Když se 22. srpna 1904 v odlehlé vesnici v provincii S’-čchuan narodil drobný chlapec jménem Teng Sien-šeng, který si později dá jméno Siao-pching, nikdo netušil, že jednou sehraje hlavní roli v dramatických peripetiích moderních čínských dějin a v příběhu o budování „čínského snu“. Jeho strhující životní příběh je plný dramatických zvratů. Zformoval ho život v chudobě, válka proti japonským okupantům, revoluční běsnění i opakované vzestupy na výsluní a pády na dno.
Z vesnice do světa
Teng se už jako mladý zajímal o vzdělání a okolní svět. Roku 1920 odjel do Paříže, kde chtěl studovat. Realita poválečné Francie ho však rychle přivedla na zem – místo studia skončil jako dělník v továrně. I o tuto práci ale v důsledku ekonomické krize přišel a živořil na okraji společnosti tisíce kilometrů od své vlasti. Tvrdá životní lekce v něm probudila zájem o levicové myšlenky, a tak v roce 1925 vstoupil do evropské sekce nedávno založené Komunistické strany Číny.
O rok později už odjíždí do Moskvy. Tam mohl na vlastní oči sledovat leninskou Novou ekonomickou politiku (NEP), kombinující trh a socialistické experimenty. Dokonce vstoupil do sovětské komunistické strany. Zkušenost, že i socialistická země může pracovat s tržními mechanismy, v něm zanechala trvalou stopu.
Cesta k moci
V roce 1927 se vrátil do Číny, kde začal budovat politickou kariéru. S podporou budoucího předsedy vlády Čou En-laje stoupal po stranickém žebříčku vzhůru. V meziválečném období propagoval politiku jednotné fronty – spolupráce komunistů a nacionalistů proti zahraničnímu vlivu a japonské agresi. Po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 už patřil mezi stranickou elitu.
V 50. letech se stal generálním tajemníkem strany a blízkým spolupracovníkem Mao Ce-tunga. Podpořil Maův Velký skok vpřed, radikální politiku, která však skončila hospodářskou katastrofou. Brzy ale začal prosazovat návrat k pragmatičtější politice, podporoval samostatné hospodaření rolníků a zavádění tržních mechanismů. Právě tehdy pronesl slavnou větu: „Nezáleží na tom, zda je kočka černá nebo bílá, hlavně když chytá myši.“
Kulturní revoluce – pád na dno
V roce 1966 ovšem naplno vypukla Velká kulturní revoluce. Teng byl označen za „buržoazního reakcionáře“, zbaven funkcí a poslán pracovat na venkov. Izolace trvala několik let. Po sebekritice se v roce 1973 mohl vrátit zpět do Pekingu a rovnou byl jmenován vicepremiérem a členem politbyra.
Jeho hlavním úkolem se stala modernizace hospodářství a zásadní revize zahraniční politiky, kde mělo docházet k bezprecedentnímu sbližování s USA. Prosazoval reformní program Čou En-laje ze 60. let, což ho opět dostalo do konfliktu s Mao Ce-tungem. Roku 1976 proto opět přišel o všechny funkce a skončil v domácím vězení.
Návrat a éra reforem
Po Maově smrti se rozhořel boj o směřování země. Reformní křídlo, jehož byl Teng hlavní tváří, nakonec dokázalo zvítězit. V roce 1978 začala éra reforem a otevírání se světu.
Teng ztělesňoval koncepci „socialismu s čínskými rysy“ – socialistické tržní ekonomiky, jež kombinuje státní plánování s trhem při zachování vedoucí úlohy komunistické strany, která je jakýmsi moderním ztělesněním tradičních principů konfuciánské meritokracie a byrokracie. Základní myšlenka byla prostá: nejprve vybudovat silnou ekonomiku, teprve pak uvažovat o politických změnách.
Na rozdíl od Sovětského svazu nedošlo v Číně k radikálnímu zpochybnění minulosti, ztrátě legitimity vládnoucí strany ani k rozpadu režimu. Mao byl dál vnímán jako symbol osvobození země, zatímco Teng se stal symbolem ekonomického boomu.
Díky němu se Čína vyhnula fatálním omylům sovětských komunistů a odolala tlaku domácí opozice i zahraničnímu vměšování, jehož cílem bylo svržení komunistického režimu a oslabení Číny tak, aby mohla být ovládnuta západními korporacemi a vlivovými sítěmi stejně jako v Jelcinově Rusku.
Čína na cestě k velmoci
Výsledky se dostavily rychle. Během patnácti let se hrubý domácí produkt téměř ztrojnásobil a příjem na hlavu více než zdvojnásobil. Miliony lidí se vymanily z chudoby, země se stala průmyslovou velmocí a začala masivně přitahovat zahraniční kapitál.
Tengova zahraniční politika byla pragmatická – dokázal navazovat vztahy se Západem i udržovat spolupráci se socialistickými zeměmi. Přitom se neřídil ideologickými dogmaty, ale tím, co fungovalo, v duchu hesla, že jediným kritériem pravdy je praxe.
Dědictví pragmatika
Teng Siao-pching nebyl ikonickým vůdcem jako Mao Ce-tung či Josif Stalin. Po celou dobu se spíše držel v pozadí – nikdy se ostatně nestal prezidentem, premiérem či předsedou komunistické strany. Přesto byl jeho vliv na směřování Číny zcela zásadní. Dokázal využít zkušeností ze Západu, Sovětského svazu i vlastní země a vytvořit model, který v sobě spojuje tradiční čínské hodnoty, socialistickou ideologii a tržní dynamiku.
Dnes, více než sto let po jeho narození, zůstává jeho odkaz živý. Čína, kterou pomohl vybudovat, je ekonomickým gigantem a globální velmocí. Ať už se na jeho politiku díváme z jakéhokoli úhlu, jedno je jisté – bez Tenga by moderní Čína i celý svět vypadaly úplně jinak.
Více se o této pozoruhodné postavě dozvíte hned za Branou poznání.
