Nejdražší vojenský aparát na světě se chová, jako by přednáška britského geografa z roku 1904 na půdě Královské zeměpisné společnosti byla dodnes klasifikovaným (tajným) dokumentem. Halford Mackinder tehdy prohlásil větu, jež přežila celé impérium: „Kdo ovládá východní Evropu, ovládá Heartland (Srdce světa - v podstatě Rusko); kdo ovládá Heartland, ovládá Světový ostrov; kdo ovládá Světový ostrov, ovládá svět." Bylo to úsečné, zapamatovatelné a pro angloamerickou strategickou fantazií, zároveň děsivé.
Mackinder a Spykman
Pozemská velmoc nerušená blokádami, nedostupná dělostřeleckým člunům, klouzající vlastními železnicemi od Volhy až k Jang-c'-ťiang, byla britskou noční můrou a washingtonskou zděděnou úzkostí. Sto dvacet dva let poté má ona noční můra křeslo v Radě bezpečnosti OSN a v poslední době i vliv Karibiku.
Mackinderova odveta přišla v podání Nicholase Spykmana, holandsko-amerického stratéga, jenž psal roku 1942 za zvuku tanků ze dvou polokoulí za oknem. Spykman se na mapu podíval jinak a rozhodl, že interiér je přeceňovaný. Klíčem je Rimland, srpek pobřežních a přímořských států táhnoucí se od západní Evropy přes Blízký východ a jižní Asii až k tichomořskému pobřeží, protože tam se soustředí obyvatelstvo, průmysl a přístavy. Jeho vlastní maxima, méně lyrická než Mackinderova, ale o to praktičtější, zněla: kdo ovládá Rimland, ovládá Eurasii, a kdo ovládá Eurasii, ovládá svět.
Tam kde Mackinder sázel na železnice, Spykman věřil na dosah námořnictva schopného vysadit vojska kdekoli, kam připlují. Není přehnané říci, že Spykman a ne Kennan nakreslil mapu, kterou Kennanova doktrina zadržování teprve vybarvila. NATO, CENTO, SEATO a nakonec „první ostrovní řetěz" od Japonska přes Tchaj-wan po Filipíny jsou Spykmanův Rimland s přilepenými logy aliancí.
Tenhle střet tiše organizoval západní strategické myšlení po osm dekád a je třeba říci rovnou: Západ si nikdy mezi oběma muži nevybral. Vstřebal oba. Heartland se stal věcí k zadržení, Rimland zdí, která ho zadržuje. Každá americká obranná doktrína od roku 1947 od ekonomických pojistek Marshallova plánu po ponorky AUKUS dala za pravdu Spykmanovi, ovšem za podmínky, že někdo Mackindra nepřetržitě silou vyvrací.
Jde méně o doktrínu než o bezpečnostní deku. Washington ji svírá tak dlouho, že si ji začal plést s dítětem.
Na scénu přichází Peking
Skutečně zajímavý vývoj tohoto desetiletí spočívá v tom, že jediná mocnost přestala vybírat stranu v hádce Mackinder–Spykman a začala uplatňovat obě doktríny najednou. Pásmo iniciativy Pás a stezka je Mackinder převedený doslovně do praxe: železniční koridory, ropovody a dálnice prolínající střední Asii směrem k Evropě — transcontinentální logistická síť, do níž žádná letadlová skupina nezasáhne, protože strukturálně vzato nemá, co na moři zachytit.
Stezka je pak Spykmanovo dědictví: hlubinné přístavy v Gwadaru, Hambantotě a Džibuti, námořní hedvábná cesta prolnutá přesně podél těch pobřežních uzlů, které Rimlandova teorie kdysi označila za oprátku kolem Heartlandu. Čína neodporuje ani jednomu z obou Angličanů. Potichu nechává ověřit obě závěti a dědí celé panství, kontinentální hloubku jako pojistku proti námořnímu zadržování, námořní dosah jako pojistku proti kontinentální izolaci. V geopolitice je to totéž, jako kdybyste zajistili sázku tím, že vlastníte kasino.
