Karl Hermann Frank byl Němec z Chebu, rakousko-uherský občan, který se vypracoval na symbol nacistické moci v Protektorátu. Nebyl to člověk zvenčí. Mluvil dokonale česky, znal místní prostředí, učil se na reálce v Karlových Varech a jako mladý novinář uměl chytit náladu davu. Právě proto byl tak nebezpečný.
Pod jeho dohledem se páchaly zločiny v Lidicích, Ležákách, na Pankráci, v ulicích i kancelářích. Byl spojkou mezi českým prostředím a nacistickou ideologií – kolaborantem, fanatikem a výkonným nástrojem destrukce.
Veřejná poprava v květnu 1946, k níž se dožadovaly tisíce lidí, byla víc než jen trestem. Byla gestem. Tehdejší společnost chtěla vidět konec – nejen konkrétního zločince, ale také režimu, který se do lidí vpíjel skrze brutalitu, loajalitu, povinnost, “službu vyššímu cíli”. Frank visel nejen za to, co udělal, ale i za to, co symbolizoval: Že zlo se může narodit doma, mluvit naším jazykem, a přesto být smrtící.
Když se díváme na jeho osud dnes, neměli bychom se ptát, jak moc se změnil svět od roku 1946, ale jak moc jsme se změnili my. Je v dnešní Evropě, zahlcené „hodnotovými rámci“, direktivami, správným myšlením a opovržením k těm „neposlušným“, opravdu tak těžké si představit nové formy kolaborace? Nepodobají se Frankovi ti, kdo dnes za odměny, posty a mediální klid opouštějí základy vlastní společnosti, udávají, umlčují, spolupracují?
Frank nebyl monstrum v masce – byl úředník, rétor, intelektuál doby. Sám se považoval za čestného muže. Přesně to by nás mělo děsit. Protože pokud i dnes kolem nás vzniká svět, ve kterém se morálka odvozuje od „momentální správnosti“ a kde se zločin stává „službou dobru“, pak nevíme, kde končí konformita a kde začíná vina.
K. H. Frank byl oběšen za to, že vyměnil pravdu za takzvaný pořádek. Otázka zní: kolik takových lidí dnes obdivujeme? Kolik z nich nám vládne?
I proto všechno je asi dobré otevřít Bránu poznání a dozvědět se o tomto člověku něco víc.
