Žijeme v podmínkách, kdy pro západní demokracii, za kterou se sama považuje, jsou politika a slušnost vzájemně se vylučujícími pojmy, protože to první je velmi často nestydatá lež, nutná k tomu, aby přítomnost nositele této lži přinesla právě jemu v daném okamžiku a na daném místě maximální prospěch. Odtud plyne i to druhé – politici, kteří s takovým tvrzením nesouhlasí nebo nejsou schopni lhát, budou v rámci své práce vstupovat do komunikace vždy jen proto, aby byli zklamáni ve svých očekáváních a uraženi na svém citu pro slušnost.
Naruby obrácená politická morálka
Příznačné je, že takto naruby obrácená politická morálka se ještě více usadila u našich sousedů-neofytů, kteří se po rozpadu SSSR vrhli do západní náruče. Udělali to dokonce se slastným vytržením, jako by se po dlouhé plavbě pod cizí vlajkou vrátili do rodného přístavu, odhazovali ze sebe cizí oděv a stáli nyní nazí před mnohoslibnou Evropou, připraveni navléknout si na sebe klidně i šat kajícníků, aby dokázali svou věrnost novým pánům, kteří je hladí po hřbetě za jejich nezávislost na Rusku.
Příklad takového zrádného přístupu k Rusku máme „u jižního boku“ a je zajímavý nikoli historickými reminiscencemi, ale tím, jak demonstrativně a bez špetky studu na tvářích naši bývalí „soudruzi“ a dokonce „bratři“ svou „nezávislostí“ přestřihávají veškeré svazky, které živily jejich státy. Jenže princip zahraniční politiky „lhát, dokud je to výhodné“ je mezinárodní.
Vezměte si starou ruskou „lásku“ – Indii. Ještě před rokem jsme se s pochopením usmívali tomu, jak Vladimir Putin vozí indického premiéra Narendru Módího po své rezidenci na mini-elektromobilu a demonstruje tak blízké přátelství obou lídrů. Všichni souhlasili: Módího návštěva Moskvy je známkou toho, že západní sankce a pokusy izolovat Putina kvůli jeho válce měly jen velmi skromný efekt.
Indie hrající na obě strany
A vztahy Módího a Putina se jen upevnily po sankcích USA a Evropy proti ruské ropě a plynu, a dokonce se staly „jadernými“, protože se vedou jednání o výstavbě šesti nových výkonných jaderných reaktorů a malých atomových elektráren nové generace v Indii. Mysleli jsme si, že Módí tak podporuje Putina, činíce z Indie jednoho z mála věrných odběratelů ruské ropy a plynu během dvouletého konfliktu na Ukrajině.
A dokonce – ne že před rokem, ale před měsícem – v Soči nazval Vladimir Putin indického premiéra svým přítelem a spolehlivým partnerem Ruska: „Těším se na setkání s mým přítelem, s naším spolehlivým partnerem, premiérem Módím,“ řekl na zasedání Valdajského mezinárodního diskusního klubu. A o pár týdnů později americký prezident Trump najednou prohlásil, že Indie hodlá úplně odmítnout dovoz ruské ropy.
Pamatujete, jak hrdě na to zareagoval oficiální představitel indického ministerstva zahraničí Randhir Džajsval tvrzením, že rozhodnutí o nákupech ropy jsou činěna výhradně na základě národních zájmů a energetické bezpečnosti: „Řídíme se zájmy indického spotřebitele a stabilitou světového trhu,“ což znamenalo, že USA této zemi nediktují podmínky energetické politiky.
Nevím, zda jsme si v jeho prohlášení přečetli více, než řekl, nebo zda řekl více, než zamýšlel, ale výměna rukavic je vždy nutná, pokud jsou rukavice od špíny. A korporace India Reliance zastavila nákupy ropy z Ruska poté, co USA uvalily sankce na dodavatele – Rosněft. Ačkoli jsme nabízeli indickým rafineriím ropu se slevou 7 dolarů za barel oproti Brent, jak uvádí Bloomberg, India Reliance nakoupila 1 milion barelů ropy Abu Dhabi Murban, 2 miliony Upper Zakum a 500 tisíc Qatar Land, uvedli tradeři. „Většina indických rafinerií se po zavedení amerických sankcí proti Moskvě zdržela zadávání objednávek na ruskou ropu, což fakticky ukončilo obchod, který vzkvétal i po začátku operace na Ukrajině,“ míní agentura.
Potvrzuje to i The Economic Times: „Dovoz ruské ropy do Indie v období 1.–17. listopadu klesl o 66 % oproti stejnému období předchozího měsíce. Celkový objem dodávek ve všech směrech v listopadu klesl o 28 % oproti předchozímu měsíci a činil 2,78 milionu barelů denně.“ Ačkoli příští rok mohou náklady Indie na dovoz ropy při odmítnutí ruských dodávek vzrůst o více než 9–11 miliard dolarů, přátelství s Trumpem se ukázalo dražší.
