John Reed, narozený roku 1887, byl typický produkt zlatého věku americké prosperity – syn zámožné rodiny, absolvent Harvardu, mladík s talentem, charismatem a výčitkami svědomí. Přesně ten druh člověka, který má všechno, ale trpí pocitem, že jeho život postrádá hlubší smysl. V prostředí pohodlného liberalismu se rozhodl stát svědomím doby, novodobým rytířem pravdy, který bude bojovat za „lid“. Reed, vychovaný mezi newyorskými intelektuály a salónními revolucionáři, propadl víře, že svět se dá napravit tiskovou zprávou či manifestem.
Jako novinář byl bezpochyby výjimečný. Měl cit pro detail, dramatický instinkt a odvahu riskovat. Cestoval po Mexiku, psal o dělnických stávkách, o utrpení prostých lidí, o nespravedlnosti, která jej upřímně dráždila. Ale čím víc psal, tím méně mu stačilo jen popisovat – chtěl se stát součástí příběhu.
To je okamžik, kdy se z novináře stává aktivista a z pozorovatele kazatel. Reed byl přesvědčen, že svět potřebuje revoluci – a že on, básník z Harvardu, ji dokáže pochopit lépe než ti, kdo ji skutečně prožívají.
Není těžké v tom poznat známý vzorec: rozmazlený intelektuál z privilegovaného prostředí, který se stydí za vlastní blahobyt a hledá vykoupení v ideologii. Ve své době to byl Reed. O půl století později to byli studenti z Berkeley, kteří pálili vlajky a citovali Maovu „rudou knížku“.
A dnes? Dnešní reedi sedí u notebooků v klimatizovaných kavárnách, studují genderové teorie a volají po zničení „systému útlaku“, který jim přitom platí stipendium. Kulisy se změnily, ale psychologický mechanismus zůstal stejný.
Moskva místo Harvardu
V roce 1917 se Reed ocitl ve středu dějin. Když dorazil do Ruska, asi nevěděl, že právě vstupuje do labyrintu, z něhož už nikdy nevyjde. V Petrohradu se mu otevřela scéna jako vystřižená z Dostojevského – hlad, chaos, víra, fanatismus. Pro Reeda to byla extáze. Všechno, po čem toužil – energie, oběť, smysl – se tu zdálo být hmatatelné. Byl u toho, když se hroutilo staré impérium, když lidé věřili, že nastává nový svět. Pro novináře to byla životní šance. Pro člověka bez ukotvení – duchovní pokušení.
Zrodila se z toho jeho nejslavnější kniha: Deset dní, které otřásly světem. Fascinující reportáž o chaosu, která se však brzy stala spíše hagiografií revoluce. Reed už nepíše jako pozorovatel, ale jako prorok. V Leninovi a Trockém vidí mesiáše, v masách svaté. Ztratil odstup, zdravý rozum i pochybnost – základní ctnosti každého skutečného novináře. Místo faktů přichází víra. Místo pravdy agitace.
A přesto, nebo právě proto, byl obdivován – stejně jako dnes obdivujeme ty, kdo si zaměňují odvahu říkat pravdu s odvahou být hluční. Dnešní progresivní aktivista by v Reedovi poznal bratra: stejná vášeň, stejné přesvědčení, že svět je rozdělen na „utlačovatele“ a „utlačované“, a že on stojí na té správné straně. Jen místo do Petrohradu míří na univerzitní kampus; místo červeného praporu má duhový banner a místo revoluce proletariátu hlásá revoluci identit.
Reed chtěl věřit, že Moskva bude novým Jeruzalémem. Nakonec se z ní stal Babylon – město, kde pravda a lež splynuly v jedno. Ztracený Američan se stal ikonou systému, který nepochopil.
Romantika rudé víry
Nebyl jediný, kdo propadl kouzlu revoluční romantiky. Jeho osud je spíš prototypem západního intelektuála, který touží po čistotě v době relativismu, po heroismu v době nudy. Tuto nemoc duše později zdědily celé generace — od pařížských salonů třicátých let až po univerzity šedesátých. Sartre, Aragon, Picasso, Chaplin – každý z nich měl svého Reeda v sobě: ten neodolatelný pocit, že „pravda“ se vždycky skrývá na straně těch, kteří házejí kameny, ne na straně těch, co stavějí domy.
V šedesátých letech to už nebyli dělníci, kdo chtěli svrhnout systém, ale jejich děti. Kalifornští studenti si oblékli džíny, zvedli pěst a s jointem marihuany v ruce bojovali proti kapitalismu, který jim zároveň platil vysokoškolské koleje. Reed by v nich našel své pokračovatele: stejné moralizující rozhořčení, stejnou neschopnost chápat, že zlo není v „systému“, ale v člověku. Jen technologie se změnila – místo tiskárny letáků mají sociální sítě, místo stranického sekretariátu nevládní organizaci a místo revoluce skutečné jen virtuální.
