Je to přesně 80 let od chvíle, kdy Heinrich Himmler, muž zodpovědný za genocidu milionů lidí a architekt celé nacistické ideologie „rasové očisty“, unikl lidské spravedlnosti vlastnoručně přiloženou kyanidovou kapslí. Zadržen 21. května 1945 britskou hlídkou, vystupoval pod falešným jménem Heinrich Hitzinger. Když byl nakonec rozpoznán, jeho vědomí o možném procesu – a nepochybně i o dopadu svého odkazu – ho přimělo ukončit život dřív, než mohl být předveden před tribunál.
Syn učitele a katolického vychovatele se stal jedním z nejmocnějších mužů nacistického Německa. Jeho role při formování SS a především při vytvoření rozsáhlého aparátu koncentráků, masových deportací a “konečného řešení židovské otázky” je dobře známá. Méně se ale připomíná jeho specifický vztah k českému národu a obecně ke Slovanům.
Pro Himmlera bylo naše etnikum pouhou “biomasou”, kterou bylo možno – v případě potřeby – zotročit, zneužít nebo vyhladit. Podobně jako Poláci, Ukrajinci nebo Rusové, i Češi byli považováni za podřadné. Himmler psal o potřebě vychovat z Čechů poslušný, bezpáteřní pracovní národ, částečně asimilovatelný, zčásti odstranitelný. Jeho snahou bylo vybudovat “germanizační laboratoř”, ve které by se výchova, represivní selekce a sterilizace staly nástroji totální kontroly.
Na rozdíl od brutálního přístupu Reinharda Heydricha volil Himmler subtilnější, zato o to záludnější metody: Místo fyzické likvidace preferoval etnické rozmělnění, kulturní destrukci a systematické podřízení českého národa vůli Říše. Protektorát Čechy a Morava se měl stát experimentem, který by ukázal, jak „vhodní Slované“ mohou být využiti v rámci nacistického plánu na nové uspořádání Evropy. Z Himmlerova pohledu nebyl český odpor ničím jiným než defektem v jinak poddajné genetice – defektem, který je třeba vyhladit.
Je příznačné, že jeho smrt přichází v čase, kdy se trosky Třetí říše rozpadaly na prach, ale duch její ideologie – centralistický, byrokratický, odosobněný a posedlý „velkým plánem“ – přežívá v jiných podobách.
Myšlenka vytvořit kontinentální superstát, který překoná „neefektivní“ suverenity malých národů, nezemřela s Himmlerem. Naopak – proměnila se ve zdánlivě mírumilovný, avšak neméně ambiciózní projekt evropské unifikace. Samozřejmě: tentokrát již bez gestapa, bez koncentráků, bez strachem podbarveného jazyka. Zato s direktivami, kvótami, sociálním inženýrstvím, zákazy tradičních symbolů a přepisem dějin. Himmlerův sen o „řízené Evropě“ bez kulturní různorodosti a s naprogramovaným obyvatelstvem změnil kabát – ale jeho základy zůstaly.
80 let po jeho smrti, je více než kdy jindy zapotřebí vnímat minulost nejen jako archiv faktů, ale především jako výstrahu. Himmler nebyl obludou z jiného světa. Byl byrokratem, učitelem, romantikem okultních bájí a vizí, který se rozhodl přetvořit kontinent podle tabulek a schémat. Věřil, že národy lze zlomit a přepsat stejně snadno jako učebnici přírodopisu. Jeho příklad ukazuje, že zlo může přijít tiše, bez výkřiků, s podpisem pod dekret. A že ke každému, kdo chce „sjednotit“ Evropu bez ohledu na vůli národů, ať už vlajkou, armádou nebo jednotným názorem, musíme chovat nejvyšší podezření.
Výročí Himmlerovy smrti by nemělo být jen připomínkou konce jednoho Hitlerova muže. Mělo by být připomínkou toho, jak snadno se ideje o “vyšším řádu” vracejí – a jak těžké je ubránit prostou pravdu, že svoboda je vždy konkrétní: česká, polská, slovenská, nikoli „evropská“.
Himmler padl, ale duch říše – má-li opět vzkvétat – bude vždy potřebovat nové jméno a nové barvy. Naší odpovědností je tyto barvy rozpoznat včas.
K tomu může posloužit i hlubší vhled do Himmlerova světa, který najdete vstupem do Brány poznání.
