Osobitý písničkář, jehož nezapomenutelný vemlouvavý hlas působil jako šepot ve větru, patří spolu s Karlem Krylem, Vladimírem Mertou a Jaroslavem Hutkou k zakladatelům českého folku. S posledně jmenovaným začal vystupovat už v roce 1967. Jejich společné písničky se staly legendárními. Bylo zavedeným pravidlem, že Vladimír Veit psal spíše hudbu a Jaroslav Hutka texty.
Místo škol vykládání vagónů
Vladimír Veit se narodil 13. února 1948 v Benešově u Prahy, dětství však prožil na Malé Straně v historickém domě U Tří pštrosů poblíž Karlova mostu. Jako malého kluka jej rodiče často dávali k babičce, která bydlela ve Vysoké Lhotě na Benešovsku. Právě do této vesnice na jihu od hlavního města se o víkendech sjížděli výletníci a trampové. Mladý Vladimír poslouchal jejich zpěv i zvuk nástrojů a uvědomil si, jak je to blízké. Na Benešovsku se také poprvé dotknl kytary.
S hraním tedy začal brzy s podporou otce, který byl sám vynikajícím houslistou. Trampské odrhovačky, charakteristické střídáním dvou až tří akordů, rozepisoval svému synovi do harmonických rozkladů čítajících někdy i patnáct samostatných hmatů. Vladimír se proto díky vrozené nátuře samotáře pohroužil nejen do hudebního světa, ale i do oblasti beletrie a poezie.
Místo studia šel raději pracovat na překládkovou rampu vršovického nádraží. Už od 60. let si začal pěstovat hřívu dlouhých vlasů a pravidelně docházel na setkání mladých lidí vzhlížejících ke kulturnímu dění na západ od železné opony. To se v té době každodenně odehrávalo na schodech vedoucích k Národnímu muzeu a sloužilo jako prostor pro výměnu nahrávek nebo neoficiální literatury.
Písně Dylana, Donovana, Rytíře a vlastní
Právě zde se mu dostaly do rukou desky zahraničních písničkářů. Ty jej ovlivnily natolik, že se rozhodl zkusit skládat vlastní skladby. Podstatnou roli v tom sehrál i kunsthistorik Mojmír Horyna, se kterým byl zaměstnán u dráhy a který jej během pracovních směn i svačinových přestávek důkladně seznamoval s barokní architekturou či výrazovými prostředky impresionistické malby.
Na pražské folkové scéně se tehdy nepohybovalo příliš mnoho samostatných interpretů, a tak se Vladimír velmi rychle seznámil s Hvězdoněm Cígnerem. Společně se jim podařilo několikrát vystoupit v pražském beatovém klubu ve Spálené ulici. Zásadním se však pro oba stalo setkání s Jaroslavem Hutkou. S tehdejším studentem střední uměleckoprůmyslové školy se rychle skamarádil a na několik měsíců s ním odjel do Olomouce.
Tam spolu bydleli u Hutkových a skládali první písničky, ačkoliv se Jaroslav hrát na kytaru teprve učil. Zpět do Prahy je přivedla až nabídka volného bytu ve Francouzské ulici, v němž původně žila paní Veitová. Nedlouho po jejím odstěhování se v domě objevily dvě akustické kytary a téměř ihned bylo v nově obydlených místnostech možné zaslechnout i jejich tóny.
Vzniklé folkové duo začalo koncertovat také veřejně. 18. listopadu roku 1967 je bylo například možné slyšet v Music F Clubu na Smíchově. Plakát, který vytvořil Hutka, tehdy nesl podtitul: „Písně Dylana, Donovana, Rytíře a vlastní.“
Éra soužití obou autorů skončila na počátku roku 1968. Jaroslav se z bytu odstěhoval a místo něj se v něm objevila Vladimírova nastávající žena Karla. Byt na pražských Vinohradech se tak stal i místem, kde oba ze spánku probudil hluk sovětských letadel a tanků, které se v Československu objevily v noci na 21. srpna téhož roku. Uvědomili si, že od té chvíle se společenská i politická situace bude jenom zhoršovat, a rozhodli se pro rychlou emigraci přes Rumunsko. Vladimír se tehdy živil distribucí časopisu Pop Music Express a na financování cesty i nového života v zahraničí si s sebou vzal tržbu z prodeje několika jeho vydání.
Do zahraničí se mladý pár ovšem dostal pouze s výjezdní doložkou, a tak v Bukurešti nepochodil ani na jedné z ambasád západoevropských zemí. Pro kladné vyřízení emigrace bylo totiž nutné vlastnit pas. Oba se zdrceni vrátili zpět do Prahy, kde byl Vladimír okamžitě zatčen za zpronevěru peněz z prodeje hudebního periodika. I když se díky půjčce od přítele podařilo ukradenou částku brzy splatit, byl s Vladimírem započat proces, na jehož konci jej čekal pobyt za mřížemi.
V hlídačské boudě na Jižním městě
Soudy mu i přes několik odvolání vyměřily čtrnáctiměsíční trest. Velkou část z něj si odseděl už ve vazební věznici na Ruzyni. Po definitivním vyřčení rozsudku byl umístěn do Heřmanic u Ostravy. Původní výši trestu mu nakonec snížili na polovinu, a Vladimír se tak dostal na svobodu už s počínajícím jarem roku 1969.
Vladimírovi se brzy nato narodilo první ze tří dětí, a tak se rozhodl pověsit kytaru na hřebík. Nastoupil znovu ke dráze, pak pracoval jako pivovarský dělník a hlídač rozestavěného sídliště na pražském Jižním Městě. Právě zde, v boudě z vlnitého plechu, se mu touha po harmonickém zvuku strun opět vrátila.