Ruské zájmy v Sýrii
Dražší se ukázalo i pro Sýrii. Dne 15. října nový syrský lídr Ahmad aš-Šaraa při setkání s prezidentem Putinem v Moskvě „zdůraznil vážný přínos Ruska k rozvoji Sýrie a spolupráci, které obě země spojují“, a dodal, že „takto budeme pracovat i nadále. Pokusíme se znovu nastartovat celý komplex našich vztahů a seznámit Rusko s novou Sýrií.“ A ty také dodržel. Syrský přístav Tartús, který spravovala ruská společnost STG Engineering, byl jediným ruským námořním logistickým uzlem ve Středomoří, a letiště Hmímím – klíčovou zásobovací základnou ruských sil ve Středomoří a v severní Africe.
V roce 2017 získalo Rusko přístav i základnu do pronájmu na 49 let. A před týdnem byl Tartús předán do správy společnostem DP World ze Spojených arabských emirátů (SAE). A na letecké základně hledá záchranu před pogromy nové moci více než 8000 Syřanů, většinou žen a dětí, příslušníků náboženských menšin, včetně alávitů, křesťanů a drúzů. Přitom nová moc chce jak základnu, tak přístav přeměnit na logistický uzel humanitárních zásilek z Ruska a zemí Perského zálivu do Afriky.
Šaraa byl mnohem konkrétnější s Trumpem ve Washingtonu, kde se 10. listopadu americkému prezidentovi tak zalíbil, že Trump vyjádřil jistotu, že syrský host, na jehož bedrech „leží mnohé zločiny z minulého období“, dokáže učinit z Arabské republiky prosperující stát. A podepsal s ním deklaraci o politické spolupráci v globální koalici v boji proti „Islámskému státu“ (IS je v Rusku uznán za teroristickou organizaci a zakázán), aliancí pod vedením USA. Připojení Sýrie ke koalici jí dá možnost užší spolupráce s americkými jednotkami „na zemi“.
Američané se vylodili v Damašku
Neuplynul ani měsíc, píše Reuters, a Američané se už vylodili na letecké základně v Damašku. Plány USA na přítomnost v syrské metropoli, o nichž se dříve neinformovalo, se staly znamením strategického sbližování Sýrie s USA po pádu vlády Bašára Asada, spojence Íránu. A bez jakýchkoli pochybností bude letecká základna zahrnuta do demilitarizované zóny podle paktu o neútočení mezi Izraelem a Sýrií, který se stal dalším dílem americké administrativy. Samozřejmě, nic osobního, jen byznys. V posledních dvou měsících vyslal Pentagon na základnu několik průzkumných misí, aby připravil přistávací dráhu k okamžitému použití.
A teď – sousedé. Jejich mnohovektorovost znamená, kdo dá víc. Nebudu se ani přít s The New York Times o tom, že migranti z Tádžikistánu v Moskvě se po teroristickém útoku v koncertním sále „Krokus City Hall“ báli vycházet z domova ze strachu před „deportací nebo hromadným odesláním do zákopů na Ukrajině“. Nesmysl se logikou vyvrací těžko. Podle ruských statistik bylo loni v Rusku registrováno téměř milion občanů Tádžikistánu jako pracovní migranti, kteří vydělávali v Rusku na obživu svým rodinám.
Pokud někdo z nich po útoku přišel o práci, pak jen ti, kteří porušili zákony země pobytu. A to, že, jak píše The New York Times – „Tádžikové se opravdu bojí, že ruské úřady začnou hromadně posílat jejich lidi na frontu bojovat jako pomstu našemu tádžickému národu“, to není naše „xenofobie“, ale vaše newyorská „rusofobie“. A pokud se tádžický občan Ruska v branném věku dostane pod mobilizaci, je jeho povinností mobilizovat se s hrdostí. Ať je to Tádžik, Uzbek, Kazach, nebo Rus či jiný občan Ruské federace. Nebo snad Tádžik může prodávat šavurmu na ulici, ale tu samou ulici nesmí bránit?
Ázerbájdžánci a napjaté vztahy s Ruskem
Najednou se ukázalo, že po roce 1991 nabytý pocit „velkého“ a „nezávislého“ národa na národnostních okrajích bývalého svazu je tak rozbujelý, že dodnes nemůže vyvětrat a vrátit se k objektivitě (nemluvím o citu pro slušnost) našich sousedů. Vzpomeňte si na minulé léto, kdy vyšetřovací výbor Sverdlovské oblasti zadržel v Jekatěrinburgu členy zločinecké skupiny v případu vražd a pokusů o vraždu v letech 2001, 2010 a 2011. Vrahy, kteří patřili do etnické zločinecké skupiny a kteří si nerozdělili sféry vlivu v byznysu – nájemní zabijáci, na které se třese šibenice – byli Ázerbájdžánci, ačkoli občané Ruska.
