Na přelomu 8. a 9. století se Skandinávie proměnila v kolébku jedné z největších expanzí evropského středověku. Vikingové, severští mořeplavci, obchodníci i válečníci, vyrazili do všech světových stran: do Anglie, Francie, Ruska i na západ – k dosud neprozkoumaným okrajům Atlantiku. Co stálo za tímto impulzem?
Kombinace tlaku a příležitosti. Skandinávie byla v mnoha oblastech přelidněná, půda pro zemědělství omezená a vnitřní boje mezi klany a rody vyháněly některé jednotlivce či skupiny hledat nové domovy. Zároveň se však v tomto období formovala vyspělá technologie mořeplavby, která Vikingům umožnila plout dál než kdo před nimi.
Základem byly jejich lodě – štíhlé, pružné a rychlé. Dlouhé lodě (drakkary) byly vhodné pro vojenské nájezdy, ale pro plavby na širém moři sloužily robustnější obchodní lodě zvané knarry. Ty měly hlubší ponor, širší trup a mohly vézt jak zboží, tak osadníky a dobytek. Jejich konstrukce ze silného dřeva, spojená s plachtami z vlny, umožnila relativně bezpečně přeplout i bouřlivý Atlantik.
Navigace na otevřeném moři probíhala bez kompasu. Vikingové spoléhali na přírodní znaky, polohu slunce a hvězd, barvu moře, směr větru, let ptáků, či světelný jev známý jako sluneční kámen (možná islandský vápenec kalcit), který měl pomoci určit polohu slunce i za oblačnosti. A především – spoléhali na zkušenost a ústní tradici, předávanou z generace na generaci.
Jejich svět neskončil na horizontu. A tak když se objevily zprávy o „další zemi“ za Islandem – byly vyslyšeny.
Osídlení Islandu a cesta dál
Než se Vikingové vydali za Atlantik do Grónska a dál do Ameriky, vytvořili si přestupní most – Island. Ten byl objeven norskými mořeplavci ve druhé polovině 9. století, a během několika málo desetiletí se zde rozvinulo stálé osídlení. Mezi prvními osadníky byl roku 874 Ingólfur Arnarson, který je pokládán za zakladatele dnešního Reykjavíku.
Island byl drsný, ale poskytoval důležitou výhodu – dostatek nezabrané půdy pro pastevectví a možnost života ve větší nezávislosti. Nová společnost byla tvořena převážně norskými kmeny a vyhnanci, kteří zde založili formu raně demokratického systému – althing, jeden z nejstarších parlamentů na světě.
Z Islandu se později stalo centrum dalších výprav – zejména pro odvážné jednotlivce hledající další útočiště nebo slávu. Mezi nimi vyniká Erik Thorvaldsson, zvaný Erik Rudý, který byl z Islandu vykázán pro vraždu. V roce 982 se se svou lodí vydal západním směrem, kde podle vyprávění objevil obrovské pobřeží. Nazval ho Grónsko – Zelená země – v naději, že název přiláká nové osadníky. Podle ság prý řekl: „Lidé se tam rádi přestěhují, pokud má země hezké jméno.“
Tímto krokem začala další etapa vikingské expanze. Grónsko se stalo základnou pro ještě odvážnější krok – plavbu k neznámým břehům, jimž později budeme říkat americký kontinent.
Země ledu a naděje
Když Erik Rudý v roce 982 připlul ke gigantickému, ledem svíranému pobřeží dnešního Grónska, byl zřejmě prvním Evropanem, který tuto oblast prozkoumal. Vzhledem k tehdejším klimatickým podmínkám (tzv. středověké klimatické optimum, které by dnešní alarmisté nazvali katastrofálním globálním oteplováním) bylo podnebí mírnější než dnes a jižní pobřeží nabízelo skutečné možnosti pro zemědělství.
Po návratu na Island začal Erik organizovat kolonizační výpravu. V roce 985 či 986 se vydalo zhruba 25 lodí s osadníky, dobytkem a zásobami na západ. Asi jen 14 z nich dorazilo do cíle. Založili dvě hlavní osady: Východní sídliště (Eiríksfjörður – dnešní oblast Qassiarsuk) a Západní sídliště (blízko dnešního Nuuk). Počet obyvatel postupně dosáhl vrcholu pravděpodobně něco kolem 3 000 až 5 000 osob.
