Srbsko a jeho prezident Slobodan Miloševič (narozen 20. srpna 1941) byli vykresleni jako jediní viníci “války o Jugoslávii”. Skutečnost byla – eufemisticky řečeno – složitější. Vyvrcholila v roce 1999 bezprecedentním bombardováním suverénní země clintonovskými (a “Češky” Albrightové) Spojenými státy a zeměmi NATO – včetně České republiky s premiérem Milošem Zemanem. Celá tato hnusná operace proti Srbsku (které jako jediné z evropských zemí stálo historicky vždy při Československu) se stala symbolem historické nespravedlnosti a cynismu Západu.
Slobodan Miloševič je v této souvislosti nepochybně jednou z nejvýraznějších a zároveň nejkontroverznějších postav chaotického konce 20. století. Jeho jméno je neoddělitelně spjato s rozpadem Jugoslávie a souběžnými válečnými konflikty na Balkáně.
Zatímco západní korporátní média jej dlouhá léta vykreslovala jednoduše jako zosobnění zla, jeho skutečná role byla více pragmatická než ideologická. Zůstal symbolem odporu Srbska proti tlaku velmocí, které rozhodly o budoucnosti regionu bez ohledu na vůli tamních národů.
Rozpad Jugoslávie nebyl výsledkem čirého nacionalismu jedné strany, ale důsledkem geopolitických změn po skončení studené války, historických křivd a neschopnosti mezinárodního společenství udržet rovnováhu. V této bouři Miloševič vystupoval jednou jako vyjednavač, jindy jako obětní beránek, a nakonec jako symbol celého národa, který se ocitl pod bombardéry NATO.
Z bankéře k „ochránci Srbů“
Miloševič nebyl od počátku kariéry nacionalistou. Pocházel z technokratického prostředí, vystudoval práva a vypracoval se v bankovním sektoru i ve stranických strukturách Jugoslávie. V 80. letech působil spíše jako schopný ekonomický manažer než ideolog. Jeho obrat nastal v okamžiku, kdy v rámci vnitrostranického boje začal využívat srbské národní téma – zejména otázku Kosova, kde tamní Srbové čelili brutálnímu dlouhodobému útlaku.
Slavný projev z Kosova Polje v roce 1987, kde Miloševič prohlásil, že „nikdo už nebude bít Srby“, se stal bodem zlomu. Nešlo jen o rétoriku, ale o reakci na reálné obavy obyvatel, kteří se v tu chvíli cítili opuštěni federální vládou. Miloševič se tak stal v očích mnoha Srbů ochráncem jejich národních zájmů.
Zároveň však balancoval mezi dvěma liniemi – zachováním jednoty Jugoslávie a udržením srbské́ pozice uvnitř federace. To z něj učinilo klíčovou postavu budoucích konfliktů, protože každá jeho iniciativa byla nahlížena jako snaha o „srbskou rozpínavost“.
Válčení a démonizace
Když se v 90. letech začala Jugoslávie rozpadat, Miloševič se ocitl ve víru krvavých válek v Chorvatsku a Bosně. Tyto konflikty byly charakterizovány etnickým násilím, masakry civilistů a vyháněním celých komunit. Srbské jednotky se bezpochyby dopustily řady zločinů, ale zdaleka nebyly jedinými viníky. Chorvatské síly i bosenské jednotky vedené Alijou Izetbegovićem páchaly ještě děsivější masakry, přesto jejich odpovědnost byla (a nadále je) v západních médiích soustavně marginalizována.
Miloševič byl na Západě prezentován jako „nový Hitler“ (než jej vystřídal s toutéž nálepkou Vladimír Putin), zatímco jiní aktéři, kteří měli na svědomí neméně temné činy, byli vykreslováni jako oběti nebo hrdinové. Tato démonizace Srbska se stala hlavním nástrojem politického a mediálního tlaku, jehož výsledkem bylo označení celé země jako hlavního viníka jugoslávských válek.
Právě tento dvojí metr – selektivní spravedlnost a účelová propaganda – zasadil Srbsku největší ránu. Západ nefungoval jako nestranný arbitr, ale jako hráč, který si předem vybral „dobré“ a „zlé“. Miloševič se tak ocitl v roli, kterou mu přiřkli jeho odpůrci, a celý srbský národ nesl následky stigmatizace, která přetrvává dodnes.
Kosovo: Předehra ke katastrofě
Kosovo bylo pro Srby víc než jen provincie – bylo kolébkou jejich státnosti i duchovního života. Když se na konci 90. let v regionu rozhořely teroristické akce Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), Miloševič čelil dilematu: buď připustit faktickou ztrátu území, nebo zasáhnout silou. UÇK byla v té době označována i americkou administrativou za teroristickou organizaci, přesto se během krátké doby stala spojencem Západu, který ji využil jako nástroj proti Bělehradu.