Nervozita Washingtonu z tohoto uspořádání je zřejmá. Projevuje se cly, vývozními kontrolami a obchodní válkou, jejíž choreografie se stala téměř sezónní. Eskalace, výhrůžka třícifernými tarify, zjištění, že kontrola Pekingu nad rafinací vzácných zemin, zhruba sedmdesát procent světové zpracovací kapacity, drží polovodiče a magnety pro F-35 jako rukojmí čínských celních úředníků, a potom ústup k „příměří", které nikdo nepovažuje za trvalé.
Stávající dohoda, dojednaná po jednáních v Kuala Lumpuru a Pusanu, drží cla blízko 31 procent a kontroly vzácných zemin až do vypršení příměří na konci tohoto roku. Jinými slovy, obě strany se dohodly, že pistoli dál nabíjet budou, jen zatím nestřelí. Jde méně o vyřešení sporu než o příměří dvou mužů, kteří oba počítají s tím, že znovu nabijí.
Pekingský jazyk pro toto zajišťování je příznačně mnohem méně bojovný než cokoli, co kdy napsal Mackinder nebo Spykman. Si Ťin-pching dlouhodobě prosazuje to, čemu říká „společenství sdílené budoucnosti lidstva". Fráze dost těžká na to, aby zastřešila čtyři samostatné globální iniciativy v oblasti rozvoje, bezpečnosti, civilizace a správy, vše ve službách toho, čemu Peking dnes otevřeně říká „rovnoprávný a uspořádaný multipolární svět".
Není třeba sloganům věřit doslova, aby bylo vidět, co dělají: oblékají zajišťovací strategii Pásu a stezky do jazyka všeobecného prospěchu místo strategického odepření. To je přesně ten marketingový tah, který mocnost pokrývající Mackinderovu i Spykmanovu mapu potřebuje, chce-li mít globální Jih přihlížející s nadšením, nikoli počítající válečné lodě.
Kde Rimland právě hoří
Důkaz, že Spykmanovy teorie stále podepisují rozkazy k invazi, není třeba hledat daleko, stačí Hormuzský průliv, jímž prochází zhruba pětina světové ropy přes úžinu, kterou Írán může a občas hrozí zavřít s mávnutím ruky.
Americký ekonom Michael Hudson, popisuje vzorec jako jakýsi druh institucionální patologie: „Konfrontace s Íránem odhaluje imperiální reflex, v němž jsou ropa, dolarové rezervy, potraviny a finance prostě postupně zbraněmi, každá nová fronta je méně o strategii než o reálných možnostech."
Hudson pro to razí pojem: geopatologie, doktrína nátlakové kontroly přestrojená za zahraniční politiku, jedoucí na výparech dolarového systému, jenž už nevzbuzuje stejnou úctu jako dřív. Proto ostatně válčí. Hudson to ostatně sám řekl: Spojené státy jsou v „zoufalé obraně dolarové říše". A to myslí zcela vážně, bez poetiky a ironie.
Popisuje Rimlandovu strategii v senilitě: námořní hegemon, jenž se pokouší udržet pohromadě pobřežní linii pomocí sankcí, protože průmyslovou základnu, která by udržela její výrobou, již nemá.
Pak je tu Venezuela, jež se v lednu 2026 stala příkladným předvedením Rimlandova vymáhání na západní polokouli: americké speciální jednotky, zajatá hlava státu a karakasská obloha prozářená explozemi — to vše ve jménu protidrogového boje proti zemi, jejímž hlavním vývozním artiklem byla odjakživa ropa, nikoli kokain.
Není třeba obdivovat způsob vlády Nicoláse Madura, aby si člověk povšiml: výměna režimu provedená bez kongresu, zpětně odůvodněná, není poznámkou pod čarou k Monroeově doktríně. Je to Monroeova doktrína, jež konečně přiznává, čím vždy byla. Americké vlastní cvičení v odepření Heartlandu, prováděné na vlastním dvorku, proti jediné polokouli, kterou Mackinder nikdy nepovažoval za nutné zmapovat, protože předpokládal, že ji Washington vlastní odjakživa.
