Východofranský král Jindřich I. patří k zakladatelům mocné saské dynastie, z níž později vzešla Svatá říše římská. Vévodou v Sasku byl od roku 912, králem od roku 919 a zemřel 2. července 936 na následky mrtvice. Pro české dějiny je důležitý hlavně rokem 929, kdy se svým vojskem stanul před hradbami Prahy. Tehdy se jeho osud protnul s osudem knížete Václava, pozdějšího hlavního patrona české země, a toto setkání zásadně ovlivnilo směřování mladého přemyslovského státu.
Saský vévoda na královském trůně
Jindřich pocházel z rodu saských vévodů, kterému historikové říkají Liudolfovci nebo otonská dynastie. Saským vévodou se stal roku 912 po svém otci. O sedm let později, roku 919, ho na shromáždění ve Fritzlaru zvolili Frankové a Sasové východofranským králem. Byl prvním panovníkem, který nepocházel z franského rodu Karlovců.
Jeho přízvisko Ptáčník se váže k pověsti, podle níž ho poslové se zprávou o zvolení zastihli při lovu ptáků. Kronikáři ji ovšem zapsali až ve 12. století, takže patří spíše k legendě než k doložené události.
Jako král Jindřich nevsadil na tvrdou centralizaci. Vévody, kteří jej zprvu neuznávali, si získával spíše dohodami než mečem. Roku 925 připojil k říši Lotrinsko. Hlavní hrozbu představovaly nájezdy Maďarů; s nimi Jindřich roku 924 uzavřel devítileté příměří a získaný čas využil k opevňování měst a budování těžké jízdy. Roku 933 Maďary porazil v bitvě u řeky Unstrut a jejich vpády tím na dlouho ustaly. Postupně tak z roztříštěných zemí poskládal funkční celek.
Před hradbami Prahy
Roku 929 obrátil Jindřich pozornost na východ. Nejprve si podmanil polabské Slovany, poté se spojil s bavorským vévodou Arnulfem a obě vojska vpadla do Čech — jedno ze severu, druhé od jihozápadu. V létě se spojila před Prahou, aniž by české knížectví stihlo postavit obranu.
Kníže Václav stál před těžkým rozhodnutím. Otevřený boj by zemi vystavil plenění, a tak zvolil jednání. Zavázal se odvádět roční poplatek, který prameny uvádějí jako 500 hřiven stříbra a 120 volů. Šlo o takzvanou daň míru, tedy tribut placený za to, že říše nechá Čechy na pokoji.
Starší historikové, počínaje Františkem Palackým, v tom viděli podrobení Čech říši a přijetí lenního vztahu. Novější bádání to vykládá střízlivěji jako osobní spojenectví dle tehdejších parametrů, v němž jeden ze spojenců stál výš než druhý. Poplatek se tak stával spíše zárukou míru a samostatnosti. Václav díky dohodě získal mocného ochránce a klid pro budování vlastní politiky doma i v zahraničí.
Rameno svatého Víta
Setkání s Jindřichem mělo i druhou, kulturní stránku. Václav opustil dosavadní orientaci na Bavorsko a přiklonil se k Sasku. Symbolem tohoto obratu se stal dar, který od saského krále dostal — ostatek svatého Víta, podle pozdějších zpráv světcovo rameno či ruku. Vít byl saským zemským patronem, a tak relikvie zároveň stvrzovala nové spojenectví obou panovníků.
Pro vzácný ostatek nechal Václav na pražském hradišti postavit rotundu zasvěcenou právě svatému Vítovi. Z této okrouhlé stavby vyrostl během staletí chrám, který dnes známe jako katedrálu svatého Víta — hlavní český kostel a místo korunovací. Málokdo přitom tuší, že její zasvěcení sahá až k jednomu středověkému daru z 10. století.
Ke vztahu obou mužů se váže i půvabná legenda. Václav prý dorazil pozdě na sněm, protože se zdržel modlitbou v chrámu. Rozhněvaný Jindřich nařídil, aby mu při příchodu nikdo nevzdal úctu a všichni zůstali sedět. Když ale kníže vešel, král sám povstal a vykročil mu vstříc. Dvořanům to později vysvětlil tím, že nad Václavovou hlavou spatřil zlatý kříž a po jeho bocích dva anděly.
Co po Jindřichovi zůstalo
Dohoda z roku 929 měla dalekosáhlé následky. Polabští Slované, kteří se Jindřichovi postavili se zbraní, skončili podmaněni a ztratili svébytnost; české knížectví si ji naopak udrželo. Z Václavova jednání se zrodila představa, kterou pozdější staletí nazvala svatováclavskou koncepcí české státnosti: Čechy uznávají pouto k říši a plní dohodnutý závazek, další nároky však odmítají jako neoprávněné. K této myšlence se hlásili čeští panovníci po celý středověk.
Sám Jindřich se dalšího vývoje česko-saských vztahů příliš nedožil. V zimě 935 ho na lovu v pohoří Harz ranila mrtvice. Po čase se zotavil a stačil ještě na říšském sněmu zajistit nástupnictví pro svého syna Otu. Druhý záchvat ho však 2. července 936 v Memlebenu skolil. Pohřbili ho v klášteře v Quedlinburgu, kde později spočinula i jeho manželka Matylda.
Ota I. v otcově díle pokročil dál a roku 962 dal vzniknout Svaté říši římské. Jindřich Ptáčník tak stojí na počátku mocenského útvaru, který provázel střední Evropu dalších více než osm set let — a shodou okolností i na počátku příběhu, díky němuž nese pražská katedrála své jméno.
