Ludvík Svoboda je jednou z pozoruhodných postav válečných a poválečných let. Tak jako stál při svých vojácích v době bojů 1. československého armádního sboru ve druhé světové válce, tak stál vždy při svém národu i v těžkých chvílích srpnové invaze v roce 1968 jako prezident.
Frontoví vojáci na něj vzpomínali jako na dobrého velitele s otcovským přístupem. Plukovník, jak mu říkali, chodil i do těch nejnebezpečnějších úseků fronty, aby osobně dohlédl na plnění bojových rozkazů a zároveň povzbudil chlapce stojící v první linii proti Němcům. Stejně tak stál za svými lidmi v srpnu 1968, když si dojel pro internované politiky Pražského jara do Moskvy.
Voják každým coulem
Narodil v Hroznatíně u Třebíče v selské rodině. Na Zemské hospodářské škole ve Velkém Meziříčí vystudoval agronomii. V první světové válce na ruské frontě po třech měsících přešel do zajetí a v září 1916 vstoupil do čs. legií. Zúčastnil se bojů u Zborova, Bachmače a o Sibiřskou magistrálu.
Do vlasti se kpt. Svoboda vrátil v září 1921. Uniformu pověsil zpočátku na hřebík, aby se ujal rodinného hospodářství. Již v říjnu 1921 však vstoupil do nově se tvořící československé armády. Krátce sloužil u pěšího pluku Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži, kde se oženil a kde přijal nabídku sloužit v Užhorodě, kde byl v letech 1923 - 1931 velitelem roty a později zástupcem velitele praporu pěšího pluku č. 36.
V té době složil státní zkoušku z maďarského jazyka a literatury na Univerzitě Komenského v Bratislavě, která mu vynesla místo profesora maďarštiny na Vojenské akademii v Hranicích. Po třech letech pedagogické práce byl povýšen na podplukovníka a v roce 1934 převelen do Kroměříže. Za mobilizace v květnu a září 1938 byl velitelem náhradního praporu a současně mobilizačním referentem pluku. Po mobilizaci odešel s polním praporem do pohraničí jako jeho velitel.
Člen Obrany Národa
Po okupaci českých zemí Němci organizoval vojenský odboj v rámci Obrany národa na východní Moravě. Ale již 5. 6. 1939 odešel do Polska, kde se stal velitelem vojenské skupiny v Bronowicích u Krakova. Po ustanovení České a slovenské legie dekretem polského prezidenta z 3. 9. 1939 byl jmenován velitelem výcvikového tábora v Leśné.
Po porážce Polska, pod hrozbou německého zajetí, se souhlasem čs. vyslance v Polsku Slávika a po domluvě se sovětským vojenským přidělencem v Polsku, převedl 17. 9. 1939 své vojáky na území obsazované Rudou armádou, kde skupina dostala status vojenské internace. Jednáním se Sověty zajistil přičlenění ke skupině dalších vojenských jednotlivců a skupin čs. občanů spolu s jejich rodinnými příslušníky.
Bez spojení s vedením čs. odboje dosáhl, aby vojenská skupina byla brána jako celek, kterému bylo umožněno v internaci žít podle svých zvyklostí a čs. vojenského řádu, držet vojenské služby a provádět vojenský výcvik. Dohodl postupný odsun většiny čs. vojáků ze SSSR do Francie, a po jejím pádu na Střední Východ.
Vývoj války ho přesvědčil, že rozhodující pro vítězství bude sovětsko-německá fronta. Z toho důvodu, podporoval navázání československo-sovětských zpravodajských kontaktů. Od počátku roku 1942 organizoval v Buzuluku 1. čs. samostatný polní prapor a 15. 7. 1942 byl exilovým ministrem obrany v Londýně jmenován jejím velitelem.
Velitel
Prosazoval aktivní účast jednotky na frontě, nikoli jen symbolickou přítomnost. Prapor vyrostl na brigádu a v létě 1944 na 1. čs. armádní sbor. Pod jeho velením bojovali čs. vojáci u Sokolova v Charkovské operaci v březnu 1943 a při osvobození Kyjeva v listopadu 1943. Od 11. 9. 1944 vedl čs. vojáky v bojích Karpatsko-dukelské operace na pomoc Slovenskému národnímu povstání a při osvobozování Slovenska. Jeho armádní sbor osvobozoval také Ostravu, východní Moravu a skupinu tanků vyslal i na pomoc povstalecké Praze.
Generálmajor Alfréd Ressel na Svobodu vzpomíná:
„Voják pozná velmi rychle, zda jeho velitel má srdce, jestli pro něj představuje člověka, anebo je degradován na pouhý nástroj, součást, která pro něj neznamená nic víc než prostředek k dosažení určitých cílů. Princip a povaha války tomuto rozlišení napomáhají, neboť zde slova nejsou jen pouhými slovy, ale vzápětí jsou proměňována v činy, které vystavují člověka bezprostřednímu nebezpečí. Proto také podle mého soudu není ve válce z hlediska vztahů důležitý jen vlastní obsah rozhodnutí, ale i jeho forma. Na významu nabývají i posuňky, gesta, pohledy, tón několika slov – neboť na víc nezbývá čas.
Tento zorný úhel mi zanedlouho po příchodu k čs. armádnímu sboru potvrdil moji představu o jeho veliteli. Generál Ludvík Svoboda patřil mezi lidi, k nímž jsem získal rychle plnou důvěru pro jeho humanistický přístup k člověku. Všichni vojáci ho proto měli rádi pro jeho přímost, otevřenost a citlivost.