Miloševičova vláda vnímala akce UÇK jako ohrožení integrity státu a reagovala vojenskými operacemi. Oběti těchto operací, mnohdy sporného původu, se staly okamžitým argumentem pro západní intervenční rétoriku. Přitom se přehlíželo, že UÇK dlouhodobě útočila na srbské civilisty, policii i umírněné místní Albánce.
Vyjednávání v Rambouillet v roce 1999 byla posledním pokusem o kompromis – ve skutečnosti ale spíše předem připraveným ultimátem. Návrh, aby NATO získalo volný průchod celým územím Jugoslávie a právní imunitu pro své jednotky, byl pro jakýkoli suverénní stát nepřijatelný. Miloševič odmítl podmínky, které by znamenaly faktickou okupaci země. Tím získal Západ záminku k zásahu. Historie se opakuje.
Zločin bez trestu
24. března 1999 začalo bombardování Jugoslávie letadly NATO. Šlo o první válku Severoatlantické aliance bez mandátu Rady bezpečnosti OSN – tedy o agresi, která se cynicky označovala za „humanitární intervenci“.
Během 78 dnů byly zničeny mosty, továrny, nemocnice, rozhlasové budovy i televizní studia. Zahynuly stovky civilistů, včetně dětí. Zasažen byl i vlak plný cestujících a čínské velvyslanectví v Bělehradě. Používány byly kazetové bomby i ochuzený uran, jehož následky dodnes nesou tisíce lidí v podobě rakovin a genetických poškození.
Zatímco západní média hovořila o „chirurgicky přesných úderech“, realita byla jiná – systematická destrukce infrastruktury a zastrašování obyvatelstva. Srbové se ocitli v situaci, kdy museli čelit nejsilnějšímu vojenskému bloku světa, a to jen proto, že odmítli podepsat ponižující diktát.
Dvojí metr byl očividný: zatímco v jiných konfliktech se masakry a etnické čistky přehlížely, v případě Kosova se staly důvodem k bombardování celé země. Humanitární katastrofa, kterou Clintonovo a Albrightové NATO údajně chtělo odvrátit, byla ve skutečnosti vyvolána samotnými údery. Nikdo z architektů agrese – ani politici, ani generálové – však pochopitelně nikdy nebyl postaven před soud.
Miloševič mezi hrdinou a zrádcem
Po skončení bombardování bylo jasné, že Jugoslávie utrpěla historickou porážku. Kosovo se ocitlo pod správou OSN, ve skutečnosti však pod kontrolou NATO, albánských ozbrojenců, mafie, drogových dealerů a dalších zločinců. Srbové byli vyháněni ze svých domovů, pálily se kláštery a vesnice. A Západ zarytě mlčel – a až na čestné výjimky mlčí dodnes.
Miloševič se doma ještě nějakou dobu držel u moci, ale ekonomická devastace, izolace a tlak opozice podporované ze zahraničí vedly k jeho svržení v roce 2000. O rok později byl vydán do Haagu, kde čelil obviněním z válečných zločinů. Proces se táhl leta, důkazy byl mírně řečeno problematické, jiné zase prokazovaly, že Miloševič nebyl přímým iniciátorem. Než mohl být vynesen rozsudek, zemřel za podivných okolností v cele roku 2006.
Jeho dědictví zůstává rozporuplné, jedno je však nesporné: Srbsko se stalo obětí experimentu velmocí, které na Balkáně předvedly, že právo a spravedlnost jsou jen kulisou.
Miloševičova éra zanechala hlubokou stopu nejen v dějinách Srbska, ale i v evropské politice. Ukázala, jak snadno se může jeden národ stát terčem mediální a vojenské kampaně, pokud se odmítne podřídit zájmům mocných. Ať už Miloševičovy chyby byly jakékoli, srbský národ zaplatil cenu, kterou mu vnutily bomby NATO – a která dosud nebyla nikým odčiněna.
*Nedávno jsme se věnovali jak chorvatskému boji za nezávislost, tak i Srebrenickému masakru a rovněž památce lékaře Rajka Dolečka, který až do své smrti neúnavně hájil bojoval proti jednostrannému protisrbskému výkladu balkánského konfliktu. Vydejte se Branou poznání do těchto článků a poskládejte si vlastní obraz těchto historických událostí – tak typických pro imperiální choutky USA a Západu po skončení studené války. *
