Tenhle článek nemohu započít jinak než osobně. Někdy před deseti lety jsem psal na pokračování útvar zvaný Otevřené dopisy. Jednalo se o různé fejetonově laděné monology směřované k osobnostem literatury, kultury obecně, někdy i politiky, které jsem měl ve velké vážnosti (od Umberta Eca po Alexe Koenigsmarka).
Monumentální dílo, pro dospělé i pro děti
Rozesílal jsem ty textíky přátelům a lidem ze svého řekněme kulturního okolí. Taky Jiřímu Žáčkovi. Byl to právě on, kdo první vyslovil nápad, že by Otevřené dopisy měly vyjít knižně, což se pak také stalo, s krásnými ilustracemi Miroslava Huptycha a – světe, div se – předmluvou právě od Jiřího Žáčka.
Teď, u příležitosti jeho životního jubilea, jsem si ten jeho stručný, ale milý textík našel. Stálo tam: „Vážení a milí čtenáři, pokud máte rádi pohodičku a klídek, pokud věříte, že náš svět je nejlepší z možných světů, pokud jste si nechali vsugerovat, že média nám říkají pravdu a nic než pravdu, bez váhání tuhle knihu odložte, mohla by vás znepokojovat a kazit vám trávení a pokojný spánek, ale pokud máte podezření, že pravda vítězí, jen když se to hodí lhářům do krámu, otočte list a začtěte se do Otevřených dopisů Petra Žantovského. Doplníte si mezery ve vzdělání, začnete obdivovat řadu lidí hodných obdivu, budete vidět politikům více do karet a napadnou vás myšlenky, které by vás jinak nenapadly. Chcete zmoudřet, můj ty světe? Otevřete knížku – čtěte!“
Už jsem zmínil Žáčkovo jubileum. Konkrétně 6. listopadu mu bude 80 let. Nedávno mi napsal v odpověď k mému návrhu, že bychom to s přáteli literáty trochu zapili, něco v tom smyslu: „Hlavně to nepřeháněj. Já se toho čísla trochu bojím“. Na to se dá jedině odpovědět: Není se čeho bát. Za Tebou, milý Jiří, stojí monumentální dílo, pro dospělé i pro děti jsi napsal nespočetné desítky knížek, vytvořil sis vlastní lehce ironickou notu, v melodičnosti jistě navazující na poetisty (Seifert, Nezval), ale ve smyslu pro poetický humor zde nejspíš nemáš žádného předchůdce, a bojím se, že ani nástupce.
Trochu jiný styl
Kdo se chce něco o Tobě dočíst, nechť otevře encyklopedie, kde se doví, žes vystudoval stavařinu, ale byl jsi léta redaktorem nakladatelství Československý spisovatel, pak už léta na volné noze. Což se básníkům většinou nestává. Tvojí výhodou je Tvůj smysl pro hravost, humor, nadsázku, to vše mají dospělí i malí čtenáři rádi, a to napříč dobami a režimy.
Jednou jsme se o tom bavili a tys mi tehdy řekl: Nojo, na konci 60. let (to je ten čas vstupu Tvé generace do literatury) všichni „holanovali“. Na rozdíl od Tebe, dodal bych. Ne že by Ti bylo cizí zamýšlení se nad smyslem světa a věcí v něm, právě naopak, ale měl jsi na to prostě trochu jiný styl. A ten se stal Tvým poznávacím znamením.
Když jsme s naší společnou kamarádkou Viktorií Hradskou vybírali autory a verše do společné česko-slovenské antologie Most z veršů (vydalo nakl. Česká citadela, 2018), okamžitě jsme u Tvé tvorby společně zaržáli nad krásnou básní, sonetem České moře. Myslím, že vystihuje naprosto přesně vše, co o Tobě vím nebo si myslím, ale myslím, že vím.
České moře
České moře, dárek od Shakespeara, pohádkový omyl, který potěší, cosi jako láska, naděje a víra, moře pro neplavce, moře pro pěší,
moře bez vody a bez příboje, nekonečné moře všeho, co bys chtěl, moře mrtvých mýtů, moře nepokoje, moře utonulé v buňkách našich těl,
moře sebeklamů, moře nebezpečí, moře, které mumlá vyhynulou řečí, zamořené moře, moře našich dob,
moře, z něhož zbyly útesy a břehy, zkamenělé moře milosti a něhy, moře hoře, naše kolébka i hrob.
