Operace Pouštní bouře (1991) bývá uváděna jako učebnicový příklad kolektivní akce mezinárodního společenství proti agresi jednoho státu vůči druhému. Ve skutečnosti šlo o zlomový okamžik, kdy svět vstoupil pod praporem OSN do unipolární éry, v níž Washington začal jazyk mezinárodního práva proměňovat v nástroj legitimizace vlastního hegemonního projektu – až k pozdějším, zjevně nelegálním intervencím v Jugoslávii, Iráku či Libyi.
Nástup nového světového řádu
Bylo to během první války v Zálivu, kdy z úst George H. W. Bushe zazněl, na takto vysoké úrovni, poprvé termín „nový světový řád“ – a to, co následovalo za Billa Clintona a posléze i za jeho syna, jen odhalilo, co se za touto formulí ve skutečnosti skrývalo.
Geneze konfliktu sahá k válce Iráku s Íránem, po níž se Bagdád ocitl v hluboké zadluženosti a ekonomickém rozvratu. Kuvajt byl v očích Saddáma Husajna nejen věřitelem, ale i viníkem „ropné války“: svou politikou těžby a nízkých cen měl podle Iráku ničit jeho ekonomiku, k tomu přistupovalo obvinění z nelegálního odčerpávání ropy z přeshraničních polí. Diplomatické vztahy se prudce zhoršovaly, Bagdád požadoval odpuštění dluhů a územní ústupky.
Na pozadí toho stála americká politika, vysílající vůči Iráku ambivalentní signály – na jedné straně deklarovala neochotu hrát „policistu“ arabských sporů, na straně druhé si Spojené státy velmi dobře uvědomovaly strategickou hodnotu Kuvajtu a Perského zálivu. Známá epizoda s americkou velvyslankyní Glaspieovou je chápána jako příklad této nejasnosti, jež Saddáma nakonec k invazi povzbudila.
Unipolární moment
Když 2. srpna 1990 irácká armáda bleskově obsadila Kuvajt a vyhlásila jeho anexi, nastala pro Washington ideální příležitost otestovat, co znamená nový stav světa po kolapsu sovětského bloku. Nadešel okamžik pro první „unipolární moment“.
Reakce OSN byla rychlá a z právního hlediska jasná. Rada bezpečnosti odsoudila invazi, vyhlásila sankce a prohlásila anexi Kuvajtu za neplatnou, aby následně klíčovou rezolucí č. 678 dala Iráku ultimátum ke stažení a členským státům povolila použít „všech nezbytných prostředků“ k vynucení svých rozhodnutí. Formálně tedy šlo o akci opřenou o Chartu OSN a mechanismus kolektivní bezpečnosti; na rozdíl od roku 2003 lze stěží tvrdit, že by Spojené státy jednaly bez jakéhokoli mandátu.
Právě zde však podle mnoha analytiků začíná problém. Rada bezpečnosti se fakticky vzdala role přímého vykonavatele a předala ji koalici vedené USA, aniž by sama operaci naplánovala, řídila či alespoň kontrolovala. Kolektivní bezpečnost se tak posunula k modelu, v němž OSN „posvěcuje“ vojenskou akci jedné velmoci, místo aby sama konala. I tehdy se ozývaly hlasy, že rezoluce je formulována tak široce, že otevírá prostor pro přehnané použití síly, včetně ničení civilní infrastruktury a drtivé sankční politiky, jejichž dopady na irácké obyvatelstvo šly daleko za rámec prosté obrany Kuvajtu a připomínaly spíše „výchovný“ trest s odstrašujícím efektem pro celý region.
Inkubátorový hoax z dílny PR agentury
Připomeňme si ještě jednu důležitou epizodu z této doby, která, ač nebyla formální záminkou k invazi, posloužila jako propagandistické beranidlo k ovlivnění veřejného mínění. V říjnu 1990 vystoupila před jedním z kongresových výborů patnáctiletá dívka Nayirah, která tvrdila, že osobně viděla irácké vojáky, jak v kuvajtské nemocnici vytahují desítky novorozenců z inkubátorů a nechávají je zemřít na podlaze. Později však vyšlo najevo, že „Nayirah“ je dcerou kuvajtského velvyslance ve Washingtonu a že celý příběh byl součástí profesionální PR kampaně firmy Hill & Knowlton, placené kuvajtskou vládou.
