Tato dynastie změnila tvář českých zemí, ovlivnila tisíce lidských životů a zapsala se do dějin techniky, kultury i politiky s noblesou, jaká se dnes už jen těžko hledá.
Jméno Ringhoffer se v českých dějinách neodmyslitelně pojí s epochou prudkého průmyslového vzestupu v 19. století. Tento rod, původem z Rakouska, se do Čech dostal na přelomu 18. a 19. století, kdy ještě nikdo netušil, jak významně se zapíše do hospodářských i kulturních dějin země.
Zakladatelé
Zakladatelem české větve byl František Ringhoffer I., mědikovec, který se usadil v roce 1769 v Praze, kde si otevřel si vlastní dílnu na Starém Městě. Zpočátku šlo o řemeslný podnik, zaměřený na výrobu měděných kotlů a dalších předmětů pro potřeby městských domácností a pivovarů. Právě pivovarské vybavení se později stalo klíčovým sortimentem rodinného podniku.
Na jeho práci navázal syn Josef Ringhoffer (1785–1847; právě od jeho narození 29. října zrovna uplynulo 240 let), jenž převzal otcovu dílnu a rozvinul ji v rozsáhlejší výrobu. Doba hrála v jejich prospěch: Rozmach pivovarů, městského zásobování i potřeba specializovaných technických zařízení vedly k rostoucí poptávce. Ringhofferové se tak postupně přesouvali z úrovně drobných řemeslníků mezi podnikatelskou elitu – byť zatím stále v rámci městské dílny.
Zlom nastal v první polovině 19. století, kdy se jejich výrobky začaly uplatňovat nejen na domácím, ale i zahraničním trhu. Důvěra, kterou si vybudovali u klientely, byla postavena na kvalitním řemesle, důrazu na preciznost a odvaze inovovat. Tento étos přenesl Johann na svého syna – a právě ten měl z rodu Ringhofferů učinit pojem.
Zlatý věk: budování impéria
Za skutečný zrod průmyslového impéria lze považovat působení Františka Ringhoffera II. (1817–1873). Byl nejen výjimečným podnikatelem, ale i vizionářem, který dokázal vystihnout ducha doby a přetavit ho ve výrobní a obchodní úspěch mimořádného rozsahu.
V roce 1843 se stal společníkem ve firmě svého otce a brzy začal usilovat o rozšíření výrobní kapacity. Nezůstal však jen u pivovarského zařízení. Ve 40. letech 19. století začal s výrobou železničních vagonů – odvážný krok, který reagoval na bouřlivý rozvoj železnice v celé habsburské monarchii.
První dílny na výrobu železničních vozů zřídil Ringhoffer v roce 1852 v Praze na Smíchově, kde zakoupil pozemky a začal s výstavbou nové moderní továrny. Tím položil základ pozdější slavné Vagonky Ringhoffer.
Podnik se rychle rozrůstal – vyráběl osobní i nákladní vozy, později také tramvaje a speciální luxusní vagony. V 60. letech 19. století zaměstnával již stovky lidí a patřil k nejvýznamnějším průmyslovým podnikům v zemi. Smíchov se pod vlivem továrny začal měnit v průmyslové centrum – nejen díky zaměstnanosti, ale i kvůli vybudování infrastruktury: Ringhoffer nechal stavět dělnické domy, nemocnici, školky i kulturní zařízení.
Podnikání kombinoval s veřejným působením: od roku 1861 byl členem Říšské rady, později zastával i funkci smíchovského starosty. Byl povýšen do šlechtického stavu a jeho jméno se stalo symbolem technického pokroku, občanského étosu a sociální odpovědnosti. Zemřel v době, kdy již firma nesla znaky skutečného průmyslového koncernu.
Rodinná kontinuita a modernizace
Po smrti Františka Ringhoffera II. v roce 1873 převzal vedení firmy jeho syn František Ringhoffer III. (1844–1909). Ten dále upevnil pozici rodiny mezi průmyslovou špičkou monarchie a zároveň začal významně investovat do nemovitostí a reprezentace. Právě za jeho působení došlo k vybudování honosného sídla v Kamenici u Prahy, kde dal v 80. letech 19. století přestavět starší zámek do historizující novorenesanční podoby. Kolem něj vznikl rozsáhlý krajinářský park a hospodářské zázemí.
Pod vedením Františka Ringhoffera III. se podnik dále rozšiřoval a specializoval. Továrna na Smíchově byla modernizována a přibývaly nové typy výrobků – zejména v oblasti kolejových vozidel. Právě zde začala vznikat luxusní salonní vozidla, určená pro panovníky, aristokracii a později i pro státní reprezentaci. Jejich výjimečná kvalita a dekorativnost byly vyhledávány po celé Evropě – vozy značky Ringhoffer používal např. císař František Josef I., srbský král, turecký sultán i papež Pius X.
Na počátku 20. století stál podnik na vrcholu. Kromě železničních vozů vyráběl i tramvaje, chladiče, pivovarské technologie a celou řadu strojírenských produktů. Ringhofferové provozovali také železárny a strojírny v Kamenici a Modřanech, přičemž tyto provozy byly přímo napojené na hlavní podnik v Praze. Do řízení firmy se postupně zapojovali i další členové rodu, zejména Hanuš (Hans) Ringhoffer, který převzal řízení po smrti svého otce v roce 1909.