Romantika rudé víry se nevytratila – pouze změnila dres. Kde kdysi zněla Internacionála, dnes zní „Inkluze pro všechny“. Kde dřív vlály prapory s hvězdou, dnes vlají bannery s barvami duhy. Princip ale zůstal: moralistické opojení vlastní domnělou spravedlností. Touha po boji, který nic nestojí – kromě zdravého rozumu. Reed by se možná dnes nechal unést stejnou vlnou: místo do Ruska by jel na klimatický summit, místo Lenina by obdivoval Grettu Thunbergovou.
Ironie dějin spočívá v tom, že každá taková vlna se cítí nová, přesto opakuje tytéž fráze: svět je zlý, my ho spasíme, protože cítíme víc než ostatní. A tak, jak kdysi ruští bolševici pálili kostely, dnešní progresivisté pálí knihy – zatím jen metaforicky, skrze rušení autorů a cenzuru myšlenek. Ideologie, která začíná poezií, končí téměř vždy tribunálem.
Hrob pod červenou hvězdou
John Reed zemřel ve třiařiceti letech na tyfus – v zemi, kterou zbožňoval. Pochovali ho u Kremelské zdi. Stal se symbolem: prvním a zároveň posledním Američanem, kterého bolševici pustili tak blízko ke svému srdci. Jeho jméno se ocitlo v učebnicích i v propagandě.
Reed věřil, že bude součástí dějin. A to se mu povedlo – jen jinak, než čekal. Dějiny si ho zapamatovaly ne jako vítěze, ale jako varování. Místo inspirace se stal varovným příkladem toho, co se stane, když se inteligence spojí s ideologickou zaslepeností.
Jeho osud by mohl být výstrahou i dnešním idealistům: každá revoluce, která začíná morální nadřazeností, končí morálním zmatkem. Každý, kdo věří, že má patent na dobro, dříve či později skončí v systému, který se živí potlačováním jiných.
John Reed je tak vlastně otcem moderního aktivisty. Stejně jako on, i mnozí jeho následovníci z Východu i Západu si nikdy nepřipustili, že svoboda, za niž bojují, přestává být svobodou, když se stane dogmatem.
Od Reeda k Pirátům
Kdyby se John Reed narodil o sto let později, nejspíš by nevstupoval do bolševické strany, ale do strany s logem piráta. Místo Leninovy rétoriky by ctil jazyk politické korektnosti, místo revoluce proletariátu by chtěl revoluci genderů, místo „všechnu moc sovětům“ by hlásal „všechnu moc občanské společnosti“. A stejně jako tehdy, i dnes by našel dost posluchačů, kteří by mu tleskali. Protože i dnešní západní svět, přebujelý, sytý a unavený, hledá své malé spasitele.
Moderní progresivismus není nic jiného než pokračování téže choroby, která postihla Reeda: víra, že morální rozhořčení nahrazuje zkušenost, že dobré úmysly jsou zárukou dobrých výsledků, a že svět lze přetvořit, pokud se dostatečně hlasitě křičí. Jenže stejně jako v roce 1917, i dnes platí, že revoluce, která začíná slovy o svobodě, obvykle končí zákazem mluvit. A ti, kdo nejvíc kážou o toleranci, bývají první, kdo volají po umlčení oponentů.
Pirátští aktivisté, studenti s nálepkou „antifa“, influenceři bojující proti „toxické maskulinitě“ – to všechno jsou noví Reedové. Děti dostatku, které si z revoluce udělaly módní doplněk. Chtějí změnit svět – ale hlavně zůstat přitom na Wi-Fi.
Reed kdysi přinesl Americe zprávu o ruském „zázraku“. Dnes by mohl přinést zprávu z vlastního Harvardu: že dějiny se opakují, jen ideály se mění podle módního trendu. Stejný patos, stejné pózy, stejné fráze. Jen místo bajonetu smartphone a místo komisaře algoritmus.
Všichni ti moderní spasitelé, od Reeda po současné „bojovníky proti systému“, sdílejí jeden společný omyl: víru, že člověk dokáže sám stvořit ráj na zemi. Nechápu, že ráj bez pokory se vždy promění v peklo. A že největší zločiny 20. století začínaly podobně ušlechtilými hesly, jaké dnes vidíme opět na transparentech.
Chcete-li poznat hlouběji, co spojuje tehdejší a dnešní revolucionáře, pokračujte za Bránu poznání.