„Já jsem v té hlídačské boudě chytil nějaký druhý dech. Začalo mi to tam samo jít a ve chvíli, kdy za mnou přišel Hutka, jsem už měl napsanou celou desku Quo Vadis čítající dvanáct autorských skladeb,“ vzpomíná Vladimír Veit na nečekanou návštěvu svého dávného spoluhráče. Ta se odehrála někdy v létě roku 1977 a Jaroslav, který v té době zastupoval značně posílenou folkovou scénu, přišel Vladimírovi nabídnout členství v písničkářském sdružení Šafrán, které v té době mělo už téměř desítku členů.
Šafrán a rakouský exil v rámci akce Asanace
Dlouhé cesty po českých a někdy i slovenských městech absolvoval ve společnosti Vladimíra Merty a Dagmar Andrtové Voňkové. Noční hlídač se pro tyto okamžiky měnil ve zkušeného řidiče a auto se spícími kolegy dovezl vždy bezpečně před určený svazácký klub, kde se pak hrálo pod záštitou spřáteleného funkcionáře.
Naprosto odlišnou atmosféru však měly koncerty na Baráčnické rychtě nedaleko domu, ve kterém Vladimír vyrůstal. Přeplněný sál hospody hlasitě vytleskával jména písničkářů a reagoval na jakýkoliv náznak politické narážky.
Koncerty přitahovaly stále širší okruh posluchačů včetně lidí z disentu zformovaného nedávným prohlášením Charty 77. StB se o Šafrán začala starat až po tom, co se někteří z jeho členů stali signatáři Charty. Samotní disidenti je od toho nejprve zrazovali s tím, že je nutné, aby tuzemská folková scéna vydržela bez zájmu tajné policie co nejdéle. V roce 1978 však prohlášení signoval Jaroslav Hutka. Následoval jej Jiří Pallas a Vlasta Třešňák s Vladimírem Veitem.
Když Vladimír Veit odjížděl do rakouského exilu, tak ještě nebyl veden jako chartista, který by měl absolutní jistotu v tom, že bude přijat a dostane azyl. V ruce držel vystěhovalecký papír, který ho označoval jako osobu bez státní příslušnosti zdržující se na území Československé socialistické republiky, ale neměl kam odjet. To, se dělo poté, co příslušníkům tajné policie v roce 1981 přikývl na vystěhování v rámci akce Asanace.
Zhudebnění tvorby českých básníků
- února 1981 jej v den jeho třiatřicátých narozenin odvážel rychlík Vindobona směrem k rakouským hranicím. Na nádraží ve Vídni na něj čekal pracovník místního ministerstva vnitra, který mu předal klíče od bytu ve třináctém okrese, jejž mohl společně s rodinou používat do chvíle, než si v nových poměrech najde stabilní zaměstnání. Žena a děti za ním přijely o několik týdnů později.
V té době už Vladimír nastupoval do firmy obchodující s polygrafickou technikou. V povolání, které mu pomohl najít český farář z kostela svatého Karla Boromejského, vydržel následující dva roky, a poté začal prodávat turistické průvodce, suvenýry a náboženské předměty v jedné z bočních lodí barokního chrámu.
Právě v Rakousku vydal nejlepší ze svých alb, které ale byly z velké části napsány a natočeny ještě doma. Těžiště tvorby Vladimíra Veita, je ale především ve vlastních textech a písních a ve zhudebňování poezie českých básníků. První sólové album nazvané Texty, které vydal v roce 1982 patří k těm nejosobitějším co na naší folkové scéně vyšlo.
Je osvěžující, nadějeplné slyšet Vladimíra Veita, tento hlas vynikajícího témbru, zpívajícího recitativním stylem texty, které jsou všechno, jen ne tuctové, jen ne přistřižené pro potřeby trhu. Je v nich silný náboj emocí, často intenzívní poezie, ale před sentimentalitou nebo nebezpečím klišé je vždy zachraňuje skluz do poetismu, surrealismu a imaginace.
Texty, Quo vadis a ve Lví stopě
Veitovy písně nikdy nebudou šlágry. A ani na takovou slávu neaspirují. Krása melodie je v nich umístěna do hlasu doprovodných nástrojů, které tvoří vynikající rozhovory dvou kytar, hlas se soustřeďuje na význam, na srážku obrazu, na magickou náladu označení. Nebudou to šlágry, budou to lyrickokritická mementa naší shakespearovské doby, v níž krása existence žije v symbióze s ošklivostí politiky.
Na desce Texty je cyklus písní, k nimž hudbu složil Veit a slova napsali současní čeští spisovatelé a básníci. K nim je přidáno po jednom textu od Jana Nerudy a Jaroslava Vrchlického, které jsou nádherně zhudebněny. Album Quo vadis Vladimír Veit natočil v roce 1980 ještě v Praze, než v roce 1981 odešel do rakouského exilu. Tam také v roce 1984 toto album vydal a o rok později nahrával Veit ve Vídni desku Ve lví stopě. Album Quo vadis obsahuje především Veitovu autorskou tvorbu, Ve lví stopě přináší zejména zhudebněnou poezii (Seifert, Neruda, Sládek apod.).
Během 80. let také psal pro Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Později dokonce dojížděl do Mnichova, kde společně s Karlem Krylem nahrávali hodinové pořady o folku a poezii, které se vysílaly na první ze zmíněných rozhlasových stanic. Na počátku listopadu 1989 se ještě stihl ukázat na písničkářském festivale v polské Vratislavi.
Přestože se hned po listopadu 1989 přestěhoval zpět do Čech, až kolem roku 2000 se nadobro usadil v jižních Čechách. Dnes bydlí na Prachaticku a je stále autorsky aktivní.