Je známo, že Svoboda často chodil do předních linií, i tam, kam ani nemusel. Sám nevím, proč to vlastně dělal, ale myslím, že chodíval záměrně tam, kde bylo zle, kde věděl, že lidé trpí. Nebylo to od něho žádné reklamní hrdinství. Věděl, že svou přítomností může člověku pomoci tam, kde mu není zrovna dobře. Proto téměř nikdy, kdy k tomu měl možnost, nevynechal návštěvu obvaziště a polních nemocnic, kde mluvil s raněnými.
Z bojovníka ministrem
Válka se nevede jen zbraněmi, ale především lidmi. Proto myslím, že jedině kultivovanost velitele je zárukou jeho autority. Velitelská funkce má svou etickou náplň, která ji povyšuje nad mechanizmus odplaty. Velitel do boje vkládá oboustrannou minci práva rozhodování mozkem a odpovědnosti svědomí. Byl jsem mnohokrát jako velitel dělostřelectva sboru přítomen přípravám, jež zahrnovaly obě neodlučitelné stránky připravovaných střetnutí.
"A jak je konkrétně zajištěna pomoc, záloha?" tázal se tehdy pravidelně Svoboda – jako člověk, hospodář, kterému jde o celý souhrn, výsledek i jeho cenu k součtu. Znal své lidi, a dovedl se jich také zastat. Sám jsem se o tom přesvědčil.“
Ludvík Svoboda byl jmenován ministrem obrany první poválečné vlády. V únoru 1948 souhlasně s prezidentem Benešem zastával názor, že armáda nemůže zasahovat do politického vývoje. V období upevňování komunistické moci v celém státním aparátu, včetně armády, nástupem studené války, rozdmýcháváním "třídního boje", které vedlo ke známým nezákonnostem 50. let, se podezřívání a nedůvěře nevyhnul ani Ludvík Svoboda.
Po odvolání z funkce ministra obrany 25. 4. 1950 byl jmenován na krátkou dobu náměstkem předsedy vlády pověřeným vedením Čs. státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Zcela zjevně se ocitl v nemilosti 8. 9. 1951, kdy ve věku 55 let byl odvolán i z této funkce. Nabízenou "penzi z milosti" odmítl a do zálohy byl dán až po dvou letech bez zaměstnání.
Zatčení a vyhnanství v JZD
V době politických procesů byl začátkem listopadu 1952 zatčen s odůvodněním, že připravoval vojenský převrat. Toto obvinění bylo vykonstruováno v souvislosti s obviněním širšího kruhu velitelských kádrů armády. Na zásah z Moskvy, díky dobrozdáním jeho válečných velitelů, bylo jeho obvinění staženo, ale musel se zodpovídat z nařčení sabotáže Košického vládního programu v armádě.
V době nemilosti pracoval v JZD v rodném Hroznatíně. V roce 1954 z podnětu Nikity Chruščeva byl rehabilitován, nicméně odmítl přijmout politickou funkci. Byl jmenován náčelníkem Vojenské akademie velitelského zaměření v Praze, kde působil v letech 1955 až 1958.
Věnoval se povinnostem poslance NS a místopředsedy Svazu bojovníků proti fašizmu. Aktivně se podílel na mírovém hnutí, věnoval se také přípravě svých pamětí Z Buzuluku do Prahy a Cestami života a intervencím ve prospěch rehabilitací zahraničních vojáků.
Byl levicového smyšlení a velkým stoupencem slovanské vzájemnosti. Od října 1948 byl členem KSČ. Po zklamání z Mnichova a v důsledku zážitků z války, viděl bezpečnost našeho státu ve spojenectví se SSSR a s ostatními slovanskými státy, které prožívaly v historii stejný úděl jako Češi a Slováci.
Prezident Pražského jara
V době Pražského jara v roce 1968 byl 30. dubna zvolen Národním shromážděním prezidentem ČSSR, přestože nebyl členem žádných politických orgánů KSČ. Svou aktivitu zaměřil na podporu demokratizace společnosti a na co nejširší kontakty s veřejností. Podpořil důsledné provádění rehabilitací nezákonně postižených občanů, zejména důstojníků čs. armády.
Po srpnu 1968 odmítl okupaci a podílel se na osvobození Sověty zadržených politiků. Nechtěl dopustit, aby se situace v zemi vyhrotila, a snažil se všemi prostředky zabránit krveprolití.
V období normalizace měl již malý prostor pro ovlivňování politického dění. Svými zahraničními kontakty a cestami se snažil přispívat k obnovování zahraničních styků na nejvyšší úrovni s celou řadou zemí. I v oblasti ekonomické inicioval a dal podporu projektům, které považoval za stěžejní impuls pro československou ekonomiku (stavba metra, rozvoj bytové výstavby a odvětví, která s ní souvisela).
Dne 22. března 1973 byl znovu zvolen prezidentem. Ale již předtím, 18. června 1972 ho postihla první mrtvice. Zdravotní potíže se opakovaly a 25. dubna 1974 byl postižen infarktem plic (plicní embolie) a následně měl několik dalších mozkových příhod. Úřad prezidenta vykonávat nemohl.
Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák nechtěl Svobodovu abdikaci údajně schválit. Zdůvodňoval, to tím, že není jasné, kdo by mohl být jeho nástupcem, a že společnost není na změnu prezidenta připravena a přijala by ji s nedůvěrou. Svobodovo prezidentské funkční období bylo předčasně ukončeno až na základě pro tento účel zvlášť přijatého ústavního zákona č. 50/1975 Sb. v roce 1975. Prezidentem byl poté zvolen Gustáv Husák. Funkce hlavy státu tak byla opět spojena s nejvyšší funkcí v KSČ.
Zbytek svého života prožil Ludvík Svoboda se svou manželkou Irenou v Praze-Břevnově. Zemřel 20. září 1979 po sérii mozkových příhod.
Více se o tomto pozoruhodném muži naší moderní historie dozvíte po otevření Brány poznání.
