Do Komunistické strany Československa vstoupil v roce 1946 jako patnáctiletý. Od roku 1950 studoval na fakultě mezinárodních vztahů. A již v říjnu 1953 byl členem československé delegace Repatriační komise neutrálních států v Koreji. Po návratu se dozvěděl, že se po dokončení studií se stane agentem rozvědky.
Šikovný operativec
V září 1954 zahájil studia na operativní rozvědné škole známé také jako „Šternova špionážní škola“. V březnu 1955 přešel na 8. odbor, analytická část První správy Státní bezpečnosti. Tento odbor analyzoval výsledky operativních odborů a také jejich prostřednictvím zadával úkoly agentům StB. Připravoval i tzv. denní zprávy ministrovi vnitra a některým členům Ústředního výboru KSČ. Měl na starost Západní Německo.
V únoru 1958 byl přeložen na čtvrtý operativní tzv. Německo-rakouský odbor, který měl na starosti mimo jiné únosy lidí ze Západu. Po několika letech získal v roce 1961 místo v Berlíně jako kulturní atašé, odkud řídil činnost několika agentů pronikajících do orgánů v Západním Berlíně. V roce 1963 se vrátil zpět do Československa a o rok později se stal zástupcem náčelníka nově zřízeného 8. odboru aktivních opatření, který se zabýval provokacemi a vytvářením dezinformací.
První operací nového odboru byla akce Neptun – nález falešných dokumentů na dně šumavského Černého jezera kompromitujících vedoucí činitele SRN.
Šlo o past naší rozvědky, do které se chytil celý svět, a dodnes nemusela být odhalena. Nejen němečtí váleční zločinci a konfidenti v mnoha nacisty okupovaných zemích mohli mít až do smrti špatné spaní.
Připomeňme si, že koncem jara 1964, došlo ve střední Evropě ke dvěma důležitým událostem. Nejprve v dubnu Soudní dvůr Spolkové republiky Německo navrhl parlamentu, aby po dvaceti letech udělal tlustou čáru, a skončil pronásledování válečných zločinců. Jako protiúder byla u nás provedena tajná akce NEPTUN. Německé soudy byly plné bývalých nacistů, takže se nebylo čemu divit, že už chtěly všechno zamést pod koberec, i když okolní státy unisono protestovaly. A naše rozvědka si troufla provést protiakci.
Velký nápad kapitána Bittmana
Špičky Státní bezpečnosti si lámaly hlavu, jak splnit tajný příkaz prezidenta Antonína Novotného a čerstvého ministra vnitra Lubomíra Štrougala: najít něco, aby těm náckům v Německu na něco podobného zašla chuť i jen pomyslet. Šéf rozvědky plukovník Houska seznámil své důstojníky s ohromujícím nálezem v jezeru Töplitz v podhůří Alp, kde byly náhodně objeveny bedny padělaných britských liber. Tehdy kapitán Ladislav Bittman dostal nápad:
„No a co? My zase najdeme bedny v jezerech na Šumavě. Taky budou plné, ale v tomto případě esesáckých dokumentů, které tu ukryli, když utíkali. Němci nebudou vědět, co v nich je, a tak rychle vezmou zpátečku!“ Bylo ticho, a tak hned nápad kreativně rozváděl. Československá televize přece vysílá populární pořad Toulavá kamera o tajemných přírodních zákoutích. On že se s režisérem Tomsou zná a nasměruje jej k Čertovu a Černému jezeru. Ne my, ale oni tam ty bedny objeví a mezinárodní senzace je na světě. Jak prosté! Na námitku, že tam ale žádné bedny s dokumenty nejsou, jen mávl rukou: „Zatím. Nějaké tam potopím, zamaskuji a jako sportovní potápěč jim je pomůžu objevit!“
Napohled bláznivý nápad se zalíbil sovětskému poradci Slavinovi. Slíbil dodat z KGB obratem nějaké výbušné dokumenty, které budou jako nalezeny ve vylovených bednách. A plán byl odsouhlasen. Teprve pak byl do něj zasvěcen novopečený ministr vnitra Štrougal i prezident Novotný. Nikdo jiný z vlády, z parlamentu, ale ani z předsednictva ÚV KSČ se o plánované akci nedozvěděl vůbec nic.