Život v grónských osadách byl tvrdý, ale organizovaný. Vikingové zde pěstovali ječmen a chovali skot, ovce a kozy. Rybolov a lov tuleňů, mrožů i medvědů byl každodenní součástí obživy. Důležitým artiklem obchodu byla mroží slonovina, která putovala do Evropy výměnou za železo, dřevo a církevní předměty.
V Grónsku vznikla i organizovaná církevní struktura – v roce 1126 bylo zřízeno biskupství v Gardaru, kde stál kamenný kostel a další stavby. Archeologické nálezy dokazují existenci farmářských usedlostí, pohřebišť a kostelů v evropském stylu.
Z Grónska se však zároveň šířily zprávy o ještě vzdálenější zemi – s lesy a révou, s úrodnou půdou a mírným klimatem. Zatímco Grónsko bylo „hranicí známého světa“, nová země za mořem měla být zemí příslibu. Prvním, kdo se tam odvážil, měl být Erikův syn – Leif.
Leif Eriksson a Vinland
Příběh o Leifovi Erikssonovi, nejznámějším ze synů Erika Rudého, se dochoval ve dvou hlavních verzích – v Sáze o Erikovi Rudém a Sáze o Gróňanech. Ačkoli se v detailech liší, v jádru popisují první evropskou cestu na severoamerický kontinent – téměř 500 let před Kolumbem.
Podle jedné verze se Leif kolem roku 1000 po Kristu vydal na západ, inspirován vyprávěním kupce Bjarniho Herjólfssona, který spatřil neznámou zemi na obzoru, když byl ztracen na moři. Leif se rozhodl tuto zemi najít. Jeho výprava narazila na tři území:
- Helluland („Země plochých kamenů“) – pravděpodobně Baffinův ostrov
- Markland („Země lesů“) – pravděpodobně Labrador
- Vinland („Země vína“) – zřejmě Newfoundland
Právě ve Vinlandu údajně Vikingové založili sezónní osadu. Ságy popisují bohatství přírodních zdrojů: divoké hrozny, ryby, lesy, zvěř. Vikingové zde zůstali několik měsíců – možná až dvě zimy – a vrátili se s nákladem dřeva a příběhy o novém světě.
Dlouho šlo jen o legendy. To se však změnilo v roce 1960, kdy norský badatel Helge Ingstad a jeho manželka, archeoložka Anne Stine Ingstadová, objevili pozůstatky vikingské osady v L’Anse aux Meadows na severním pobřeží Newfoundlandu. Nálezy – zbytky domů, kovárna, hřebíky a části lodí – odpovídají severské architektuře z přelomu 10. a 11. století.
Tento objev potvrdil, že se Vikingové skutečně dostali na americký kontinent – a zanechali zde stopu. Osada v L’Anse aux Meadows byla pravděpodobně předsunutou základnou pro další průzkum. Byla sezónní, bez trvalého osídlení, ale svědčí o skutečné a úspěšné plavbě přes Atlantik.
Vinland však nebyl Leifovým jediným dědictvím. Jeho cesta otevřela prostor i dalším výpravám – dobrodružným, krvavým i tragickým.
Další výpravy do Ameriky
Leifova cesta odstartovala celou sérii pokusů o osídlení nového kontinentu – ať už z důvodu obchodu, slávy nebo prosté snahy založit nový domov. S těmito výpravami se pojí další jména, která nám rovněž přinášejí ságy.
Thorvald Eriksson: Leifův bratr Thorvald podnikl další výpravu krátce po Leifovi. Podle ság strávil s posádkou zimu ve Vinlandu a na jaře se vydal na průzkum. Narazil na domorodé obyvatelstvo – skrælingy, pravděpodobně předky dnešních Inuitů nebo Algonkinů. Zpočátku šlo o opatrný kontakt, ale po incidentu, kdy Vikingové zabili několik domorodců, následoval ozbrojený střet, při kterém byl Thorvald smrtelně raněn šípem. Jeho muži ho pohřbili na místě, které nazvali Krossanes (Místo kříže).
