Uprostřed divokého Sundského průlivu, který jako brána spojuje Indický oceán s mořem Jávským, se kdysi tyčil nenápadný sopečný ostrov. Jeho jméno – Krakatoa – působilo exoticky, avšak tehdejší svět mu nevěnoval mnoho pozornosti. Na mapách vypadal jen jako tečka mezi dvěma obrovskými pevninami: mezi dusnou, lidnatou Jávou a neproniknutelnou, pralesy porostlou Sumatrou.
Tento ostrov však nebyl klidnou zemí. V hlubinách dřímala energie, která čekala na okamžik, kdy se vzedme k povrchu s nevídanou silou. Příroda zde spojila dva oceány a dvě pevniny – ale zároveň uložila do zemské kůry časovanou bombu.
Obyvatelé okolních vesnic vnímali neklid. Země se občas zachvěla, hory vydávaly tiché dunění, někdy se objevily sloupce kouře. Místní rybáři to brali jako součást života v „ohnivém kruhu“ Pacifiku. Netušili, že právě zde, mezi džunglí a slaným příbojem, vyroste jedna z nejděsivějších katastrof světových dějin.
Zkáza v nové éře
Ve dnech od 26. srpna roku 1883 se Krakatoa probudila naplno. Rachot, který se z jejího nitra ozval, jako by nebyl jen erupcí, ale skutečným výkřikem Země. V okamžiku, kdy se sopka otevřela, ozvalo se hřmění slyšitelné až v Austrálii a na druhém konci Indického oceánu. Lidé v tisících kilometrů vzdálených přístavech se ptali, zda nezačala válka, aniž tušili, že jde o hlas jediné hory.
Ostrov Krakatoa se roztrhl v sérii explozí tak mohutných, že v jediném okamžiku zmizela většina jeho hmoty. Vzdušný tlak byl tak drtivý, že praskala okna v Batávii (dnešní Jakartě), sto kilometrů daleko. Moře se zdvihlo a vlny tsunami se rozběhly k pobřeží, aby smetly města, vesnice i pole.
Byla to zkáza, kterou moderní doba dosud nepoznala. Civilizace vstoupila do éry telegrafu a parních lodí – a teď se ocitla tváří v tvář připomínce, že ani moderní technika neznamená vládu nad zemí. Naopak: jediný výdech sopky dokázal pohltit desítky tisíc životů a změnit tvář regionu. Krakatoa se stala synonymem katastrofy – slovem, které i dnes rezonuje jako ozvěna děsu.
Svět v popelu
Nebylo to jen místní neštěstí. Exploze Krakatoe byla tak mocná, že otřásla celou planetou. Vlny tsunami, které se hnaly Sundským průlivem, měly výšku přes čtyřicet metrů. Překonaly pobřežní bariéry, strhávaly domy jako hračky a smazaly z mapy desítky vesnic. Podle odhadů si výbuch a následné vlny vyžádaly na 36 tisíc obětí.
Ale ani tím hrůza neskončila. Atmosféra byla naplněna miliardami tun popela a sopečného prachu, který se rozprostřel do všech koutů Země. Slunce se stalo krvavě rudým, obloha měla po celé měsíce přízračné barvy. V Evropě i Americe lidé s hrůzou sledovali západy slunce zbarvené do purpuru, jaký nikdo nikdy předtím neviděl. Vzduch byl zakalený, denní světlo zvláštně mdlé, jako by svět dospěl kekonci časů.
Následující roky byly chladné, úroda paběrkovala a počasí se zdálo být naruby. Krakatoa dokázala v jediném okamžiku změnit nejen krajinu, ale i běh celých kontinentů. Byla to událost, která se vryla nejen do mapy Indonésie, ale i do dějinsvěta. V tomto smyslu nám připomíná, jak bláhové je myslet si, že je to člověk, kdo ovlivňuje či dokonce určuje, v jakém klimatu zde budou další pokolení žít a umírat.
Zrod mýtu
Noviny v Londýně, Paříži i New Yorku přinášely titulky: „Konec světa v Sundském průlivu!“ Očití svědkové psali o černé tmě, která padla v poledne, a ohnivých jazycích, které vyšlehly z moře, o křiku lidí unášených vlnou, která nedávala šanci.
Krakatoa se stala symbolem hrůzy.I mediálně šlo o přelom: nikdy předtím nebyla jedna přírodní událost popsána a rozebrána v takovém měřítku. Zprávy přicházely z Batávie, z lodí, které se snažily uniknout, i z observatoří, které měřily tlakové vlny obíhající několikrát celou zeměkouli.
A tak se zrodil mýtus. Jméno „Krakatoa“ proniklo do literatury, do dobrodružných románů i populární kultury. Stalo se synonymem výbuchu, katastrofy, zkázy, která se vymyká lidské kontrole. Už nikdy se nejednalo jen o ostrov v Sundském průlivu – od roku 1883 to bylo slovo, které znělo jako varování, jako ozvěna pekelného hřmění z nitra Země.
Dítě sopky
Zdálo by se, že roku 1883 navždy zůstane jen jizva na mapě – kráter zaplněný mořem, trosky ostrova rozprášené do oceánu. Ale země nespala. V roce 1927 se z hlubin moře začal vynořovat nový kužel – Anak Krakatau, „Dítě Krakatoy“. Jasná připomínka, že síla skrytá v nitru nezmizela, jen si bere nový tvar.
Nový ostrov začal růst přímo z místa, kde kdysi zahynul jeho předchůdce. Lidé s fascinací i hrůzou sledovali, jak se země zvedá nad hladinu, jak opět kouří a chrlí popel. Během 20. století i počátku 21. století Anak Krakatau opakovaně vybuchovala – v roce 2018 se dokonce část jejího svahu zřítila do moře a způsobila další ničivé tsunami, tentokrát s více než čtyřmi stovkami mrtvých.
Dědictví Krakatoy zjevně není mrtvé. Naopak – sopka se znovu a znovu hlásí o slovo. Indonésie žije ve stínu hory, která se může kdykoli probudit a zopakovat děsivé představení.
Hra s ohněm
Krakatoa nezůstala jen geologickou událostí. Její jméno je vyslovováno s respektem a zároveň fascinací. Zapsala se do filmu, hudby i literatury.
Pro nás má ozvěnu v Karlu Čapkovi, který pojmenoval svůj slavný román o smrtící výbušnině názvem Krakatit. Čapek si vybral právě jméno sopky, aby vyjádřil ničivou sílu lidského vynálezu. Krakatoa se stala symbolem nezvládnutelnosti přírodních sil, kterým nerozumíme a na něž nestačíme. Připomínkou, že lidská pýcha, která se tváří často jako pán přírody, je jen směšná iluze.
Představu o síle přírodních živlů a rozsahu této katastrofy naleznete v Bráně poznání.
