Havířov je zvláštní úkaz: město staré jen několik desítek let. Založen byl v roce 1955 jako symbol poválečného optimismu, industriální síly a snahy vybudovat něco od nuly. Přesto se už dávno stal místem, které má svou tvář i atmosféru, zejména díky širokým ulicím, moři zeleně a architektuře, která připomíná, že 50. léta měla velmi sebevědomou představu o tom, jak má vypadat ideální město. Ať už přijedete odkudkoli, Havířov působí dojmem, že je mladý, ale rozhodně ne nezkušený.
Jak se rodí město: uhlí, plánování a trochu optimismu
Ač to někdy zní téměř neuvěřitelně, v 50. letech se rozhodlo, že na Karvinsku vznikne město úplně nové — ne rozšíření staré obce, ne přestavba, ale doslova položení základního kamene na zelené louce (nebo spíš na černé, jak se na uhlířský kraj sluší). Důvod byl prostý: Ostravsko-karvinskému revíru chyběly byty a horníci bydleli často v podmínkách, které by dnes neprošly ani jako nouzové ubytování.
Uhlí táhlo republiku, republika chtěla motivované pracovníky, a tak vznikl plán: postavit moderní město pro hornické rodiny, s kulturními domy, náměstím, školami, poštou, obchodními domy a dostatkem prostoru pro život. Urbanisté kreslili stroze a sebevědomě; málokde jinde u nás najdete tak jasný otisk socialistického modernismu a tehdejší víry, že město lze navrhnout jako výrobek.
A to všechno v rekordním tempu — zatímco většina evropských měst vznikala stovky let, Havířov – řečeno s malou nadsázkou – se zrodil přibližně mezi dvěma směnami na šachtě, a ještě zbyl čas na slavnostní otevření.
Legendární anketa o názvu
Když už se rodí úplně nové město, musí mít i nové jméno. A tak byla vyhlášena veřejná anketa, jaké označení by se mělo na mapách objevit.
Tehdejší kreativita občanů (i tehdejší doba) přinesla opravdové skvosty. Do soutěže dorazily stovky návrhů, od poetických až po takové, které vypadají, jako by je někdo napsal po deseti pivech na politickém školení.
Mezi nejzajímavější návrhy patří:
Vzorvšem, Uhlokopy, Socialín, Klementov, Gottwaldův Horníkov, Nový Gottwaldov, Slezanov, Slezský Donbas, Zápotockýgrad, Moravský Uhlíkov, Město Bezruč, Socinové Město, Prácičest, Černézlato, Černý Úder, Železouhlíkov, Bezručov, Fučíkov, Petrov, Budosocikolektivov, Dělníkov, Rudohvězdov, Uhlín, Horníkov, Faratín, Janáčkov, Ostravský Mírumilov, Všemírov, Šťastnov, Nový Život, Čestprácov, Čestmírov, Lidobudovatelov, Čurdov, Havířovany, Baník, Kahanov, Velká Rubava, Stokomínů, Kombajnov, Nové Slezsko, Čechurov, Šumdovice, Šešudolvice, Šembarkovice, Šešublu, Šešumblud nebo Hornohutní Ještěvíce.
Ať už šlo o poetiku, ideologii, humor nebo prostě snahu být originální, nakonec se soudruzi ukázali jako celkem příčetní a zvolili Havířov. Představit si dnešní Českou republiku s městem některého výše zmiňovaného jména je sice krásné cvičení fantazie, ale jen do chvíle, než v duchu slyšíte rozhlasové hlášení: „Hlášení městského úřadu ve Vzorvšemě (nebo Vzorvšemu?)…“
Architektura, která překvapí
Kdo přijede do Havířova poprvé, většinou čeká „něco jako Karvinou, jenom novější“. Jenže Havířov má jedno eso v rukávu: architekturu, která vznikala v době, kdy se socialistický realismus snažil být noblesní, monumentální a vlastně i líbivý.
Centrum města je učebnicí tzv. sorely — široké třídy, kamenné obklady, průchody, arkády, štukové detaily, velkorysé náměstí, vše zasazené do zeleně. Dominantou je kulturní dům Radost, který je tak originální, že by klidně mohl stát i v Bělehradě nebo v Berlíně.
A pak je tu „lázeňský dům“ — budova, která vypadá, jako by ji omylem přenesli z Mariánek do hornického regionu.
Když se město dál rozrůstalo, střídaly se styly: od okázalosti 50. let přes praktičnost 60. let až k panelákovým sídlištím, která dnes díky množství stromů a parků působí spíš jako zahradní čtvrti než „betonová džungle“.
A někde mezi tím vším lze zahlédnout i čistý funkcionalismus, pokud člověk ví, kam se dívat. Havířov je možná nejmladší město v republice, ale architektonicky je zajímavější než leckteré město s bohatou historií.
Jak se v Havířově žije?
„Tam nic není.“ „To je takové to město paneláků.“ „Šedé, deprimující, průmyslové…“
Kdo to říká, většinou v Havířově nebyl buď vůbec, nebo nanejvýš několik hodin. Skutečnost je spíš taková, že je to jedno z nejzelenějších měst v republice, s parky, lesoparkem, cyklostezkami a množstvím prostoru, který v některých jiných městech lidé znají jen z pohlednic.
Obyvatelé si často pochvalují klid, dostupnost služeb, blízkost Beskyd, dobré spojení s Ostravou, Karvinou i Třincem, relativně nízké náklady na bydlení.
Havířov má pověst města horníků, ale generace se mění, struktura obyvatelstva je dnes pestrá a řada čtvrtí působí skoro jako rodinné suburbie, jen s tím rozdílem, že tu všechno bývá blíž.
A pak je tu ještě jeden moment: lidé jsou tu zvyklí na humor a nadsázku. Možná proto, že kdo žije v místě, které bylo tak často podceňováno, už se umí zasmát i sám sobě. A to je vlastnost, kterou by leckteré město mohlo Havířovu závidět.
Podceňované, ale své
Havířov vznikl s jasnou vizí a energií doby, která věřila, že svět lze přestavět, když se dost lidí dohodne. Za sedmdesát let se z něj stalo město se zvláštní ale pevnou identitou: město mladé, sebevědomé, zelené a často neprávem přehlížené.
Možná se nestalo turistickým magnetem, z něhož se dělají magnetky na ledničku — ale možná to ani není potřeba. Havířov je město, které se nesnaží být něčím, čím není.
Navzdory té legendární anketě se z něj už nikdy nestane ani Budovatín, ani Lidobudovatelov, ani Údolí míru. Zůstane Havířovem. A to je vlastně docela pěkné jméno pro město, které vzniklo kvůli práci — a dnes v něm lidé žijí proto, že se tu docela dobře žije.
Vstupte do Brány poznání a posuďte sami.
