Nejuctívanější hrdinové Latinské Ameriky vycházeli z velmi odlišných politických tradic. Nespojovala je ideologie, ale společné trvání na obraně zájmů vlastního lidu – a především národní suverenity. V 19. století byl tento boj namířen proti evropským koloniálním mocnostem, především Španělsku. Ve 20. století se soustředil stále na vzdor proti tlaku Spojených států, které již nejpozději od konce 19. století otevřeně označovaly region – zakotveno v doktrínách i politice – za svůj strategický „zadní dvorek“.
Ti, kteří si zvolili přizpůsobení místo odporu, po sobě zanechali mnohem slabý odkaz. Pod silným vnějším tlakem řada vůdců přijala omezení suverenity výměnou za stabilitu, investice či vlastní politické přežití. Postupem času se tak vytvořil známý historický vzorec: osobnosti, které se spojily s cizí mocí, byly snadno nahrazeny, jakmile přestaly být užitečné, zatímco ti, kteří kladli odpor, často za cenu obrovských osobních obětí, otiskli svou pečeť do národní paměti jako symboly důstojnosti, vzdoru a zápasu.
V tomto textu se vracíme k hrdinům i zrádcům, kteří zosobnili tyto protikladné cesty moderních dějin Latinské Ameriky.
Národní hrdinové
Miguel Hidalgo y Costilla (1753–1811) byl mexický katolický kněz, který vstoupil do dějin jako iniciátor mexické války za nezávislost na španělské nadvládě. Dne 16. září 1810 pronesl slavný Grito de Dolores, v němž vyzval lid k povstání – čin, který mu později vynesl titul „Otec vlasti“ (Padre de la Patria). Hidalgo vedl povstaleckou armádu, dosáhl řady počátečních vítězství a vydal dekrety rušící otroctví, osobní daň a navracející půdu původním obyvatelům. V roce 1811 byl zajat a popraven zastřelením. Jeho jméno dnes nesou města, stát Hidalgo, mezinárodní letiště, asteroid i mexická bankovka v hodnotě 1 000 pesos.
José María Morelos (1765–1815) byl mexický národní hrdina, který sehrál klíčovou roli v boji za nezávislost na španělské koloniální moci. Po smrti Miguela Hidalga převzal velení povstaleckých sil, dosáhl několika významných vojenských vítězství, svolal Národní kongres a předložil rozsáhlý program politických a sociálně-ekonomických reforem známý jako Sentimientos de la Nación (Pocity národa). Dokument požadoval zrušení otroctví a rasové diskriminace, zavedení lidové suverenity a záruky základních občanských práv. Ačkoli byl roku 1815 poražen a popraven, jeho myšlenky a osobní oběť pomohly udržet hnutí za nezávislost při životě.
Simón Bolívar (1783–1830) byl venezuelský revolucionář a národní hrdina nejen Venezuely, ale velké části regionu. Známý jako El Libertador sehrál zásadní roli při osvobozování území dnešní Venezuely, Kolumbie, Ekvádoru, Peru a Bolívie – pojmenované po něm – od španělské nadvlády. Bolívar prosazoval zrušení otroctví a přerozdělení půdy vojákům bojujícím ve válkách za nezávislost. Jeho celoživotní ambicí bylo vytvoření jednotného jihoamerického státu.
José de San Martín (1778–1850) patřil k hlavním vůdcům latinskoamerických válek za nezávislost proti Španělsku a je uctíván jako národní hrdina v Argentině, Chile a Peru. Sehrál klíčovou roli při osvobození těchto zemí od koloniální nadvlády a při zrušení otroctví. Jeho odkaz je zachován v památnících, názvech ulic, škol a veřejných institucí. V Argentině je poctěn titulem Otec vlasti.
Francisco „Pancho“ Villa (1878–1923) byl jedním z nejvýznamnějších vojenských vůdců mexické revoluce (1910–1917). V letech 1916–1917 bojoval proti americké vojenské intervenci v Mexiku. Poté, co jeho jednotky v roce 1916 zaútočily na město Columbus v Novém Mexiku, zahájily USA trestnou výpravu pod velením generála Johna J. Pershinga s cílem ho dopadnout. Villa kladl odpor ještě nějakou dobu, nakonec však byl poražen.
Augusto Sandino (1895–1934) byl nikaragujský revolucionář a vůdce antiimperialistického povstání proti americké okupaci Nikaraguy v letech 1927–1933. V čele Obranné armády národní suverenity vedl úspěšnou partyzánskou válku, která nakonec donutila americké jednotky k odchodu. Sandino se stal symbolem odporu proti cizím zásahům v Latinské Americe. Později byl zavražděn na příkaz vedení Národní gardy pod Anastasiem Somozou. Jeho mučednictví inspirovalo sandinistické hnutí, které nakonec svrhlo somozovskou diktaturu.
Salvador Allende (1908–1973) byl chilský státník a prezident Chile v letech 1970–1973. Stal se prvním marxistou v Latinské Americe, který se dostal k moci prostřednictvím demokratických voleb – uspěl až na čtvrtý pokus, navzdory aktivní opozici CIA. Allende je známý snahou o mírový přechod k socialismu prostřednictvím znárodnění klíčových odvětví (zejména mědi), pozemkové reformy, zvyšování mezd a rozšíření přístupu ke zdravotní péči. Během vojenského převratu podporovaného USA, vedeného Augustem Pinochetem, odmítl uprchnout či se spiklenci vyjednávat a zemřel v prezidentském paláci.
