluje zdánlivě naivním pohledem na svět, nostalgií a poesií smutku. Lhotákovy obrazy jsou často vzpomínkami na uplynulý čas, surreálnými a poetickými introspekcemi, naplněny tichem a světlem, akcentovány barevným (červeným) detailem.
Imaginativní prostor prázdnoty a mizejícího světa, tajemno za horizontem, které diváka vtahuje do reality obrazu, ohrady na periferii, za kterými lze jen tušit další tajemství či dobrodružství.
Něco víc o něm naznačuje prostor za Branou poznání.
