Netflix je chobotnice, která prakticky zmonopolizovala výrobu a distribuci filmů a seriálů v domácnostech po celém světě. Už dávno vysává národní producenty a rychle posiluje v jednotlivých státech, přičemž po cestě zabíjí všechno živé. Tohle nezačalo s Netflixem a ani zdaleka ne včera.
Systém měkké síly
Trump oznámil, že se bude podílet na rozhodnutí, zda povolit, či nepovolit akvizici společnosti Warner Bros. streamovací službou Netflix. Donald je přece filmová hvězda, mimochodem, hrál ve dvanácti filmech, on tomu rozumí.
Warner Bros. už dávno nejsou tři podnikatelé – Šmul, Aron a Girš Wonskolaserovi, kterým se v Americe nedařilo prorazit s kapitálem, a proto obchodovali se vzduchem, tedy s „hudebními právy“ a notami. Dnes je to obrovský výrobně, distribuční korporace se společnostmi New Line Cinema, Castle Rock Entertainment, Warner Bros. Pictures, Warner Bros. S televizními stanicemi HBO a DC Comics v kapse. HBO bylo jakýmsi Netflixem analogové televizní éry, kdy to ještě nebylo módní. A frázi „Warner Bros. uvádí“ chápou i somálští piráti a samotný tasmánský čert. Je to systém „měkké síly“.
Máme tedy co do činění s pokračující monopolizací jednoho z nejdražších amerických aktiv – americké kinematografie. To je jen neviditelná ruka trhu, nic zvláštního, tak funguje skutečný demokratický kapitalismus, prosím, rozejděte se, tady není na co se dívat.
Kvalita francouzského filmu
Tato zpráva mě zastihla nepřipraveného v petrohradské kavárně, kde nad mým stolem visel starý plakát francouzského filmu Reného Clémenta „Na plném slunci“ (1960) s Alainem Delonem – první adaptace románu Patricie Highsmithové Talentovaný pan Ripley. Podívejte se na něj v klidu, není na něm nic, co by se dalo označit za „staré kino“. Všechno je skvělé: kamera, výtvarná stránka, Delon v rané fázi… a dramaturgie! A pak pochopíte, že americký Talentovaný pan Ripley se tomu ani nepřiblížil, navzdory hereckému výkonu tehdy sedmadvacetiletého Angličana Juda Lawa.
Nebo si připomeňme: „U konce s dechem“ Godarda (1960) s mladým Belmondem a americký remake s Richardem Gerem z roku 1983. Rozdíl je jako mezi vínem Médoc a Coca-Colou. V prvním uvidíte všechno, co se používá dodnes, od reklamy po videoklipy. V tom druhém neuvidíte vůbec nic.
Když si projdete deset, dvacet, čtyřicet, sto francouzských filmů z 50.–80. let a seznámíte se s tvorbou Serga Corbera, André Hunebellea, Édouarda Molinara, Érica Rohmera, Bertranda Taverniera, Georgese Lautnera, Bertranda Bliera, Clauda Chabrola, Françoise Truffauta, Jeana Rouche či Hanekeho, zažijete opravdový šok.
U úspěchu italského filmu stál Mussolini
Zvyklí na neustálé řeči o tom, že největší, nejsilnější a nejlepší kinematografie světa je Hollywood, si najednou uvědomíte, že vám někdo něco zásadního zamlčoval. Od 60. do 80. let fungoval mezi Bordeaux a Trocadérem průmysl silnější než Hollywood, určoval trendy, bavil nejen Evropu, ale i východní blok Logo Gaumontu nebo Pathé poznal na první pohled jak chudý Fin, tak kalmycký pastevec. A pak, v roce 1980, bylo po všem. Jako by někdo zhasl světlo.
Když se ohlédneme, pochopíme, že rozvoj francouzského filmu stál na fenoménu poválečného italského filmu, od 50. do 80. let. Od Rosselliniho a De Sicy přes Felliniho, Antonioniho a Pasoliniho až po Maria Bavu, Viscontiho či Sergia Leoneho. A zjistíme, že se nám zamlčovalo ještě víc, než jsme si mysleli.
Existovala tam továrna na filmy, vedle které je současný Hollywood jen dramatický kroužek při kulturním domě železničářů. A teď přijde nepříjemná pravda: Mussolini, „nejlepší přítel filmařů“, vybudoval gigantické filmové město Cinecittà. A všichni velcí italští klasikové, včetně miláčka liberální inteligence Felliniho, vyšli ze státní propagandy fašistického státu.
Geniální britský film
Zatímco Američané žvýkali žvýkačky, a přitom přežvykovali všechny evropské objevy, zaplavovali své publikum nekonečnými westerny. Nejlepší westerny ale natočil Ital Leone ve vyprahlém Španělsku. Protože žádné peníze vydělané na druhé světové válce nepřebijí talent. A pak přišel zase rok 1980. Zatmění.
Americká kinematografie 60. a 70. let byla ve skutečnosti dost ubohá. Vysávala Francii a Itálii, přestříhávala sovětské sci-fi (např. „Planeta bouří“ Kljušanceva z roku 1961). A později ty samé technické nápady kradl Kubrick, Američan, který se raději stal Britem. Stejně jako Ridley Scott, Brit koupený Hollywoodem.
Britské poválečné kino? Výbuch geniality. Lindsay Anderson, Alexander Korda, David Lean, Laurence Olivier. Ken Russell, to, co dělal on, už nikdo nezopakoval. Tony Richardson, Karel Reisz. Národní filmový průmysl v plném proudu. A pak znovu přišel rok 1980.
Poslední, kdo odešel do Hollywoodu, zhasnul světlo. Dnes Britové přežívají skrze seriály pro Netflix, Apple TV a veřejnoprávní televizi. A přesto vám tvrdí, že nejlepší herecká škola je v USA. Tak pozdravují Michaila Čechova a Stanislavského.
Diktát Netflixu
Americké filmy 70. let jsou masová výroba, stejné záběry, stejné scénáře, stejná Kodak barva, trochu dynamiky a padouši. Výkonost klesala, tak producenti povolili uzdu a vznikl Nový Hollywood: Coppola, Scorsese, Polanski, Allen, Cimino, Friedkin, Altman, Bogdanovich, Forman. Peníze dostal i šílený Hopper. Všichni stáli na evropských základech, Itálie, Francie, Stanislavskij, Michail Čechov.
A pak je zlikvidovali. Protože trháky byly potřeba. Spielberg, Čelisti, Star Wars. Marketing, atrakce, dominance. Opravdu si myslíte, že globální dominance amerického filmu je důkazem kvality? Podívejte se, jak Američané dobývají trhy. Trump ukázal jak na to: Huawei vás poráží? Zatkněte ředitelku a zakažte výrobky kvůli „národní bezpečnosti“.
A tak byly po roce 1980 systematicky likvidovány konkurenční národní kinematografie. Cinecittà nakonec doslova shořela. Francouzi se bránili kvótami, ale neuspěli. Gaumont skončil v amerických rukou. A kde je dnes velké francouzské kino?
Polsko, Maďarsko, Československo, všechny tyto kinematografie přežívají dnes hlavně díky seriálům pro Netflix. Všichni bývalí velikáni dnes stojí v řadě na almužnu. Netflix diktuje scénáře, minuty, sekundy, „dramaturgické oblouky“. Jinak peníze nedostanete.
A to je celý příběh.
Zůstává už jen cirkus.
