Srebrenický masakr je coby „nejhorší válečný zločin na evropské půdě od druhé světové války“ zapsán v oficiálním západním povědomí jako „genocida“, při níž bylo údajně zabito 7 000 až 8 000 bosňáckých mužů a chlapců z tzv. „bezpečné zóny“ OSN v Srebrenici.
Dle tvrzení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) šlo o předem promyšlenou a koordinovanou akci s cílem vyhladit bosňáckou populaci, což vedlo k rozsudkům potvrzujícím genocidní charakter činu.
Západní interpretace vykreslující Srbsko jako výhradního viníka (zatímco podobné prohřešky jiných stran zůstávají na okraji pozornosti) zůstaly v mediálním prostoru přítomné do dneška. A jen tak se to nezmění.
Jediný povinný výklad
V „bezpečné zóně“ OSN v Srebrenici došlo dle tvrzení ICTY k popravám tisíců civilistů. Soudci v případu Krstić údajně prokázali, že rozsah a organizace vražd odpovídají genocidnímu záměru. Podle Wikipedie je počet evidovaných obětí 8 372 jmen, ačkoliv Mezinárodní komise pro ztracené osoby (ICMP) identifikovala k roku 2012 přes 6 800 obětí skrze DNA analýzy. Výpovědi přeživších, exhumace masových hrobů a zprávy OSN i Červeného kříže tuto tragédii rámují jako bezprecedentní selhání mezinárodního společenství – ovšem především vůči Srbům jako řadovým pachatelům. Přičemž vedle toho existují nezávislé analýzy, které „výsledky“ incidentu značně redukují, pátrají po „neexistujících“ obětech a podobně.
Západní tisk přistupuje k Srebrenici v mnohem dramatičtějším tónu než k jiným událostem konfliktu v Jugoslávii. Emotivní fotografie hrobů a osobní dramata přeživších dominují titulkům BBC, The New York Times či Der Spiegel. Stejných médií, která téměř nikdy nepřipomínají daleko horší zvěrstva páchaná bosňáckými či chorvatskými jednotkami.
Politické využití události
Místo vyváženého historického pohledu se událost stala nástrojem politického tlaku: bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová spustila válečný pokřik, že nezasáhnout proti „genocidě“ v Srebrenici by bylo neomluvitelné a „poškozovalo by americké zájmy“.
NATO při bombardovací operaci v roce 1999 ospravedlňovalo své údery slibem ochrany před dalším srebrenickým masakrem, čímž položilo základ principu „humanitární intervence“ bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Srebrenica se tak vlastně stala precedentem pro zásahy proti suverenitě jiných zemí ve vlastním geopolitickém zájmu.
Zatímco několik vedoucích představitelů bosenských Srbů, například generál Krstić či Mladić, bylo odsouzeno za účast na masakru, pak například chorvatské velení Operace Ojuja – generálové Gotovina a Markač – bylo v odvolacím řízení ICTY zproštěno veškerých obvinění. Srovnání přístupu k Srbsku a k Chorvatům či Bosňákům při vyjednávání mírových dohod odhaluje výraznou asymetrii v určování viníků a obětí.
Zvěrstva na všech stranách
Srebrenici přisuzuje západní politická a mediální fronta primární roli v celém konfliktu. Skutečností však je, že tomuto incidentu předcházelo obrovské násilí páchané právě Srbech. V rámci širšího obrazu etnických čistek docházelo k nepředstavitelně barbarským útokům na obyvatele národnostních enkláv, mimo jiné i na vesnice v okolí Srebrenice (upalování, znásilňování, mučení, vraždění dětí – útoky šikovně vedené do okolí právě z „bezpečné zóny“). Historické a mediální zpracování utrpení jiných komunit však značně vázne.
Srebrenický masakr zůstává emocionálně i politicky nabitou kapitolou evropské historie. Ostudné je, že se informace omezují na jednostranné vykreslení Srbska jako výlučného viníka, aniž by se reflektovaly destruktivní činy dalších aktérů.
Učiníme krok k vyváženější historické reflexi, kde je bolest nebohých obětí na všech stranách uznána rovnocenně?
Může k tomu napomoci, pokud otevřete Bránu poznání.
