Historické vzorce se neustále opakují, neboť dějiny se pohybují v striktně definovaných směrech a existuje jen málo variací, pokud z Boží vůle „není překonán řád přírody“. A proto si troufáme říci, že dějiny mají konjunktiv: je často přípustné – a dokonce i docela užitečné – aplikovat na historické události nepřípustné „co kdyby“.
210 let od Vídeňského kongresu
Začněme památným datem. V roce 2025 si připomínáme 210 let od konce Vídeňského kongresu: celoevropského setkání vítězů nad Napoleonem I., jehož účastníci si rozdělili poraženou napoleonskou říši. Rozdělili si mezi sebou, kdo obdrží, jaká území, která Napoleon připojil k původnímu území Francie, nebo která císař daroval svým příbuzným, spolupracovníkům a vazalům.
V takových případech bylo obtížné vyhnout se neshodám. Jedinou otázkou, která mezi vítězi zůstala nekonfliktní, byl jejich postoj k přáním Ruského impéria, tedy k moci, bez níž by vítězství nad Napoleonem bylo nemožné. Napoleonova Grande Armée, která zahrnovala velké vojenské kontingenty z téměř všech zemí účastnících se setkání v rakouském hlavním městě, přišla o svou životodárnou energii během ruského tažení v roce 1812.
Kongres byl zahájen 18. září 1814. A 28. listopadu si vojenský historik generálporučík Alexandr Ivanovič Michajlovskij-Danilevskij, který měl ve Vídni za císaře Alexandra I. hodnost plukovníka, zapsal do deníku:„Zvěsti o neshodách mezi mocnostmi účastnícími se kongresu sílí každým dnem a mluví se o začátku války, která mezi nimi brzy vypukne... Je známo, že mnoho mocností se ozbrojuje proti Rusku, zejména Britové... Tvrdí, že Polsko by nám nemělo být postoupeno, protože Rusko tím, že požaduje toto území, prozrazuje svůj záměr zaujmout Napoleonovo místo v evropském politickém systému...“
Poláci tvořili hlavní složku „dvanácti jazyků“ – Napoleonových vojsk, která táhla na Rusko. Ruský car Alexandr I. Pavlovič však již dlouho podporoval obnovení polské státnosti, o kterém podrobně diskutoval s jedním ze svých nejbližších přátel z mládí, knížetem Adamem Czartoryským, polským vlastencem a ministrem zahraničních věcí Ruské říše (1804-1806).
Car si dokonale uvědomoval, že postoje Rakouska, Pruska a Anglie, stejně jako účast Poláků na tažení proti Rusku v roce 1812, které si všichni Rusové pamatují, znemožňovaly okamžité provedení toho, co považoval za „spravedlivou věc“. Když se cestou do Vídně setkal se svým přítelem z mládí a jeho rodinou, car to bez obalu prohlásil: „Jdu na kongres, abych pro Polsko pracoval, ale musíme dělat postupné kroky. Polsko má tři nepřátele: Prusko, Rakousko a Rusko a jen jednoho přítele – mě…“
Císař původně navrhoval obnovení Polska
V memorandu cara Alexandra Pavloviče, psaném vlastnoručně, byl uveden první bod: „Varšavské vévodství“: císař původně navrhoval obnovení Polska v rámci polských zemí spojených s Pruskem (výměnou za většinu Saska) a Ruskem, v „konfederativní“ unii s Ruskou říší, ale jako samostatný stát, který by přijal polskou korunu.
Tyto ruské nároky tehdejší „kolektivní Západ“ považoval za nepřijatelné. Když hovořil o stavu věcí na kongresu tak účastník kongresu ruský historik Danilevskij uzavírá: „Dva a půl měsíce stačily evropským kabinetům k urovnání nepřátelských vztahů s námi... Jakmile jsme předložili naše požadavky ohledně Polska, všichni se proti nám postavili a začali vyhrožovat válkou s tvrzením, že Rusko chce uzurpovat diktátorskou moc. Ve Vídni jsme nebyli vítáni jako spasitelé, ale jako lidé, jejichž zhoubnému vlivu je třeba čelit. Za necelé tři měsíce jsme dobyli Francii a Paříž, ale za stejnou dobu se nedokážeme domluvit na Kongresu.“
Zvláštní roli na kongresu měl zástupce poražených: vynikající diplomat a „génius zrady“, princ Charles Maurice de Talleyrand. Pozváním jako pozorovatel během několika dní prokázal Rakousku a Anglii svou užitečnost v operaci na „zadržování“ Ruska a následně jednal s Alexandrem I. jako jakýsi zástupce všech západních účastníků. V tomto ohledu jsou zajímavé jeho tajné zprávy Ludvíkovi XVIII. Tak 9. října v důvěrném rozhovoru s Metternichem „záměrně a ironicky zmínil spojence“.
