Co napsat o autorovi tak výjimečném až ikonickém? Jeho dílo moji generaci provází desítky let. Tedy spíš provázelo. Jeho ruská národnost byla pro nás, literární a divadelní všežravce, poukázkou k povoleným a úchvatným zážitkům. Dnes je jeho národnost handicapem. Vždyť kdo by se chtěl zabývat nějakým Rusem?
Dramata k pochopení ruské duše
Ano, mluvím o Antonu Pavloviči Čechovovi. To jeho povídky a dramata nám ukazovaly cestu k pochopení ruské duše. Kdo si dal tu práci, chápe i mnohé dnešní události a postoje lépe a hlouběji.
Čechov se narodil 29. ledna 1860 v Taganrogu a zemřel 15. července 1904 (ve věku pouhých 44 let) v německém Badenweileru, kde si léčil vleklou tuberkulózu. Za svůj krátký život napsal přes 600 povídek. Mnozí možná vzpomenou na film Nikity Michalkova Oči černé, což byla adaptace jedné z Čechovových povídek, Dámy s psíčkem (v hlavní roli hrál Marcello Mastroianni, 1987). Čechov sice vystudoval medicínu, ale věnoval se jí jen sporadicky. Zato hojně cestoval. Ze dvou cest, zvlášť dramatických, vznikly cestopisy Ostrov Sachalin a Ze Sibiře.
Nicméně opravdového věhlasu docílil až jako dramatik. Když vynechám jednoaktovky jako Medvěd či O škodlivosti tabáku, hlavními pilíři Čechovovy divadelní tvorby jsou hry Platonov, Ivanov, Višňový sad, Racek, Strýček Váňa, a také slavné Tři sestry, které měly premiéru před 125 lety, 31. ledna 1901 v Moskvě.
Zbytečný člověk
Tři sestry jsou esencí Čechovova autorského stylu. Jeho hry jsou zdánlivě bez děje, i události dramatické (třeba prodej višňového sadu ve stejnojmenné hře) se odehrávají mimo scénu. Veškerá pozornost je upřena na postavy, které jsou odpozorované z ruského středostavovského prostředí. Na Třech sestrách je to vidět zvlášť dobře. Ty tři sestry žijí znuděné na maloměstě, zoufale touží vrátit se do Moskvy, s níž spojují dětství a vůbec idyličtější okamžiky svých životů.
Jenomže, a to je podstatné, zazní tam tento dialog: „Pojedeme do Moskvy, budeme pracovat.“ – „Pracovat neumíš, tak co chceš dělat?“
Velmi to připomíná dilemata o generaci staršího spisovatele Ivana Gončarova, zejména jeho Oblomova (film podle této věru iniciační knihy natočil roku 1979 Nikita Michalkov v titulní roli s Olegem Tabakovem). To je dávné téma ruské literatury, onen „zbytečný člověk“ – známe ho už z Lermontova. Ostatně jistě ne náhodou napsali pod stejným názvem, Co dělat? obsáhlé svazky ruští myslitelé Gercen a Černyševskij.
Přátelství je přátelství, ale kšeft je kšeft
Dovolím si osobní přípodotek. Možná ještě víc, než Tři sestry mám rád Platonova, rané Čechovovo drama (z roku 1881). Je to hra obšírná, vyžaduje dramaturgické a režijní škrty, ale to důležité v ní zůstává napořád. Vybavují se mi dva citáty: Sedí Trileckij s Vojnicevem na lavičce a jeden druhému říká: „Tak jsem tuhle listoval albem slavných současníků, a co bys řekl, kamaráde: nejsme tam!“ A pak je tam moc pěkná věta, když na scénu přichází šejdíř a lichvář Osip a praví: „Přátelství je přátelství, ale kšeft je kšeft.“ Jak moc jsme tomu rozuměli třeba v těch osmdesátkách, a jak tomu rozumíme dnes, o mnoho starší, a taky skeptičtější.
Rozesmálo mě, když jsem se kdesi na webu dočetl, že Čechovovy hry jsou „komedie“. To je, jako kdyby někdo za komedii vydával Gogolovy Mrtvé duše nebo Dostojevského Idiota. To může vypadnout leda z děravé hlavy někoho, komu stačí načrtnutý děj a tu a tam jazykový špílec, ale podstata mu uniká. Takový typický plod našeho současného školství. Bohužel.
Zbyla jediná jistota: komu se pod kůži vryla zmíněná díla, jejich autoři a poslání, tomu to nikdo už nemůže vzít.
Za posledních 125 roků od premiéry Tří sester – to už je pěkná řádka generací.
