Původní název divadla zněl poněkud kostrbatě: Volné sdružení posluchačů dramatické konzervatoře pražské, hrající s laskavým svolením rektorátu. V tomto „sdružení“ se setkaly dominantní postavy tehdejší literární, divadelní, výtvarné či hudební omladiny, orientované vesměs levicově. Proto není divu, že se scéna etablovala jako divadelní odnož Devětsilu. Jindřich Honzl, Jiří Frejka, E. F. Burian, Iša Krejčí, Adolf Hoffmeister, Miloš Nedbal, Václav Trégl, František Vnouček atd. Co jméno, to legenda.
Vest pocket revue
Jako první dne 15. května 1923 uvedl soubor v režii Jiřího Frejky v pražské Měšťanské besedě jeho vlastní hru Kithairon, označenou jako „pseudokomedii“ inspirovanou Apollinairem. Jak píše Jaromír Pelc ve studii Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo (Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981), kladl se důraz na fantazii herců i diváků, na překonání odstupu mezi jevištěm a hledištěm.
Název Osvobozené dal divadlu v říjnu roku 1925 Jiří Frejka podle německého překladu knihy ruského režiséra Alexandra Tairova Das entfesselte Theater, tj. Odpoutané divadlo či Nespoutané (míněno odpoutané od strnulého dramatického umění). Popud k tomuto pojmenování získal Frejka zřejmě od Karla Teiga, dominantního teoretika Devětsilu.
Počátkem roku 1927 se divadlo přestěhovalo na Malou Stranu, do Umělecké besedy. Zde poprvé vystoupili Jan Werich (1905–1980) a Jiří Voskovec (1905–1981) se svou hrou Vest pocket revue (tj. „revue z kapsičky u vesty“). Téhož roku (26. února 1927) zde se svými klavírními improvizacemi vystoupil i Jaroslav Ježek (1906–1942). Ježkovi publikum vybralo náhodně několik slov a on během představení (tzn. během přibližně jedné hodiny) složil text i melodii k nové písničce s použitím daných slov. Trojice V+W+J se pak navždy stala synonymem pro pojem Osvobozené divadlo.
Beneš chtěl hry zakazovat
Ze zakladatelské trojice Honzl – Frejka – Burian zbyl jen Jindřich Honzl, který pak režíroval všechny hry Osvobozeného divadla. Důvodem sporu Honzla s Frejkou byla podle pozdější interpretace J. Voskovce otázka, zda se má divadlo politicky angažovat, což byl Honzlův záměr, zatímco Frejka se chtěl soustředit na estetické cíle a nechat divadlo apolitické. Honzl pak, v letech 1931 až 1932, režíroval první filmy V+W, Pudr a benzín a Peníze nebo život.
Po víceméně lehkonohé zábavě z „vestpoketky“ či následující Smoking revue se divadlo brzy stalo vysloveně politickou scénou. Roku 1932 byla uvedena první vyloženě politická hra Caesar, ve které autoři upozornili na nebezpečí fašismu a na krizi formálního parlamentarismu. Výrazně přitvrdili i v kritice společnosti. Po této hře začalo být toto divadlo považováno za politické.
Dělali si legraci ze Společnosti národů (předobraz poválečné OSN) a Edvard Beneš chtěl, aby hra byla zakázána, protože je prý nedemokratická. To mu později rozmluvil Hubert Ripka. Mimochodem, nepřipomíná nám to něco ze současnosti? Další hra Osel a stín (1933) už byla vysloveně protinacistická. Její uvedení vedlo k protestům ze strany nacistického Německa pro urážku hlavy státu. V+W používali v promluvách osla hlas Adolfa Hitlera, hajlování atd.
Odnětí divadelní licence
Představení navštívil také tehdejší ministr zahraničních věcí Edvard Beneš a hra se mu (tentokrát) líbila. „Budeme trvat na naší konstituci a na svobodě projevu", prohlásil. Požádal jen, aby se nepoužíval autentický hlas představitele jiného státu. A třetí v této řadě byla hra Kat a blázen (1934).
V půlce třetí dekády V+W museli z finančních i jiných důvodů omezit činnost Osvobozeného divadla, po krátkém čase založili jeho úspornější, ale stále velmi angažovanou variantu s názvem Spoutané divadlo. V tomto období napsali V+W své asi nejlepší hry (Balada z hadrů, Rub a líc, Těžká Barbora). V roce 1936 se vrátili na původní jeviště U Nováků i k názvu Osvobozené divadlo.
Na podzim 1938 chystalo Osvobozené divadlo premiéru apolitické komedie Hlava proti Mihuli. Premiéra hry měla být 10. listopadu 1938, ale v předvečer premiéry byla Osvobozenému divadlu výnosem Zemského úřadu odňata divadelní koncese, což znamenalo jeho konec. Pravděpodobně jedním z důvodů odnětí koncese byl německý nátlak.
Voskovec a Werich a Pěst na oko
Ve zdůvodnění se píše: „Voskovec a Werich ve svých posledních hrách zvláště zdůrazňovali levé tendence… celým svým souborem a směrem jsou orientováni až na hranice komunismu a jejich náměty se většinou obíraly zesměšňováním politiky a úřadů, nezdá se zdejšímu úřadu za vhodné, aby v nynější době, kdy velký národ volá po sjednocení, byla část občanstva, a zvláště mládež, vychovávána v tomto směru.“ Poslední hra dua V+W v Praze tak byla Pěst na oko s plakátem s koláží, na které je Michelangelův David vyzbrojen plynovou maskou.
Tím skončilo velké období divadelního fenoménu, který v té podobě a masové popularitě zřejmě neměl jinde v Evropě obdoby. Za tímto úspěchem stály tři mimořádné talenty – více autorské než herecké. I když Werich se prosadil herecky i bez Voskovce (Císařův pekař a Pekařův císař, Byl jednou jeden král atd.) a Voskovec po emigraci do USA rovněž, vzpomeňme na film Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957 (režie Sidney Lumet), kde se herecky velmi důstojně rovnal třeba s Henry Fondou.
Nicméně Osvobozené divadlo je povýtce literární projekt, vzešlý z pozdního poetismu a směřující až k bizarní satirické frašce. Tamní představení táhla široké spektrum publika, protože mu nabízela pochopitelné pocity jako šité na míru. A nešlo jen o salónní levičáky, do toho divadla chodili lidé napříč společenským spektrem. Dědeček mé ženy, legionář, který jistě nečetl Rudé právo, byl jedním z těch věrných.
Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní
Když si dnes pustíte aspoň kousky záznamů zachované po Osvobozeném divadlu, zjistíte, jak moc aktuální a nadčasová sdělení se tam ozývala. To dnes už nikdo neumí. Je to asi dáno jednak tím, že ztrácíme smysl pro humor, jednak tím, jak upadá obecná míra vzdělanosti. Což je škoda, naše velká škoda.
Na závěr si dovolím ocitovat část textu písně, kterou mám od V+W asi nejraději. Jistě nemusím vysvětlovat, proč:
Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní
neb nikdy nikdo neví, co se může státi.
Řekne se třeba že se to a to stane tak a tak
ono to pak dopadne docela naopak.Řeknete-li dnes život je pes
co má být zítra za zvíře, když je dnes pes.
Protože ani ten pes není dnes definitivní
neví se zdali se ze psa vlk nemůže stát.