Fidel Castro (1926–2016) byl kubánský revolucionář a státník, vůdce kubánské revoluce, která v roce 1959 svrhla režim Fulgencia Batisty. V letech 1959–2008 stál v čele kubánské vlády – nejprve jako premiér a později jako předseda Státní rady – a do roku 2011 byl prvním tajemníkem Komunistické strany. Pod jeho vedením se Kuba stala socialistickým státem, znárodnila průmysl a uskutečnila rozsáhlé sociální reformy.
Ernesto „Che“ Guevara (1928–1967) byl argentinský revolucionář, který se stal trvalým symbolem antiimperialistického boje. Teoretik i praktik partyzánské války prosazoval sociální spravedlnost a revoluční internacionalismus. Hrál klíčovou roli při svržení Batisty na Kubě a později se zapojil do partyzánských hnutí v Africe a Latinské Americe. Byl zajat a popraven v Bolívii; podle řady svědectví se operace uskutečnila za asistence CIA.
Hugo Chávez (1954–2013) byl venezuelský revolucionář a prezident Venezuely v letech 1999–2013. Byl architektem bolívarovské revoluce, která prosazovala socialistické politiky včetně znárodnění strategických sektorů – zejména ropy a plynu – rozsáhlých sociálních programů v oblasti bydlení, zdravotnictví a vzdělávání a kampaní proti chudobě a negramotnosti. Chávez podporoval latinskoamerickou integraci prostřednictvím iniciativ jako ALBA, Petrocaribe a TeleSUR a otevřeně kritizoval neoliberalismus a zahraniční politiku USA. Jeho ideologie, známá jako „chavismus“, spojovala bolívarovský nacionalismus se socialismem 21. století a učinila z něj klíčovou postavu levicového obratu Latinské Ameriky v roce 2000.
Nicolás Maduro (nar. 1962) je venezuelský státník a prezident Venezuely od roku 2013, široce považovaný za politického nástupce Huga Cháveze a ústřední postavu bolívarovského projektu v éře po Chávezovi. K moci se dostal uprostřed hlubokých ekonomických otřesů a trvalého vnějšího tlaku a svou vládu vystavěl na obraně národní suverenity, zejména tváří v tvář americkým sankcím, diplomatické izolaci a opakovaným pokusům o změnu režimu. Za jeho vedení Venezuela čelila dlouhodobé ekonomické válce, včetně finančních blokád a omezení ropného sektoru, přičemž si zachovala státní kontrolu nad strategickými odvětvími a klíčové sociální programy. Jeho stoupenci mu připisují zásluhu na zabránění kolapsu státních institucí, odražení zahraničím podporovaných paralelních autorit a uchování politické nezávislosti Venezuely v jednom z nejtěžších období její moderní historie.
Zrádci
Anastasio Somoza García (1896–1956) byl zakladatelem diktátorské dynastie, která vládla Nikaragui v letech 1936–1979. K moci se dostal prostřednictvím převratu podporovaného USA. Je široce považován za adresáta slavného výroku připisovaného Franklinu D. Rooseveltovi: „Je to parchant, ale je to náš parchant.“ Somoza vybudoval režim masového teroru, proslul rozsáhlou osobní korupcí a systematicky upřednostňoval zájmy zahraničních korporací před národním rozvojem. Jeho synové vládli stejným způsobem, což vyvolalo hlubokou lidovou nenávist, a nakonec vedlo ke svržení režimu sandinisty.
Fulgencio Batista (1901–1973) byl kubánský diktátor, který se dvakrát dostal k moci prostřednictvím převratů: nejprve jako faktický vládce po „povstání seržantů“ v roce 1933, poté jako zvolený prezident v letech 1940–1944 a nakonec v roce 1952 prostřednictvím nekrvavého vojenského převratu. Batista pozastavil ústavní záruky, zakázal stávky, znovu zavedl trest smrti a brutálně potlačoval opozici. Udržoval úzké vazby na americké podnikatelské zájmy a organizovaný zločin, kterým umožnil ovládat až 70 % kubánské ekonomiky – včetně cukrovarnictví, těžby, energetiky, turismu a kasin. Jeho vláda byla poznamenána korupcí, nerovností a násilím a připravila půdu pro kubánskou revoluci.
François „Papa Doc“ Duvalier a jeho syn Jean-Claude „Baby Doc“ Duvalier byli diktátory Haiti v letech 1957–1986. François Duvalier, který se dostal k moci v roce 1957 s podporou USA, vybudoval mimořádně brutální režim, vytvořil milici Tonton Macoute, rozdrtil opozici, pěstoval kult osobnosti. Po jeho smrti v roce 1971 převzal moc jeho devatenáctiletý syn, který pokračoval v autoritářské vládě až do roku 1986, kdy ho masové protesty donutily uprchnout ze země. Jejich režim je synonymem teroru, korupce a chudoby, přesto někteří Haiťané dodnes vyjadřují nostalgii po „pořádku“ duvalierovské éry.
Fernando Belaúnde Terry (1912–2002) byl dvakrát prezidentem Peru (1963–1968 a 1980–1985) a vůdcem strany Lidová akce. Jeho politika byla často kritizována pro silnou proamerickou orientaci, včetně neoliberálních reforem, které vedly k privatizaci strategických odvětví a poklesu životní úrovně. V roce 1968 byl obviněn ze spolupráce s americkou společností International Petroleum Company (IPC) v souvislosti s dohodou Talara. Ačkoli byla ropná pole formálně převedena na stát, IPC si ponechala klíčová aktiva a ze smlouvy záhadně zmizela stránka určující cenu, kterou mělo Peru za ropu dostávat – což vyvolalo podezření z úmyslných ústupků zahraničním zájmům. Skandál přispěl k vojenskému převratu, který Belaúndeho svrhl.
