Když se básník Karel Hynek Mácha, který byl vůdčím duchem českého romantismu a jedním ze zakladatelů moderní české poezie, vydal na návštěvu k příteli Hindlovi do severočeských Doks, kde se magický hrad Bezděz sklání nad hladinou jezera, netušil, kam ho kroky zavedou. Pobyt v krajině plné dramatických příběhů a legend se stal Máchovi osudným. Básníkovi kraj natolik učaroval, že sem umístil děj svého nejznámějšího díla Máj.
Zpočátku odsuzovaný
Dodnes je Máj jednou z nejčastěji vydávaných knih poezie, česká vydání již přesáhla počet tří set. Sám Mácha však s pokusem o publikování neuspěl a 23. dubna 1836 vydal Máj vlastním nákladem v počtu šesti set kusů – bez ilustrací, ve třech provedeních, lišících se vazbou a kvalitou papíru. Balada sklidila nevybíravou kritiku, která měla odradit případné čtenáře.
V době, která si žádala vlasteneckého nadšení pro národní ideu, mu vytýkali Tyl, Chmelenský i Čelakovský mimo jiné to, že v jeho dílech vystupují lidé na okraji společnosti – zločinci, kati, cikáni, svedené a chudé dívky. O dvacet let později se k jeho básnickému odkazu přihlásila almanachem příznačně nazvaným Máj generace mladších literátů (Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Karolina Světlá) v čele s Janem Nerudou.
Snivec a buřič
Sto let po prvním vydání Máje se na vzpomínkovém večeru v Národním divadle v Praze v projevu nazvaném Mácha snivec a buřič vyznal kritik F. X. Šalda: „Při prvních studiích Máchy míval jsem až hmotný dojem, že zde teprve puká naráz nízká klenba, bortí se zdi, rozestupují se stěny, nebe se řítí na zem; celý vesmír, nekonečno prostoru i času, ovane tě poprvé svým bezmezím, opojí svou krásou a závratností, ale ovšem i promrazí svou hrůzou, porazí svou děsivostí.
Mácha ustavuje u nás typ básníka. Jak nebojácný pohled dovedl jen vrhnout na lidskou společnost své doby! Jak charakteristické, že se v hlavních svých dílech, v Máji, v Cikánech, v Katu, v Márince, dotýká směle velmi bolestné rány moderního člověka, rozvratu rodiny! Proto se bouřili jeho kritikové. Cítili všichni, že je Mácha vyhání z idyly, že je rušitel iluzí, že jeho zrak je ozbrojen vůlí k pravdě, hotový nemilosrdně sondovat rány společnosti.“
I když nebyl Mácha programově básníkem vlasteneckým, jeho historické prózy čerpaly z českých dějin. Ačkoli sám sebe považoval spíše za kosmopolitu, přece se k jeho osobě a dílu odkazovaly naděje národa v jeho těžkých dobách. Nejvýznamnějším okamžikem tohoto Máchova dědictví bylo v roce 1938 přenesení jeho ostatků z Litoměřic do Prahy a v květnu 1939 uložení na pražském Vyšehradě, které se stalo necelé dva měsíce po okupaci národní manifestací proti německému protektorátu.
Máj byl během války několikrát vydán, opakovaně však zasahovala cenzura a text II. intermezza „Vůdce zhynul” byl změněn na „Pán náš zhynul”, případně na „…zhynul! – zhynul!“
Máj vydal v roce 1941 také Evropský literární klub v souborném vydání díla nazvaném Dalekáť cesta má. Vojtěch Jirát v úvodu vyjádřil, že „Mácha nám dnes připadá jako prvý, kdo naslouchal pozorněji šumění české krve a českého ducha,” a charakterizuje Máchovo líčení dramatické scenérie pod Bezdězem tak, že „krajina je stav básníkovy duše.”
Originální ilustrace Máje
Dílo strhující svým příběhem i poetikou zaujalo mnoho umělců, zvláště malířů a grafiků. Máj je ilustrován rozmanitými způsoby – od romantického zpodobení přírody a postav děje, přes symbolické vyjádření smyslu básně až po experiment, kdy je text inspiračním zdrojem a z ilustrace v tradičním smyslu se stává originální výtvarný doprovod.