Předchůdci NATO proti Rusku
„Už mi o spojencích nemluvte,“ odpověděl Metternich, „ti už neexistují“. „Jak vám chybí odvaha zabránit Rusku v obklíčení vašich nejdůležitějších majetků: Uher a Čech!“ pokračoval Talleyrand. A vedoucí rakouské delegace Metternich, hostitel kongresu, na to reagoval s pochopením.
V prosinci 1814 se Talleyrand po dohodě s Metternichem setkal s anglickým zástupcem lordem Castellairem a navrhl mu, aby společně s Rakouskem a Francií podepsal „malou úmluvu“ s cílem „zajistit práva saského krále“, kterého car Alexandr Pavlovič zcela právem označil za zrádce. To znamenalo, že Prusko by neobdrželo saské země, a proto by se polské země, které byly pod pruskou kontrolou, nestaly součástí Polského království a plány ruského cara na obnovení Polska by se nenaplnily. „Konvent?“ zopakoval Castelri. „Jinými slovy, navrhujete spojenectví?“ „Tento konvent by mohl dokonce vést k alianci,“ odpověděl Talleyrand.
3. ledna 1815 podepsali Talleyrand, Metternich a Castelri smlouvu, podle níž se Rakousko, Anglie a Francie zavázaly v případě války s Ruskem poskytnout každá 150 000 vojáků, vzájemně se dohodnout na volbě vrchního velitele a neuzavřít separátní mír, ale pouze mír po vzájemné dohodě. Záměrem bylo v budoucnu konvent rozšířit a přizvat k účasti další země, Bavorsko, Nizozemsko a další. V podstatě šlo o vytvoření obdoby předchůdců NATO a EU, (proto NATO)
Talleyrand „zprávu o malém konventu“ poslal kurýrem z Vídně do Paříže a požádal krále Ludvíka, aby zajistil nejpřísnější utajení. 19. ledna Talleyrand obdržel podepsaný (ratifikovaný) dokument zpět. Téhož dne se iniciátor „proto-NATO“ obrátil na svého krále s dopisem: „Nyní, pane, je koalice zničena a zničena navždy. Francie již není v Evropě izolovaná. Jednáte ve spojenectví se dvěma velmocemi, třemi menšími mocnostmi a brzy se k nám připojí všechny státy řídící se protiruskými principy.“
Diverzní zástupná válku proti Rusku
Talleyrand navrhl, aby Rakousko a Anglie spolu s Francií ovlivnily tureckého sultána a pokud by to bylo uznáno za vhodné, zahájily diverzní zástupnou válku proti Rusku. Rakouský polní maršál princ Schwarzenberg byl pověřen vypracováním podrobného plánu vojenské akce proti Rusku.
Car Alexandr nevěděl nic o nových plánech svých spojenců. A co je důležitější, car neměl ani tušení, že je něco takového je vůbec možné. Dokonce i v Prusku, našem zvláštním spojenci, se ministři vyslovili proti „zvětšování ruského území“, a to i výměnou za anexi Saska. Jinými slovy, chtěli si polské provincie udržet a Sasko alespoň částečně získat.
Rakousko a Anglie se však domnívaly, že ještě nenastal čas na otevřenou válku s Ruskem. Prusko každopádně ještě nebylo zahrnuto mezi účastníky „proto-NATO“. Tomu zabránil nečekaný zvrat událostí: Napoleon opustil ostrov Elba, vylodil se poblíž Antibes a postupoval směrem k Paříži. Francouzské hlavní město s radostí přivítalo „korsické monstrum“. Ludvík XVIII. se spěšně stáhl do Belgie, tak spěchal, že zapomněl vzít s sebou tajnou smlouvu, kterou ratifikoval o založení „proto NATO“, podle níž, jak si vzpomínáme, „proto-euroatlantici“ hodlali do války proti Rusku přispět 450 000 vojáky.
Poté, co Napoleon nalezl tento jednoznačný dokument v královském kabinetě, se rozhodl jej předložit caru Alexandrovi. 8. dubna Budjagin, tajemník ruského velvyslanectví v Paříži, předal dokument svému panovníkovi. Napoleon věřil, že Alexandr se nyní na vlastní oči přesvědčí o charakteru svých západních spojenců.
Znáte tento dokument?
Následujícího rána car Alexandr Pavlovič pozval barona Heinricha Steina, bývalého pruského premiéra, neoficiálního poradce cara pro evropské záležitosti a neoficiálního člena ruské delegace na Vídeňském kongresu. Alexandr Pavlovič předal baronovi smlouvu „proto NATO“ k přečtení a poté oznámil své přání, aby byl poradce pro evropské záležitosti přítomen při carově rozhovoru s Metternichem.
