Přistání Apolla na Měsíci: Neuvěřitelné se stalo skutečností. Jenže – jsme si jisti, že víme, co je skutečnost?

Americká rodinka Armstrongových sedí jednoho dubnového podvečera 1961 u televizní obrazovky. Před čtyřmi lety na podzim seděli takto Janet s Neilem u rádia a nevěřícně poslouchali pravidelné pípání přicházející ze sovětských antén letících prý někde nad nimi.

Dnes však v pokoji nic nepípá, Janet je ráda, že si Eric a Karen užijí otce alespoň těch pár dnů, než se vrátí na základnu vojenského letectva. Přesto je atmosféra nabita vzrušením, už po několikáté totiž stanice vysílají obrázky lodi Vostok 1 a nekonečnou řádku záběrů usměvavého vojenského pilota Jurije Alexejeviče Gagarina.

Neil se při pohledu na kolegu za železnou oponou stále ještě trochu zlobí na pohlaváry v USAF, v záři reflektorů mohl být on nebo některý z jeho kamarádů. V červnu 1958 přijal nabídku pracovat v programu Člověk ve vesmíru co nejdříve (Man In Space Soonest), aby ho úředníci kvůli reorganizaci s novou vesmírnou agenturou NASA ještě v srpnu stejného roku zrušili. Nicméně se v práci nenudí, přes rok už létá na upravených stíhačkách F-102A Delta Dagger a F5D Skylancer a připomínkuje návrh jednomístného raketoplánu Boeing X-20 Dyna-Soar. To se budou Sověti divit! Dvacítka zvládne sestřelovat družice, nenápadně fotografovat z vesmíru nebo se změnit v orbitální bombardér.

“Ale hlavně, u kormidla máme nového prezidenta. John Fitzgerald Kennedy má tah na branku, a určitě bude chtít co nejdříve srovnat s Východem krok,” utěšuje manžela Janet. Měla pravdu, 25. května představil Jack kongresu vizi přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečného návratu na Zemi – ba co víc, už do konce tohoto desetiletí; zrodil se program Apollo. Před zaplněným univerzitním stadionem v Houstonu pak 12. září 1962 varoval před ohrožením kvůli neustálému zaostávání USA v kosmickém oboru. Jeho “Nestačí, abychom srovnali krok, musíme být první.” sklidilo aplaus.

Nekonečná, nezastavovat

Týden na to si Kennedy prohlédl X-20 skoro jako živou, na setkání leteckých sil v Las Vegas byla vystavena maketa. V roce 1963 proběhly letové zkoušky bez pilota, člověk se měl proletět v roce 1966. Skupinu Neila s dalšími šesti astronauty však ministerstvo obrany rozpustilo, v prosinci 1963 rozhodlo stejných cílů dosáhnout “levněji a rychleji” v programech Gemini a vojenské vesmírné stanice MOL (obé zatím na papíře).

Od roku 1958 probíhal současně program Mercury s cílem vyslat člověka do vesmíru; první Američan orbitem proletěl 20. února 1962. Následoval program Gemini, kde inženýři 19. ledna 1965 vyvinuli tepelný štít, v červnu pak nechali Edwarda Higginse Whita poprvé opustit modul a strávit 22 minuty ve volném prostoru. Neil Armstrong letěl 16. března 1966, jeho Gemini 8 se podařilo poprvé spojit dvě kosmická tělesa. Poslední úkol programu završil Buzz Aldrin, v listopadu strávil mimo loď pět hodin.

Astronauti přešli do programu Apollo. Posledních 6 let zde nosné rakety Saturn vystřelovaly a konstruktéři ověřovali kosmické lodě. Živá posádka se k letu poprvé usadila 27. ledna 1967; astronauti Virgil Ivan Grissom, Edward Higgins White a Roger Bruce Chaffee se chystali udělat simulovaný start a nouzové opuštění lodi. Už předletovou přípravu doprovázely nevyřešené problémy – především rušení spojení a praskání statické elektřiny. Kabina byla tehdy přetlakována na 0,1 baru kvůli kontrole těsnosti; následně (zřejmě vlivem elektrického zkratu) začalo hořet, tlak dosáhl 0,3 baru a znemožnil otevření dovnitř otevíraného poklopu. Udusili se.