Evropa aneb Rimland
Snad nikde není dopad tohoto staletého sporu viditelnější, než v Evropě, jež strávila osmdesát let jako západní kotva Rimlandu a nedávno zjistila, že kotvy se nikdo neptá, kam loď pluje. Vladimír Putin se tématu „unipolárního světa" a jeho střetu se „světem jednoho pána a jednoho suveréna", věnuje dlouhodobě ve svých projevech, již od Mnichova 2007, a události mu od té doby daly za pravdu.
Ať si kdo chce, co chce myslí o ruských sférách vlivu, těžko popřít pozorování, že evropská strategická autonomie v praxi znamenala souhlas s tím, co Washington rozhodl, ať šlo o Nord Stream, čínské vybavení pro 5G sítě, nebo tarifní harmonogram, který Brusel ve skutečnosti nikdy nevyjednal.
Ukrajina zůstává učebnicovým příkladem zástupného divadla, vybudovaného přesně na té zlomové linii, kterou Mackinder označil za rozhodující. Kontrola východní Evropy jako brána do Heartlandu, vedená se západními zásobami, se západním financováním a bez jediného západního vojáka, protože celý smysl zástupné války spočívá v prověřování kontinentálního odhodlání soupeře, aniž by se prolila vlastní krev.
Obchodní války fungují stejně, jen s jinými zbraněmi. Cla a vývozní licence jsou čistě strategie uzávěru vedená celními formuláři místo námořních hlídek. Skutečnost, že Washington a Peking opakovaně podepisují „příměří", o nichž obě strany otevřeně předpokládají, že se zhroutí, napovídá, že válka nikdy nebyla o procentech tarifů. Šlo a jde o to, kdo rozhodne, zda průmyslová základna Heartlandu dosáhne na moře za vlastních podmínek.
Co z toho plyne
Spojené státy, instinktivně stále spykmanistické, střeží průlivy od Hormuzu po Karibik loďstvem, které si stále hůře mohou dovolit, a dolarem, který stále hůře brání, a zároveň vedou obchodní válku s jedinou mocností schopnou na oplátku zaškrtit jejich vlastní obranně-průmyslový dodavatelský řetězec.
Rusko, trvale obsazené do role Heartlandového obyvatele ať chce, nebo ne, strávilo desetiletí v obklíčení přesně tak, jak by to napsali Spykmanovi žáci, a reagovalo předvídatelně přesně tím, co předpověděl Mackinder. Buduje vnitřní soudržnost a kontinentální partnerství, jež blokádu dělají stále méně účinnou.
Čína, odmítající hrát roli jednoho archetypu, představuje jedinou mocnost v moderní historii s vážnou heartlandskou hloubkou i vážným rimlandským dosahem zároveň, kombinaci, o níž ani Mackinder, ani Spykman, píšící v dobách, kdy si žádný jediný aktér nemohl seriózně nárokovat obojí, nikdy válečné hry nevypracovávali.
Írán sedí na nejcitlivějším budu Rimlandu, snáší sankce a vzdušné útoky jako mýtné za to, že obsadil nemovitost, již obě teorie označily za klíčovou sto let předtím, než měl Teherán na věc vůbec názor.
Nepohodlný závěr
Obě teorie jsou dnes více aktuální, než mohli oba autoři tušit. Mackinder a Spykman psali o světě, v němž pozemská a námořní moc stály proti sobě, jako navzájem se vylučující volby. Čína si ale odmítla vybrat. Rusko přestalo čekat na svolení ke konsolidaci vlastní periferie. Spojené státy, stále odříkávající rimlandskou teorii skrze zaťaté zuby, zatímco jim hoří vlastní polokoule a třese se vlastní měna, připomínají generála, jenž bojuje válku, jejíž terén se mu tiše přeskupil pod nohama.