Thorfinn Karlsefni a Freydís Eiríksdóttir: Zřejmě nejambicióznější výpravou byla ta, kterou vedl Thorfinn Karlsefni, islandský obchodník a dobrodruh, jenž se oženil s Gudríd Thorbjarnardóttir – vdovou z Leifovy posádky. Výprava čítala údajně až 160 lidí, včetně žen a dětí, a nesla rysy kolonizačního úmyslu. Karlsefni zřídil osadu (pravděpodobně opět v Newfoundlandu), farmařil, obchodoval a krátce se zdálo, že Vinland může být skutečně trvale obydlen.
Nicméně opět došlo ke konfliktům s domorodci – a i když Vikingové byli vojensky silní, byli číslem přemoženi a izolováni. Po třech letech se Karlsefni rozhodl osadu opustit. Během jeho pobytu se narodil jeho syn Snorri Thorfinnsson, považovaný za prvního Evropana narozeného v Americe.
Poněkud krvavý příběh přináší i Sága o Gróňanech, v níž vystupuje Freydís Eiríksdóttir, dcera Erika Rudého. Podle ság vedla vlastní výpravu a kvůli sporu o podíl na kořisti nechala pobít většinu své posádky.
Výpravy do Vinlandu tak byly směsí dobrodružství, násilí, snů o kolonii i tvrdého zklamání. Ač byli Vikingové první Evropané na americkém kontinentu, jejich pobyt tam byl jen dočasnou kapitolou.
Proč Vikingové v Americe neuspěli?
Navzdory úspěšné plavbě a potvrzenému kontaktu s americkým kontinentem nedošlo k trvalému osídlení. Důvody tkví v několika faktorech.
Izolace a vzdálenost: Grónské osady byly samy o sobě vzdálené a logisticky obtížně udržitelné. Cesta z Norska trvala týdny a byla nebezpečná. Vinland byl ještě dál. Bez možnosti pravidelného zásobování, bez větší flotily a bez panovnické podpory zůstávaly výpravy jen dobrodružstvím několika odvážných rodin.
Konflikty s domorodci: Zatímco v Evropě byli Vikingové dominantní silou, v Americe narazili na domorodé kmeny, které znaly prostředí, byli početnější a neměli důvod přistěhovalce tolerovat. Opakované střety vedly ke ztrátě chuti zůstávat.
Klimatické změny: Po roce 1200 začala tzv. malá doba ledová – ochlazení, které postupně ztížilo život v Grónsku. Zemědělství se stalo neudržitelným, docházelo ke konfliktům o zdroje i s Inuity. Obchod se ztenčoval a morálně-religiózní zájem Evropy se přesouval jinam.
Evropa se dívala jinam: Na rozdíl od pozdějších objevů Kolumbových, které měly podporu královských dvorů, byly vikingské výpravy čistě soukromou iniciativou. Bez ekonomického a politického zájmu se v paměti Evropy rychle vytratily. Ságy se staly legendami, jejichž pravdivost byla zpochybňována až do 20. století.
Vikingové prostě byli v Americe příliš brzy, příliš daleko a příliš sami.
Stopy
Naleziště v Newfoundlandu, odkryté v roce 1960, poskytlo nepopiratelný důkaz přítomnosti Seveřanů v Americe kolem roku 1000. Zmíněné dřevěné stavby, kovárnu, dílny, zvířecí kosti a předměty jasně skandinávského původu.
Badatelé zkoumali i další indicie – archeologické nálezy na Baffinově ostrově, kde byly nalezeny předměty s možným evropským původem, ale ty jsou kontroverzní. Rovněž tzv. Vinlandská mapa – údajně z 15. století s vyznačeným Vinlandem – je považována za podvrh.
Kde přesně ležel Vinland? Byl to Newfoundland, nebo i oblast dál na jih?
Byly výpravy četnější, než uvádějí ságy?
Došlo k delším kontaktům mezi Vikingy a domorodci, které nezaznamenaly ságy?
Nové technologie, jako dendrochronologie, satelitní snímkování a analýza DNA, dnes zkoumají staré naleziště z nových úhlů. Výzkum pokračuje a s ním i fascinace tím, že dávno před Kolumbem přistáli Evropané v Novém světě – a nechali tam tichou, ale nezaměnitelnou stopu.
Bránou poznání se můžete nechat vtáhnout do zdařile zachycené atmosféry vikingských výprav v seriálu, který je inspirovaný řadou historických postav a událostí.