Nic nekončí, jedeme dál

Další měsíce patřily bezpilotním testům tepelného štítu, chování lunárního modulu na oběžné dráze a použití nové nosné rakety Saturn V schopné vynést až 118 tun nákladu. Není na co čekat - 11. října 1968 odstartovali Wally Schirra, Donn Eisele a Walter Cunningham strávit nad Zemí jedenáct dnů. Před Vánocemi roku 1968 se nechali Frank Borman, Jim Lovell a William Anders vynést v modulu Apollo 8, aby během svátků obletěli Měsíc a přivezli fotografii „Východu Slunce“. Během devítidenního letu v březnu 1969 se ještě vyzkoušely nové skafandry a v květnu 1969 posádka Apolla 10 přeletěla 15 kilometrů nad povrchem Měsíce, aby prověřila možnosti přistání.

Teď už zbývá naučit se pilotovat lunární modul. Piloti se toho zhostil, jak mohli, inženýři na jaře 1969 opravovali poslední závady s ovladatelností a konstruktéři vychytávali odchylky v rovnováze. Vždyť “do konce tohoto desetiletí” (jak slíbil Kennedy) zbývá pár měsíců.

Od dubna 1968 je navíc veřejnost nadšena z filmu Stanleyho Kubricka podle knihy britského spisovatele A. C. Clarka. Jeho umění a technické zpracování 2001: Vesmírné odyseje posunulo natáčení sci-fi o několik řádů dále; velmi realisticky se mu například podařilo ukázat pohled na kulatou planetu Zemi a práci astronautů na jiné planetě.

Do nekonečna a ještě dál

Skupina atronautů se už léta připravuje na neuvěřitelné dobrodružství, trénují pilně ducha i mysl, učí se přežít daleko od domova, těší se jako malí kluci – kdo by se také netěšil. Je ráno 16. července 1969, na rampě LC-39 A vesmírného střediska Mys Canaveral stojí nová raketa Saturn V s lodí Apollo 11 a trojicí mužů – velitelem Neilem Armstrongem, pilotem 5. verze lunárního modulu Buzzem Aldrinem a pilotem 7. verze velitelského modulu Michaelem Collinsem.

Jak to bylo dál není zcela jasné – názory se liší, pochyby vrší, argumenty hromadí. Shora uvedenému můžeme snad přidat oficiální stanovisko: “Vědecké důkazy o průběhu misí programu Apollo jsou přesvědčivé a nezpochybnitelné. Technické, fyzikální a biochemické pochybnosti byly systematicky vyvráceny desetiletími vědeckých analýz.”

Nevěříte? Po třídenním letu k Měsíci a přípravám na sestup se 600 milionů televizních diváků a další miliony rozhlasových posluchačů (zhruba čtvrtina veškeré tehdejší populace, včetně Československa) dozvědělo, že se na povrch Měsíce spustil první člověk. Byl jím poručík Neil Armstrong. Posádka také vyřešila několik technických zádrhelů a během živého přenosu si stačili popovídat s prezidentem Nixonem. Za další čtyři dny vidíme na hladině Tichého oceánu přistávací modul Apolla s živými astronauty a nákladem 22 kilogramů vzorků hornin.

Úkol splněn?

Projekt Apollo slavil právem úspěch, znamenal prezentaci výsledků práce tisíců vědců, inženýrů, konstruktérů a pracovníků mnoha rozmanitých oborů lidské činnosti. Na novou úroveň se posunuly možnosti filmového a televizního průmyslu, využití sdělovací i sledovací techniky a rychlého šíření informací po celém světě. Současně potvrdil schopnost ovlivňování veřejného mínění (a uznání politických nepřátel), čímž Spojené státy od léta roku 1969 přinejmenším srovnaly krok s odborníky v Sovětském svazu. A snad se dostaly i o krok napřed, abychom mohli začít říkat „je to pravda, viděli jsme to na vlastní oči v televizi“.

Nahlédněme však ještě za Bránu poznání. Bezprostřední reakce nabízí atmosféra první tiskové konference po přistání, celé projevy prezidenta J. F. Kennedyho nebo živý televizní přenos z Měsíce. V roce 1978 se režisér Peter Hyams nechal inspirovat k filmu Kozoroh jedna o možném letu na Mars. A nad tím vším se vznáší otázka: Bylo to všechno opravdu právě tak?