Prezident tedy dal přísně tajné akci zelenou a ministr vnitra vydal povel. Ze skladu rozvědky vzali staré bedny Wehrmachtu. Sportovní potápěč Bittman, pod krytím amatéra – úředníka na ministerstvu zahraničí, navnadil vedoucího produkce Zvědavé kamery, aby požádal o souhlas k potápění do záhadných šumavských jezer. Po dvou týdnech televize souhlas obdržela. Akce mohla začít.
Brilantní operace pod falešnou vlajkou
Osmý den průzkumu došlo v zelenomodré ledové vodě k nálezu beden. Přes Železnou Rudu dorazila okamžitě senzační zpráva do Prahy. Během několika hodin byly kolem hráze desítky novinářů, domácích i zahraničních zpravodajů, televizní štáby. Dorazili vojáci s ženijní jednotkou, postavili na jezero pontony a chvíli po nich se objevila speciální jednotka těžkých potápěčů ministerstva vnitra a pyrotechniků. Sportovní potápěč Brychta si sbalil stan a nikým neobtěžován odjel do Prahy.
Další den dostala ČTK o celé události oficiální zprávu ministerstva vnitra: „Československá televize natáčela od 26. června dokumentární film o legendách Černého a Čertova jezera na Šumavě. Pražští amatérští potápěči přitom narazili na značné množství trhavin a bedny německé armády s neznámým obsahem. Vojenští pyrotechnici trhaviny zneškodnili a bedny odvezli do Prahy. Po otevření bylo zjištěno, že v nich jsou ve zvláštní izolační vrstvě kovové krabice a v nich uloženy nedotčené závažné nacistické písemnosti z období 2. světové války.“ Autorem zprávy byl samozřejmě důstojník československé rozvědky kapitán Ladislav Bittman.
Tisková konference ministra vnitra byla svolána do budovy bývalé burzy v Praze. Zahraniční novináři tam byli našlapáni až po strop. Lubomír Štrougal celou noc předtím strávil v diskusích s kapitánem Bittmanem, který jej musel dokonale připravit na všechny očekávané otázky a podpásové údery západních korespondentů. Ze střetnutí hlavně s Němci a Rakušany vyšel ale jako absolutní vítěz. Po skončení nikdo nebyl na pochybách, že byly opravdu objeveny nejen mimořádně cenné dokumenty z válečné doby, ale i řada důkazů proti mnoha současným západním politikům. Vše korunoval prohlášením, že materiál obsahuje i fascikly bývalých konfidentů a spolupracovníků gestapa a SD, mezi nimiž se po vyhodnocení s velkou pravděpodobností najde i řada z dosud žijících a aktivně pracujících pro Gehlenovu vyzvědačskou síť v Německu.
Exil v USA a výpověď před kongresem
V roce 1966 začal Bittman studovat postgraduálně na novinářské fakultě Karlovy univerzity a autorsky se podílel na knize, rekapitulující neúspěchy CIA v poválečném Československu. Později, v roce 1977 byl na námět této knihy natočen celovečerní film Tichý Američan v Praze
Bittmanovy úspěchy vedly k tomu, že byl znovu vyslán na trvalý pobyt do zahraničí. Stal se tzv. rezidentem ve Vídni. Zde ho zastihla invaze Varšavské smlouvy. Bittman se postavil na stranu kritiků a v září 1968 zběhl na Západ. Přes Německo odjel do Spojených států. O dva roky později byl za to v Československu v nepřítomnosti odsouzen na sedm let nepodmíněně.
Americké tajné služby Bittman informoval o tom, jak fungovaly a jaké činnosti prováděly komunistické rozvědky. V květnu 1971 vypovídal pod krycím jménem Lawrence Britt před podvýborem Senátu amerického Kongresu. Díky svému někdejšímu vysokému postavení mohl podat americkým úřadům informace o více než polovině agentů StB působících v Německu a Rakousku a dostatečně podrobné znalosti měl i o činnosti StB v dalších zemích. Československé soudy ho za vystoupení před kongresem v roce 1972 odsoudily v nepřítomnosti k trestu smrti a propadnutí majetku. Rehabilitován byl až v roce 1994.
Po ukončení akademické kariéry se věnoval malování. Svá díla charakterizoval jako realistické fantazie. Zemřel v poklidu v roce 2018 v americkém městečku Rockport ve státě Massachusett ve svých 87 letech.