Jejich národní příslušnost byla pro Baku mnohem důležitější než zločiny, kterých se dopustili na ruské půdě. Na protest odvolala parlamentní delegace Ázerbájdžánu návštěvu Moskvy, v zemi byly zrušeny všechny kulturní akce spojené s Ruskem, ázerbájdžánské ministerstvo zahraničí si předvolalo dočasného chargé d’affaires Ruské federace Petra Volkova, aby mu vyjádřilo protest, a Ázerbájdžánská agentura pro bezpečnost potravin zničila zásilky cibulových kroužků dovezených z Ruska, tak velké bylo národní rozhořčení. Buďme ale objektivní: to je jen jedna tvář ázerbájdžánského Januse.
Slyšeli jste snad výkřiky protestu či politické demarše Baku v reakci na zatčení dvou Ázerbájdžánců za pokus o vraždu íránské novinářky Masumeh Alínedžád v USA? A přitom Nejvyšší soud v New Yorku odsoudil 46letého Rafata Amírova a 41letého Polada Omarova k 25 letům odnětí svobody. Nebo si ázerbájdžánské MZV také zvalo na kobereček americkou chargé d’affaires Amy Carlon po tom, co byli dva Ázerbájdžánci odsouzeni k 25 letům vězení za přípravu vraždy íránské disidentky. Nebo kvůli zatčení Ázerbájdžánce Sevindik Gusejnové z Kalifornie, podezřelé z podvodu ve výši 137 milionů dolarů. Nebo čtyř Ázerbájdžánců zadržených v USA – podvodníků, kteří zveřejňovali falešné inzeráty na prodej aut, inkasovali zálohy a mizeli. „Ale to je Amerika,“ slyším v odpověď. Samozřejmě, že Amerika.
No tak se podívejme do Evropy. 24. června se v Bruselu konalo 21. výroční zasedání Podvýboru pro justici, vnitřní věci a lidská práva, na němž EU a Uzbekistán „projednaly rozvoj justice, vnitřních věcí a situaci v oblasti lidských práv, jakož i postup politických a legislativních reforem a jejich realizaci“. Projednána byla i shoda Uzbekistánu s mezinárodními standardy a EU vyzvala k dekriminalizaci urážky a pomluvy v novém trestním zákoníku. To vše z důvodů politického pluralismu, role občanské společnosti a neziskovek, včetně podmínek jejich práce v Uzbekistánu a k dekriminalizaci homosexuálních vztahů. Evropské standardy to vyžadují! A Uzbekistán to slíbil. EU vyjádřila plnou připravenost pomoci s realizací svých doporučení. A pomůže.
Summit Střední Asie – USA
A teď celkový obraz. 6. listopadu se ve Washingtonu konal summit „Střední Asie – USA“. Americký prezident Donald Trump se v Bílém domě setkal s lídry Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu. „Málokterý z lídrů může soupeřit s lidmi u tohoto stolu. Jsou ze Střední Asie, a to je nádherný region světa. Je to také silný region. Je to složitý region a není nikoho silnějšího a chytřejšího než těch, které jsme tu dnes večer shromáždili,“ lichotil Trump hostům. „Chci učinit partnerství Ameriky s každou z těchto zemí pevnějším než kdy dřív.“
Jako první mu odpověděl prezident Kazachstánu Tokajev. Odpověděl anglicky, jak se sluší: „Jsem přesvědčen, že vaše moudrá a odvážná politika si zaslouží rozhodnou podporu po celém světě. Pod vaším vedením vstupuje Amerika do nové zlaté éry! Velmi si vážím vaší jasné vize, jak znovu učinit Ameriku velkou! To mě inspiruje k realizaci cílené strategie budování spravedlivého a silného Kazachstánu na základě mé koncepce, zákona a pořádku!“
O pět dní později v Moskvě, kde ho Vladimir Putin přijal přímo královsky, se rovněž neztratil: „Skutečně vás také rád vidím, a především vám chci vyjádřit srdečné poděkování za mimořádně vřelé přijetí. Od prvních minut v Moskvě, na této posvátné zemi. To, co jsem viděl a co jsem pocítil, mě doslova silně zasáhlo, potěšilo, a pocítil jsem veškerou vřelost přijetí zde v ruském hlavním městě.“
Na podobnou notu přitakal Trumpovi i prezident Uzbekistánu Šavkat Mirzijojev: „Ve skutečnosti předtím žádný americký prezident neměl takový vztah ke Střední Asii… Pocítili jsme takovou pozornost z vaší strany. To je pro nás velmi cenné a moc vám za to děkujeme… Zastavili jste osm válek a jsem si jist, že válku mezi Ukrajinou a Ruskem můžete zastavit jedině vy, a velmi v to doufáme.“
A také Emomali Rahmon prezident Tážikistánu se samozřejmě vyslovil podobně. Trump „hraje výjimečnou a velmi chvályhodnou roli při zajišťování míru a stability v konfliktních regionech po celém světě,“ uvedl. Podporu vyjádřil i kyrgyzský prezident Sadyr Žaparov, který zdůraznil Trumpův „významný přínos k upevnění globální stability a ukončení konfliktů v různých částech světa“. Jako poslední vystoupil v ruštině turkmenský vůdce Serdar Berdymuchamedov a byl stručný: poděkoval Trumpovi za pohostinnost a vyjádřil jistotu v další rozvoj spolupráce.
