Podle ideologie politického systému, v němž žijeme, je Listina základních práv a svobod listinou posvátnou. Není to pouze právní dokument, který vymezuje rámec našeho veřejného a politického života, nýbrž je to vlastně náboženská deklarace.
Atlantická civilizace byla založena za osvícenství
Současná atlantická civilizace byla založena za osvícenství a je na osvícenství založena i nadále. Osvícenství proti křesťanství a tradici postavilo autonomii člověka a přesvědčení, že vše je možno racionálně konstruovat od samého počátku. To se týká též budování státu. Pojalo stát jako pouhou obchodní smlouvu mezi lidskými subjekty, která se uzavírá zničehonic, jako by předtím nic nepředcházelo, žádná historie, žádná tradice.
Bylo třeba zjednat takové smlouvě vyšší sankci (posvěcení). Poněvadž pro autonomní lidské subjekty již nepřicházelo v úvahu sankcionování Boží autoritou, musela být božskost přiřčena samotnému dokumentu. Anglosasy dodnes oblévá posvátná bázeň před zákony, jež jsou pro ně náhražkou božské autority. Říkají tomu pokrytecky „právní stát“.
Trojím posláním státu je zjednávat občanům spravedlnost uvnitř státu, chránit je proti vnějšímu nepříteli a konečně zprostředkovat nejdůležitější moc, jež celou obec spojuje, moc náboženskou, jež představuje autoritu, o niž se opírají veškeré zákony. Osvícenci zavrhli křesťanství a s ním odstranili zábrany proti brutalitě moci. V úleku nad tím se snažili zabránit nejhoršímu rozporcováním moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, což je dnes chápáno jako samozřejmost, ač se jedná o ctnost z nouze.
Narychlo sepsaná Listina
Od počátku však bylo zřejmé, že to nestačí. Osvícenci pociťovali potřebu přece jen nějak a někde formulovat to, čemu jeden z nich, Rousseau, říkal občanské náboženství. Za poslední čtvrt tisíciletí se objevily četné takové formulace. My nejlépe známe marxistické pojetí s jeho komunistickou vizí. V USA, kde vznikla první verze, a také v západní Evropě se používají různé obměny toho, co atlantická civilizace vnucuje od roku 1948 celému světu prostřednictvím OSN jako Všeobecnou deklaraci lidských práv.
Po převratu v roce 1989 představovalo přijetí narychlo sepsané Listiny základních práv a svobod, přiznaně kopírující deklaraci OSN, symbolické omítnutí komunistické ideologie. Bylo to pochopitelné, pouze nám nedocházelo, že je to nahrazení jedné osvícenské ideologie druhou. Snad ani poslanci si tehdy neuvědomovali, že nejde jen o politický akt.
Nemůžeme se zde zabývat jednotlivými články, proto jen pár poznámek. Dlužno říci, že většina ustanovení Listiny opravdu jen vymezují základní právní rámec; pak je otázka, proč je nacházíme právě zde (délka trvání vazby, nedotknutelnost obydlí). Velkou část tvoří velmi vágní formulace, které sice znějí vznešeně, ale jejich nekonkrétnost často umožňuje jejich ignorování nebo zneužití.
Článek o vedoucí úloze v jiném gardu
Takový je 17. článek o svobodě projevu. Dalším typem jsou články, které jsou ve zjevném rozporu se skutečností a nikdo je nemůže brát vážně; to je případ rozsáhlého článku 32 o rodině nebo čl. 7, odst. 1 o nedotknutelnosti soukromí. Celý článek 10 o nezasahování do života člověka a jeho rodiny a o neoprávněnosti shromažďování údajů o něm působí při srovnání se skutečností až nestydatě cynicky.
Může se to zdát paradoxní, ale nejnebezpečnější pro občanskou svobodu jsou první tři obecné články o svobodě a demokracii. Tyto prázdné floskule umožňují ve spojení s 9. článkem Ústavy ČR prohlásit za protidemokratický názor úplně cokoliv a stíhat jeho nositele.
Starší si vzpomínají na 4. článek Ústavy ČSSR, jenž hovořil o vedoucí úloze KSČ. Nyní to není strana, která rozhoduje, co je správné, ale kolegium kněží osvícenského kultu, kterému říkají demokracie. Nazývá se Ústavní soud. Jestliže se jich zeptáte, co to ta jejich demokracie vlastně je, často se odvolají na Lincolnova slova o vládě lidu, lidem a pro lid.
Toto téma si zasluhuje rozsáhlý rozbor, kterému se jednou podrobí. Teď mu věnujme jen pár vět. Lincoln nebyl zrovna upřímný křesťan, do kostela nechodil, ale znal dobře Bibli a rád z ní citoval. Dotyčný úryvek z gettysburského projevu není citací Bible, ale její nepřiznanou parafrází. Dnes by za to Lincoln neměl být oslavován, nýbrž obviněn z plagiátorství. Svatý Pavel napsal v 36. verši 11. kapitoly epištoly Římanům o Bohu toto: „Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky!“ Lincoln za Boha dosadil zcela po osvícensku lid a hle – máme tu zbožštěnou demokracii!
Ani zmínka o tradici, křesťanství, národu
Ještě závažnější, než obsah Listiny je skutečnost, že v ní není to, co by v ní být mělo. Ani v ní, ani v preambuli Ústavy nenajdeme zmínky o tradici, křesťanství, národě a skutečné rodině. Pak teprve bychom mohli pociťovat aspoň špetku posvátné úcty k tomuto dokumentu. Je však takový, jak to odpovídá době a způsobu myšlení, jež jej zrodily.
Francouzský myslitel a diplomat z přelomu 18. a 19. století Joseph de Maistre oprávněně pohrdal způsobem, jímž osvícenci tehdy chrlili jednu ústavu za druhou. Byl přesvědčen o tom, že ústavní řád musí odpovídat danému národu a jeho osobitým tradicím: „Co je ústava? Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo, mravy, víra, zeměpisná poloha, způsob života, dobré i špatné vlastnosti určitého národa jsou dané, jde jen o to najít přiměřené zákony.“
A jako kdyby znal postup tvorby české ústavy: „Žádná ústava nevznikne pouhým přijetím usnesení. Národ nemá svá práva nikdy sepsaná; paragrafy psané ústavy jsou vždy nanejvýš jen prostým vysvětlením práv již předtím existujících, o nichž nelze říci nic víc než to, že tu jsou, protože tu jsou.“