Ve skutečnosti se nikdy žádné věrohodné důkazy o masovém zabíjení dětí vytažených z inkubátorů nenašly. V literatuře se tak mluví o „kuvajtském inkubátorovém hoaxu“ jako o jednom z nejvýraznějších příkladů válečné propagandy 90. Let.
Samotný průběh války potvrdil, že se svět ocitl v laboratorním experimentu unipolárního uspořádání. Koalice vedená USA ukázala drtivý technologický a takticko-vojenský náskok Západu: masivní bombardování, přesně naváděná munice, naprostá vzdušná nadvláda a krátká, ale devastující pozemní operace působily jako důkaz, že je Washington schopen rychle, na dálku a s minimálními vlastními ztrátami potrestat kohokoli, koho označí za agresora.
V očích veřejnosti to byla „televizní válka“, pečlivě filtrovaná skrze záběry chytrých bomb a briefingy Pentagonu, které měly potvrdit, že vojenská síla se po vietnamském traumatu dá znovu používat, aniž by hrozil vnitropolitický kolaps či mezinárodněpolitická blamáž. Koalici sice tvořila řada států včetně některých arabských režimů, fakticky však šlo o americkou operaci, kterou Moskva v atmosféře Gorbačovova „nového myšlení“ neblokovala a Čína tiše tolerovala (na rozdíl od Sovětského svazu, který invazi schválil, se Peking při hlasování v Radě bezpečnosti zdržel).
Válka proti teroru
Rozhodnutí nezničit Saddámův režim a zastavit se u osvobození Kuvajtu se interpretuje jako chladný mocenský kalkul: totální rozbití Iráku by příliš posílilo Írán a destabilizovalo rovnováhu v Zálivu. To jen podtrhuje, že za moralistním jazykem práva stála od počátku klasická politika rovnováhy sil.
Právě úspěch války v Zálivu se stal klíčovým precedentem pro normalizaci „trestných výprav“ unipolární velmoci. Spojené státy si ověřily, že při správném mediálním balení lze zásah prezentovat jako prosazování mezinárodního práva, že evropské spojence lze vtáhnout do koalice bez tolik potřebné debaty o dlouhodobých důsledcích a že domácí veřejnost snese „chirurgické“ války na dálku bez masových protestů.
Na tuto zkušenost navázaly intervence 90. let – Somálsko, Haiti, Bosna, Kosovo – a následně „válka proti teroru“ po 11. září: Afghánistán, Irák 2003, později Libye. Zatímco v roce 1991 se ještě dalo tvrdit, že vše probíhá v rámci – byť široce vyloženého – mandátu Rady bezpečnosti, pozdější praxe „humanitárních intervencí“ a „preventivní sebeobrany“ tento rámec postupně rozleptala. Výjimky se staly normou, Charta OSN se začala číst tak volně, že se z ní stal spíše jazykový zdroj pro legitimizaci silových akcí než skutečná právní uzda velmocí.
Svět v plamenech
Z perspektivy dnešních kritiků americké imperiální politiky byl tedy rok 1991 rozhodujícím předznamenáním budoucího vývoje. Válka v Zálivu reagovala na reálnou agresi, ale způsobem, který umožnil USA přivlastnit si roli exekutora světového práva bez odpovídající odpovědnosti a protiváhy. „Nový světový řád“ se ukázal být méně řádem práva a více řádem hegemonie – světem, v němž jedna mocnost definuje, kdo je agresor a co je spravedlivý trest.
To, co následovalo za Clintona a Bushe jr., nebylo popřením Bushe sr., ale logickým dovršením: z jednorázové „kolektivní akce proti agresi“ se stala normalizovaná praxe „změn režimu“ a „humanitárních“ bombardování, která mezinárodní právo, vyžadující dobrou vůli všech klíčových aktérů, na dlouhou dobu vyřadilo z provozu.
Současné Trumpovy avantýry, předznamenávající zánik poválečného uspořádání a vznik řádu nového, dosud neznámého, nejistého, a proto vysoce riskantního, jsou jen přirozeným důsledkem amerického mesianismu, kvůli němuž se nejeden kout světa ocitl v minulých desetiletích v plamenech. I proto nám dnes reálně hrozí, že se před nimi už nebude kam schovat.