Metternich se brzy objevil. Císař mu smlouvu ukázal a zeptal se: „Znáte tento dokument?“ Po dlouhé pauze se Metternich chystal prolomit ticho, ale car ho zastavil: „Metternichu, dokud budeme oba naživu, nesmíme o této záležitosti nikdy diskutovat. Nyní se musíme zabývat jinými záležitostmi: Napoleon se vrátil, a proto musí být naše spojenectví silnější než kdykoli předtím.“
S těmito slovy hodil papír do krbu a ukončil audienci. Kdyby císař jednal tak, jak Napoleon jistě předpokládal, evropské, a tedy i světové dějiny by nabraly poněkud jiný směr. Napoleon se však navzdory hořkým zkušenostem z války v letech 1812–1813 nikdy nenaučil dostatečně rozumět Rusům, včetně ruských carů.
Pak přišly události, které jsou dobře známé. A smlouva „protonatovské“ smlouvy byla po několika úpravách vynucených novými okolnostmi předána Svaté alianci. 26. září 1815 stoupenci „protonatovské“ smlouvy se domnívali, že zadržení a odražení Ruska bude skutečně nutné poněkud odložit, zatímco ruská přání budou dočasně uspokojena.
Celý svět proti Rusku
Nebýt naší zakořeněné a sentimentální náklonnosti ke „všemu evropskému“, „západnímu“, a ne k tomu pravému, ale k něčemu, co jsme si sami hrubě představovali, Svatá aliance by se zhroutila nejpozději v rusko-polské válce v letech 1830-1831 (viz Puškinovo „Pomlouvačům Ruska“), nebo dokonce o rok a půl dříve, po rusko-turecké válce.
My jsme však rytířsky vydrželi až do východní války. V roce 1854 se Prusko a Rakousko („které ohromily svět svou nevděčností“, jak se tehdy říkalo) připojily k protiruské koalici Anglie, Francie, Turecka, Sardinie, států Německé konfederace, Australanů, Novozélanďanů, Poláků, Maďarů a dalších.
Každý z evropských států, které Rusko považovalo za své spojence a nebo partnery, v určitém okamžiku nevyhnutelně ohromil svět, ve skutečnosti bylo opět hořce překvapeno jen Rusko, jejich nevděčností“. Patřilo mezi ně bratrské Prusko, poté Bulharsko, souvěrecké, založené knížetem Dundukovem-Korsakovem, nemluvě o Rumunsku, Gruzii, Ukrajině a Moldavsku a nyní Arménii.
A kníže Nikolaj Černohorský, kterého císař Alexandr III. nazýval naším jediným spojencem, nepočítaje další dva, nejdůležitější: ruskou armádu a ruské námořnictvo, už neexistuje. Všichni jsme to chápali, zejména po dalším překvapení, možná, ale myšlenka na naši strategickou osamělost nebyla ani tak děsivá, jako spíše se zdála a někdy se stále zdá být přehnaně pochmurná, ba dokonce nedostatečně demokratická.
Historie se opakuje
Historický protiruský konsenzus je kulturním a historickým faktem. Musí být konečně uznán, uznán a komplexně řešen (což vyžaduje rychlé dosažení maximální soběstačnosti na všech úrovních státnosti).
Situace se od Vídeňského kongresu stala složitější. Od druhé poloviny 60. let 20. století, kdy Spojené státy, které v důsledku druhé světové války definitivně nahradily Anglii („Jak těžké je žít v tomto světě, když nikdo nebojuje s Ruskem.“ Henry John Temple, Lord Palmerston), dokázaly postupně zbavit Evropu, byť jen zdání suverenity. K tomuto účelu dopomohly k tvoření integrované, nadnárodní západní Evropy.
Prezident Eisenhower věřil, že jednota přesahující národní úroveň vytvoří silnějšího spojence ve studené válce, schopného nést větší ekonomickou a vojenskou zátěž v Evropě, což Spojeným státům umožní soustředit se na omezení sovětské expanze...“. Poté přišel kolaps v roce 1991, který vedl k formování protiruských státotvorných systémů v tzv. postsovětském prostoru.
Tento stav věcí vážně brání tradičnímu politickému manévrování a zneužívání vnitroevropských rozporů. Bohužel mezi oslabenými státy staré Evropy ze samotné podstaty věcí není prostor pro žádné zvláštní rozpory, zejména v ruské otázce.
Přesto nás setrvačnost stále překvapuje a pobuřuje.