Další zlom přineslo sloučení s Kopřivnickou vozovkou v roce 1923, čímž vznikla nová společnost Ringhoffer-Tatra a.s., spojující smíchovskou vagonku s výrobou automobilů Tatra v Kopřivnici. Tento krok umožnil diverzifikaci produkce a rozšíření podnikání na severní Moravu. Firma tak vstoupila do moderní éry s širokým portfoliem výrobků.
Mecenáši, politici, šlechtici
Ringhofferové nebyli jen průmyslníci – byli také výraznými postavami veřejného a kulturního života. Už František II. Ringhoffer byl v roce 1861 zvolen do Říšské rady ve Vídni a aktivně působil jako starosta Smíchova, tehdy ještě samostatného města. Díky jeho iniciativám byla v oblasti zavedena kanalizace, elektrické osvětlení, vznikaly nové školy i parky.
V roce 1873 byl povýšen do šlechtického stavu a obdržel titul svobodného pána (barona). Jeho syn František i vnuk Hanuš tento titul dědili, přičemž v roce 1911 byl Hanuš císařem Františkem Josefem I. povýšen do stavu dědičných říšských hrabat (Graf von Ringhoffer), což představovalo formální vrchol společenského vzestupu rodiny.
Šlechtický titul ale pro Ringhoffery nebyl pouhou ozdobou – chápali ho jako závazek vůči společnosti. Věnovali se charitě, kultuře, školství i zaměstnanecké péči. Vybudovali např. nemocnici pro své zaměstnance, financovali dělnické byty, podporovali technické školy a stipendia pro talentované studenty. Hanuš Ringhoffer se angažoval také politicky – v meziválečném období zastával funkci předsedy Svazu průmyslníků a byl i senátorem v Národním shromáždění za hospodářské zájmy.
Rodina zároveň kultivovala své sídlo v Kamenici – nejen samotný zámek, ale i okolní krajinu. Ringhofferové zde zřídili soubor lesních cest, altánů a loveckých staveb, které dodnes nesou jejich jméno (např. Ringhofferova stezka). Podporovali umění, hudbu a sběratelství.
Tím vším přispívali k obrazu Ringhofferů jako kultivovaných průmyslníků, kteří své podnikání vnímali v širším společenském a kulturním rámci. Nešlo jen o výrobu a zisk, ale i o budování prostředí a hodnot, které přesahovaly dobu.
Zapomenutá sláva českých průmyslníků
Vše, co rod Ringhofferů po generace budoval, začalo mizet ve víru 20. století. Po vzniku Československa sice jejich podnikání pokračovalo a firma Ringhoffer-Tatra patřila mezi nejvýznamnější strojírenské podniky střední Evropy, nicméně doba se rychle měnila. V období první republiky čelila rodina novým politickým a hospodářským tlakům, zejména rostoucí státní regulaci a nacionalizaci ekonomiky.
Po roce 1938 zasáhl Ringhofferovo dědictví těžký úder: po mnichovském diktátu a vzniku protektorátu byl Hanuš Ringhoffer donucen německými okupanty formálně opustit vedení podniku.
Rozhodně nebyl nacistou, a dokonce se pokoušel hájit zájmy českých zaměstnanců. Přesto po válce přišla další pohroma: znárodnění v roce 1945. Rodina byla jako německá šlechta zařazena mezi nežádoucí osoby a její příslušníci odsunuti z Československa, ačkoli mnozí se zcela ztotožnili s českým prostředím a někteří byli dokonce česky mluvící.
Znárodněná továrna na Smíchově přešla postupně pod ČKD. Ringhofferovo jméno zmizelo z fasád i dokumentů. Zámek v Kamenici byl přeměněn na školu, park zpustl, památky byly poničeny. Celé jedno průmyslové a kulturní dědictví bylo systematicky vytěsněno z národní paměti.
A přitom by si právě Ringhofferové zasloužili místo v učebnicích – nejen jako podnikatelé, ale jako ušlechtilí lidé, kteří své bohatství chápali jako závazek ke službě společnosti. Budovali továrny, ale i nemocnice. Vyráběli vagony, ale i podporovali vzdělání. Byli to průmyslníci v tom nejvznešenějším smyslu slova – s vizí, odpovědností a vkusem. Stali se symbolem doby, kdy technický pokrok ještě kráčel ruku v ruce s kulturní a sociální kultivací.
Dnes se jejich jméno pomalu vrací – díky několika knihám, výstavám a iniciativám. Přesto se o nich stále mluví překvapivě málo, zejména ve srovnání s tím, jak převratnou roli sehráli v modernizaci českých zemí. V době, kdy se často hledají pozitivní vzory, působí příběh Ringhofferů téměř jako zjevení: rod, který dokázal spojit ekonomický úspěch s noblesou ducha, tradici s inovací, a zisk s odpovědností.
Zapomnění, které je dnes obklopuje, tak není jen historickou nespravedlností. Je i výzvou – abychom nezapomínali na ty, kteří naši zemi pomáhali budovat důstojněji než mnozí, jejichž jména se dnes skloňují častěji.
