V roce 1933 vydal Ivan Olbracht román, jenž z jednoho podkarpatského bandity učinil nesmrtelnou postavu české literatury. Koločava, jinak zapomenutá vesnička v Karpatech, se stala poutním místem. Na hřbitově tam stojí hrob proslulého zbojníka, kolem nějž se dodnes vypravují příběhy o nezranitelném muži, který bral bohatým a dával chudým.
Skutečný Nikola Šuhaj, křtěný Mykola Sjuhaj byl ovšem postavou podstatně méně romantickou, byť o nic méně pozoruhodnou.
Syn rolníka a dřevorubce
Narodil se 3. dubna 1898 v Koločavě-Lázu jako prvorozený syn rolníka a dřevorubce Petra Ivana Šuhaje a jeho ženy Hafie. O jeho dětství toho příliš nevíme; podrobněji jsme o jeho životě zpraveni až od roku 1917, kdy byl odveden na vojnu k 85. pěšímu pluku v Ďarmotech. Šuhaj k pluku sice přibyl, záhy však utekl a skrýval se v lesích v okolí rodné vsi. Byl dopaden, vrácen k pluku, ale uprchl znovu. Tentokrát se bránil a při přestřelce dva četníky zabil. Tím začala jeho dráha psance.
Válce i jejím důsledkům unikl s pomocí lhostejnosti mocenského vakua, jež nastalo po rozpadu Rakouska-Uherska. Poté, co byla Podkarpatská Rus připojena k Československé republice, maďarští četníci odešli, písemnosti se ztratily a nově příchozí české četnictvo dřívější delikty neřešilo. Nikola se oženil s Eržikou Dračovou a nějaký čas vedl poklidný život. Ten mu ale dlouho nevydržel.
Podkarpatská Rus byla krajem bídy. Země byla odkázána na dovoz většiny základních potravin a příděly mouky na osobu nebyly vysoké. Tato situace mohla být jednou z hlavních příčin, proč se dal Nikola na dráhu bandity. První zločin, kterého se po připojení podkarpatského území k Československu prokazatelně dopustil, byla 16. července 1920 loupež jídla na salaši. Přepadl ovčáky na polonině, zaplašil je výstřely a odnesl soudek brynzy a soudek ovčího tvarohu. Byl poznán, zatčen a opět uprchl, tentokrát prý za pomoci podplaceného četníka.
Zvražděn sedláky nebo kamarády?
Kvůli své loupežné činnosti se stal poměrně známým, a tak mu byly často připisovány i zločiny, které nikdy nespáchal. Spolehlivě mu lze nicméně přičíst vraždu četníka Vojtěcha Kubína, zastřelení Jakuba Tambora, loupežná přepadení na cestách i vraždu Ivana Derbačoka z Koločavy. Od počátku roku 1921 se na zločinech podílel i jeho patnáctiletý bratr Jura.
Právě vražda Derbačoka osudy obou bratrů zpečetila. Venkovská komunita ochotně tolerovala násilnou a loupežnou činnost svých členů, pokud se obracela proti „cizím" například Židům, měšťanům či četníkům. Loajalita v rámci vesnice byla silnější než loajalita vůči státní moci. Derbačok byl ale sousedem. Tím Šuhajové překročili mez, za níž vesničané přestali být jejich ochranným štítem.
Údajný konec přišel 16. srpna 1921. Tři sedláci — Adam Ivanič, Ivan Burkalo a Danilo Markus, kosili v ten den trávu, když k nim bratři Šuhajové přišli a odvedli je k lesu. Šuhajové jedli chléb, na klíně měli pušky a Nikola se vyptával, co nového v Koločavě, kolik je tam četníků a jak se chovají. V nestřeženém okamžiku Ivanič sekl Nikolu sekerou do hlavy. Ostatní se chopili pušek. Stejně skončil i mladý Jura. Sedláci si rozdělili 6 030 korun, které nalezli u bratří.
Je jeho vražda v roce 1921 fikcí?
To je jedna verze tohoto dramatického příběhu. Datum jeho úmrtí, kdy ho měli sekyrami ubít buď sedláci nebo jeho kamarádi, jak to napsal spisovatel Ivan Olbracht, je ale ve skutečnosti nepravdivé. V Koločavě jsem byl v polovině padesátých let dokonce celý týden, hovořil jsem s mnoha lidmi, kteří ho znali: jak s jeho příbuznými, tak s jeho manželkou Eržikou (byla negramotná a náš rozhovor probíhal tak, že mi odpovídala Jo, jo, ne, ne), ale především jsem se zajímal o archivní dokumenty.
A v nich jsem zjistil, že v roce 1926 probíhal se Šuhajem dokonce soudní proces (a soud si pečlivě ověřuje totožnost souzeného), v němž byl za své zbojničení odsouzen na 10 let do vězení. Z něho byl však propuštěn o tři roky dříve za vzorné chování a jeho další osud není znám. Nevíme tedy, kdy a kde skutečně zemřel. A tak zůstává jen ten pomníček v Koločavě s jeho údajným úmrtím v roce 1921.
Podle Olbrachta se Šuhaj proslavil jako zbojník hlavně tím, že „bohatým bral a chudým dával´. Ani to není zcela pravda, bohatým, zejména židovským obchodníkům, skutečně bral, ale že by vše zase chudým rozdával, to mně nikdo nepotvrdil. A to jsem v roce 1956, když jsem v Koločavě byl, hovořil s jeho příbuznými a dalšími svědky, kteří ho dobře znali.
Co si Olbracht přibásnil?
Ale spisovatel se často příliš nepídí po faktech, a tak odpusťme Ivanu Olbrachtovi, že si něco přidal. Ostatně, Šuhaj nebyl sám, měl celou bandu včetně svého mladšího bratra, který byl ještě krutějším loupežníkem. Avšak nevylučuji, že něco ze svých loupeží také rozdával. Potřeboval to, kupoval si za to pro něj užitečné informace. A například, když onemocněl, lékaři slíbil velkou odměnu, jestliže ho vyléčí, v opačném případě jeho i s celou rodinou zničí.
Nezapomínejme také, že Zakarpatí či Podkarpatská Rus, jak se tento kraj různě nazýval, byl za tehdejší republiky zdaleka nejchudším, takže ani nebylo dost objektů pro Šuhajovo zbojničení Hlavně to byli židovští obchodníci. Na Šuhajovo dopadení byli z celé republiky povolány desítky četníků. Jednou byl dokonce zatčen, ale z vězení utekl. Buď svého strážce podplatil, nebo zlikvidoval.
Ale i tak nádherné Zakarpatí pro nás stále zůstává přitažlivým krajem, kam ročně přijíždí více než osmdesát tisíc našich turistů.