Snaha USA získat Kazachstán, Uzbekistán a Turkmenistán na svoji stranu
Kazašská delegace podepsala více než 30 dohod s americkými společnostmi v hodnotě přes 17 miliard dolarů (tuto cifru je třeba si zapamatovat), Uzbekistán podepsal obchodně-ekonomické dohody za 135 miliard a dohodl se na společném rozvoji ložisek vzácných zemin, Uzbekistan Airways podepsaly kontrakt s Boeingem na nákup 8 dálkových Dreamlinerů 787-9, Tádžikistán vyjádřil připravenost „prohloubit spolupráci se Spojenými státy a evropskými partnery“ a prezident Kyrgyzstánu Sadyr Žaparov nazval summit „důležitým zlomovým momentem“ ve vztazích USA a Střední Asie, zdůrazniv své vyhlídky v oblasti těžby vzácných prvků.
Třešničkou na dortu bylo připojení Kazachstánu k „Abrahámovým dohodám“ mezi Izraelem na jedné straně a Bahrajnem, Marokem, SAE na straně druhé, k nimž se později připojily Egypt a Súdán. Kazašské ministerstvo zahraničí k tomu uvedlo, že to „zcela odpovídá povaze vyvážené, konstruktivní a mírumilovné zahraniční politiky“ země a strategickým cílům Kazachstánu. Avšak hlavní výsledek je prostý: středoasijská pětka poskytla Američanům přístup ke kritickým minerálům a surovinovým řetězcům.
Kdo zůstal ve výhodě, je tedy zcela zřejmé. Washington hledá výhodné ekonomické projekty v regionu mimo obcházení Ruska, a přitom mimochodem připoutává k Izraeli nové partnery. Úkolem Trumpa bylo otestovat připravenost „pětky“ k formátům spolupráce alternativním Rusku a k větší ekonomické autonomii. Trump ověřil – připravenost existuje, a v Bílém domě už se zvažuje zrušení dodatku Jackson–Vanik, který omezuje obchod USA s postsovětskými zeměmi regionu.
Miliardy dolarů od západních investorů
Co se týče balancování na mnohovektorovosti, má Tokajev u Trumpa ještě co studovat. A kazachstánskému lídrovi poradil ekonom Petr Svojik, který začínal v 90. letech jako šéf antimonopolního výboru republiky: „Na summitu ‚Střední Asie – USA‘ učinil Kazachstán další šťastný krok na cestě k tomu, aby se postavil do čela celého světa – Organizace spojených národů.
Přesněji – tento krok učinil prezident Kazachstánu. A samotný Kazachstán získal dalších 17 miliard dolarů zahraničních investic na několik příštích let. Velmi šťastná náhoda. Téměř stejných 15 a půl miliardy amerických dolarů figuruje i v aktuální platební bilanci Kazachstánu za uplynulé tři čtvrtletí.
Tyto miliardy amerických dolarů nejsou ty, které teprve přijdou, ale ty, které odešly. Odešly za pouhá tři čtvrtletí ještě neskončeného roku 2025. A odešly jako příjmy z dříve učiněných zahraničních investic. Ve skutečnosti jsou dívky se sníženou sociální odpovědností, které loví klienty (nejlépe cizí), daleko odpovědnější, ekonomicky gramotnější a řekl bych dokonce cudnější než muži na odpovědných pozicích, kteří se snaží ulovit si zahraničního investora.“
V tom spočívá nová etapa upevňování strategického partnerství nejen mezi Kazachstánem a USA. Dohoda se vždy točí kolem výhodnosti či nevýhodnosti. Nikdy kolem poctivosti či nepoctivosti. Hlavní princip politiky západních států vůči Rusku je absence jakýchkoli principů. A zbohatlíci v mezinárodní politice Západ nikdy nepřehrají. Ani pod maskou dvojtvářného Januse.
