Syn chudého koželuha z městečka Dole ve východní Francii urazil dlouhou cestu. A ještě delší cestu má před sebou jeho objev, aniž to objevitel ví…
Louis Pasteur je jedním z úhelných kamenů, na nichž stojí moderní doba. Objevitel konzervace potravin metodou pasterizace, ideový otec praxe aseptických operací i vynálezce očkování v jeho moderní podobě. Jeho objevy nepochybně zachránily statisíce životů. Bez Pasteura by náš svět vypadal zcela jinak. Ani ne tak jeho, jako spíš naší tragédií se však mělo stát, že se v některých aspektech své práce zastavil na půli cesty.
Příběh jako z románu
Málo scházelo, a vůbec profesorem nebyl – jako syn koželuha měl sice trávit svůj život mezi louhem a dalšími chemikáliemi, ovšem trochu jinak. Odhodlaný a nadaný hoch však přesvědčil chudého otce, že peníze za jeho studia nejsou planou investicí. Vystudoval střední a vysokou školu v Besançonu, poté získal titul doktora přírodních věd po studiu chemie v Paříži. Revoluční rok 1848 ho zastihl ve Štrasburku, kde se nejen stal profesorem chemie, ale také se oženil s rektorovou dcerou, Marií Laurentovou.
Měli spolu pět dětí, které velmi Pasteur miloval. Jenže jen dvě se dožily dospělosti: tři sklál tyfus. I to ovlivnilo následující Pasteurovu kariéru. Rozhodl se rozluštit tajemství infekčních nemocí. A také to dokázal. Tedy – možná. Příběh jako z románu.
Francouzovy objevy
Kromě jiného také „cestou“ objevil chiralitu molekul (tedy, že některé jsou prostorově uspořádány pravotočivě, jiné levotočivě, takové molekuly pak mohou mít pro lidské tělo zásadně jiné účinky).
Věnoval se i fermentaci, tedy kvašení, jako správný Francouz začal své pokusy s vínem. Prokázal, že kvašení je projev života mikroorganismů v dané látce a na tomto základě vypracoval metodu sterilizace teplem, dnes po něm pojmenovanou pasterizace. Pak následovala vakcinace – po slepičím moru a antraxu především proti vzteklině, což byla velká věc. Velikána nezastavilo ani to, že prodělal mozkovou mrtvici a částečně ochrnul. I poté však přes čtvrt století dále zkoumal a přednášel.
Kde se vzalo očkování?
Vakcinace byla známa už před Pasteurem: Metodu „naočkování“ nemoci do zdravého těla pro ochranu před infekcí znali prokazatelně ve staré Indii i Číně, musíme se tedy ptát, zda nepochází z hypotetické civilizace starší, která podle některých názorů předala oběma zemím základy medicínských znalostí.
Ať tomu tak je či není, inokulace, jak se také očkování říká, se dostala v 18. století do Evropy a Edward Jenner jí učinil „vakcinací“ poté, co naočkoval virem kravských neštovic zdravého člověka na ochranu před metlou tehdejší doby, neštovicemi pravými. Až Pasteur ji ale propojil s mikroorganismem jako původcem choroby a umožnil jí stát se dominantním přístupem k ochraně zdravých lidí před nemocemi.
Homeopatický přístup? Bohužel jen nadávka…
A v tom byla jeho síla – ale také slabost. Pasteur totiž ignoroval některé širší souvislosti onemocnění, které rozvinul (byť způsobem velmi svébytným) například Samuel Hahnemann a jeho následovníci – homeopaté. Zkrátka a dobře se soustředil na fyzického původce nemoci a zcela ignoroval předchozí tisíce let vývoje medicíny, které tak či onak měly nemoc za sílu (také) nehmotnou.
A to přesto, že Pasteurovi mnozí jeho současníci vyčítali „homeopatický přístup“ – konec konců totiž imunizace představovala léčbu oslabeným, či „rozředěným“ patogenem. Jenže bez homeopatické „dynamizace“, kterou se lék překlopí do roviny informace, již dnes teprve postupně začínáme chápat. A v tom je právě ten háček…
Proočkovat se k totalitě
Není sporu o tom, že Pasteur byl drtivě úspěšný. Každý, komu dnes nezemře žena při porodu nebo příbuzný při rutinní operaci, by mu měl poděkovat. Současně ale nemůže být sporu o tom, že některé jeho závěry nás zavádějí do slepé uličky.
Vakcinace proti vzteklině je zásadní – ale nemoc samotnou, poté, co nastoupí příznaky, moderní medicína ani téměř sto padesát let po Pasteurovi léčit neumí. Nedávný „protokol z Milwaukee“, který spočíval v umělém navození kómatu, aby se nervový systém pacienta z nemoci vzpamatoval, fungoval bohužel pouze v jediném případě, nejspíš geniálně inspirovaném shůry.
Vražda bakterií či virů chemickými látkami obecně často pomůže organismu chytit druhý dech a zotavit se, neřeší však ani chronickou tendenci k nemoci, ani základ, z něhož vzešla. A tak dále. Navíc se tím stal profesor zakladatelem moderní diktatury pozitivistické, materialistické vědy, jejímž nejnovějším výhonkem se staly například smrtící vakcíny „proti COVIDu“ (čti: proti životu). A očkování na rozdíl od homeopatie vpravuje do těla patogeny, s nimiž si často neumí poradit.
Kromě toho nelze pominout, že v homeopatických nemocnicích 19. století se nemoci, proti kterým Pasteur očkoval, docela běžně léčily. A léčily (a léčí) se i mnohé, proti nimž moderní věda lék nezná, i dnes. Jako nejlepší se jeví spojení obou přístupů, dnes bohužel stále ještě medicínským mainstreamem odmítané…
Hrdina svého věku
Pasteurovi samotnému by se moderní doba asi nelíbila. Jako silně věřící katolík totiž sám bojoval proti ateismu, který viděl rozmáhat se ve vědě. Legenda mu připisuje krásný a velmi přiléhavý výrok: „Poněvadž jsem hodně studoval, věřím jako bretaňský sedlák. Kdybych byl studoval ještě více, věřil bych jako bretaňská selka.“
Pasteur byl skutečný talent, renesanční člověk – mimo jiné například skvěle kreslil. Byl opravdovým symbolem své doby: nadaný, pracovitý, skromný zbožný člověk, který chtěl zlepšit lidské životy. Zda převažuje to, že to dokázal, nebo zda spíše dal možnost „bílé armádě“, aby z nás učinila hospodářská zvířata (s nimiž při svých pokusech začínal), je otázkou.
Pojďme se v každém případě na chvíli zastavit ve shonu doby před Adventem a věnovat chvíli tomuto výjimečnému muži i za Branou poznání. Možná při tom objevíme něco, co našemu zdraví pomůže…
