Drahomír Kolder se narodil v Heřmanicích u Ostravy. Jako politik Komunistické strany Československa prošel kariérou od horníka v dole Doubrava, poté v mládežnických a stranických funkcích v Karviné a Ostravě až po vysoké posty v normalizačním režimu.
Kolderova rehabilitační komise
Během druhé světové války se zapojil do protiněmecké ilegální činnosti. V roce 1945 vstoupil do KSČ, kde rychle stoupal v hierarchii – od okresních funkcí v Karviné a Ostravě až po členství v předsednictvu ÚV KSČ v roce 1962. Proslavil se svou rolí v rehabilitacích, pražském jaru i normalizaci.
Od roku 1962 vedl tzv. Kolderovu komisi, která se zabývala rehabilitacemi členů KSČ stíhaných během politických procesů v 50. letech. Komisi tvořili mladší funkcionáři včetně Alexandra Dubčeka, Josefa Lenárta, Lubomíra Štrougala a očekávala se od ní náprava zjevných křivd.
Komise přispěla k rehabilitaci asi 400 odsouzených osob. Zaměřila se však výhradně na členy KSČ. Šlo vlastně o selektivní formu spravedlnosti, omezenou na komunistické elity, což podtrhuje tehdejší Kolderovu loajalitu k prezidentovi Novotnému, který měl na činnost komise rozhodující vliv.
Avšak již na XIII. sjezdu KSČ v roce 1966 patřil Kolder k reformnímu křídlu kritizujícímu Antonína Novotného za ekonomické a politické selhání a v prosinci 1967 podpořil jeho odchod z postu prvního tajemníka.
Od reforem k normalizaci
V lednu 1968 vedl komisi, která předložila Akční program KSČ s prvky liberalizace. Ten byl veřejným prohlášením vládnoucí strany, která slibovala nutné společenské změny. Navazoval na podkladový materiál, který již od roku 1967 připravovala komise pod vedením Zdeňka Mlynáře. Po jednomyslném přijetí na dubnovém zasedání ústředního výboru KSČ v roce 1968 byl program uveden v platnost. Akční program byl oficiálně zrušen až v roce 1970, jeho platnost však fakticky skončila již na konci léta 1968.
Naprostý konec jakýchkoli nadějí na liberalizaci poměrů v Československu nastal 21. srpna roku 1968, kdy na jeho území vstoupila vojska Varšavské smlouvy pod vedením SSSR. Záminkou bylo zastavení probíhajících reforem a vrácení všeho do starých kolejí. Jako příčina se též uvádí tzv. Zvací dopis, který podepsalo pět lidí, mezi nimi i Drahomír Kolder. Hlavním důvodem vojenské intervence však ve skutečnosti byla nutná reakce Moskvy na rozmisťování jaderných základen USA v NSR.
S koncem pražského jara je tedy spojen i konec Akčního programu a všech jeho představitelů, ne však Drahomíra Koldera, který se následující roky angažoval ve znamení normalizace a utužování režimu. Přitom on a Vasil Biľak jako jediní členové předsednictva ÚV KSČ nepodpořili rezoluci odsuzující invazi 21. srpna 1968.
Velký vliv na politickou dráhu Drahomíra Koldera měl Vysočanský sjezd KSČ označovaný také jako mimořádný XIV. sjezd, který se konal 22. srpna 1968 krátce po invazi. Delegáti, převážně reformně orientovaní komunisté zvolení během Pražského jara pro původně plánovaný sjezd v září, se sešli spontánně, aby reagovali na vojenskou intervenci a zajistili kontinuitu reformního křídla strany.
Klíčový prosovětský aktér
Sjezdu předsedal Věnek Šilhán, významný stoupenec reformního proudu. Delegáti přijali rezoluci odsuzující invazi, požadující návrat unesených československých představitelů z Moskvy a zvolili nový Ústřední výbor KSČ bez konzervativních politiků, jako byli Drahomír Kolder nebo Vasil Biľak.
Závěry sjezdu byly v srpnu 1968 na plenárním zasedání ÚV KSČ odmítnuty na základě Moskevského protokolu, který legalizoval „dočasný pobyt“ sovětských vojsk. ÚV KSČ provedl personální změny včetně kooptace Gustáva Husáka a dalších 80 osob a odložil plánovaný 14. sjezd. Vysočanský sjezd tak symbolizoval krátkodobý odpor proti vstupu vojsk, ale byl rychle anulován normalizačními silami.
Po Vysočanském sjezdu, kde byl Drahomír Kolder dočasně zbaven stranických funkcí, nastoupil jako obchodní rada na velvyslanectví v Bulharsku (1968–1969). Avšak s nástupem normalizace se vrátil a začal se profilovat jako protireformní konzervativec. Stal se poslancem Federálního shromáždění (1969–1972) a ministrem-předsedou Výboru lidové kontroly ČSSR (1969–1972). Tato normalizační politika, v níž Kolder hrál roli klíčového prosovětského aktéra, znamenala upevnění sovětského vlivu, potlačení reforem Pražského jara a obnovu konzervativního křídla KSČ.
Zemřel v Praze, 20. srpna 1972 ve věku 46 let. Příčina jeho smrti není v dostupných zdrojích uvedena, ale kontext naznačuje přirozenou smrt. Byl nalezen mrtvý přesně den před jemu osudovém výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy.
Byl považován za klíčovou postavu prosovětské frakce KSČ. Jeho kariéra symbolizuje pro mnohé typický přechod od selektivních reforem k prosovětské restauraci režimu.