První nakladatelské vydání s dřevoryty Bohuslava Kroupy pochází až z roku 1865. Jedněmi z prvních ilustrátorů byli Viktor Oliva a Mikoláš Aleš, velmi známé a často vydávané jsou ilustrace ze dvacátých let od Cyrila Boudy, Jana Zrzavého a Karla Svolinského, ze starších autorů Františka Koblihy a Jana Konůpka. Poetika surrealismu se odráží v kresbách Toyen a Jindřicha Štyrského. Měkká grafika Ludmily Jiřincové či Vladimíra Komárka kontrastují s dřevoryty Antonína Strnadela. U všech zmíněných autorů stojí za povšimnutí, že jejich ilustrace byly prakticky černobílé, byť básníkova obrazotvornost oplývala barvami.
Zaměřme však pozornost na méně známé výtvarné doprovody: Anonymní obálka z roku 1901 symbolizovala snítkou šeříku čas májové lásky, aniž by zdůrazňovala tragický obsah básně. Naopak obálka z roku 1968 od Václava Bláhy vyjadřuje děj abstraktním zjednodušením. Václav Sivko vytvořil v roce 1960 ilustrace pro atypický podélný formát A3, kde se střídají celostranné barevné obrazy s kresbami na vložených polovičních listech.
Ilustrace Máje po listopadu 89
Před osmi lety vydala Dana Puchnarová u příležitosti své výstavy v Máchově památníku v Doksech cyklus litografií z počátku 80. let, kdy na ni doléhala existenciální tíseň po podpisu Charty 77. S barevností, redukovanou na akord šedé, bílé a modré, dosahuje snové atmosféry, umocňované doprovodnými Máchovými verši. V temném tónu pojednal Jan Koblasa v roce 1995 lepty, na kterých je zřetelně vidět jeho profese sochaře a scénografa.
Pozoruhodná série barevných leptů, svým jemným a intenzivním koloritem připomínající pastel, vznikla v roce 2000 jako velkoformátová bibliografie v dílně grafika Pavla Sukdoláka. Zcela abstraktní výtvarný doprovod inspirovaný Májem, cyklus barevných serigrafií, vytvořil o sedm let později Zdeněk Sýkora, umělec, který jako jeden z prvních u nás začal zapojovat do své tvorby počítač.
Mácha v kraji svého Máje
Proč se dnes vracíme nejen k Máji, ale celému Máchovu dílu? Jeho verše mají v sobě zvukomalebnost (básník měl zvučný hlas, výborně zpíval a hrál na kytaru) a často staví účinek na kontrastní barevnosti až malířského vidění. Neméně přitažlivé je čtení jeho cestovních deníků s výstižnými popisy krajiny, památek i setkání, např. o pěší pouti do Itálie či putování po českých „hradech zřených”, jež doprovodil pozoruhodnými akvarely. Máchova povaha se odráží v osobních denících, částečně psaných česky, německy či původně šifrovaných v pasážích intimních výpovědí.
Při putování po Čechách nás zve k návštěvě Památník K. H. Máchy v Doksech, sídlící v bývalém špitále z roku 1669 – jde o nejstarší dřevěnou stavbu v obci, stojící nedaleko od domu, kde Mácha u přítele Hindla přebýval. Objekt sloužil po válce jako modlitebna husitské církve, v 60. letech jako městská knihovna s pamětní síní K. H. Máchy a k rekreaci členů Svazu československých spisovatelů.
Od roku 1968 spravuje budovu Okresní vlastivědné muzeum v České Lípě, které od roku 1970 systematicky buduje knižní sbírku, jejíž fond nyní čítá 614 publikací s máchovskou tematikou od nejstarších vydání po současnost. Expozice byla v roce 1987 přestavěna podle návrhu arch. Jiřího Prágra. Literární část, kterou připravila vedoucí Památníku KHM Jana Fridrichová, představuje návštěvníkům Máchovo dílo, především různá vydání Máje. Doplňují ji ukázky užitého umění a kultury bydlení období biedermeieru včetně nábytku, dobových kostýmů a drobných užitných předmětů. Přímo v budově památníku je možné se ubytovat a strávit tak jistě inspirativní čas v Podbezdězí – v kraji Máchova Máje.
