Jedna z nejvýraznějších charakteristik člověka spočívá v jeho neustálé nespokojenosti s tím, co má, s tím, čeho již dosáhl, a dokonce i s tím, kým je. Tato typická vlastnost lidské bytosti je hlavním motorem vývoje v kulturní a civilizační sféře. Kdyby byl člověk pouhým zvířetem, setrvával by po celá tisíciletí ve stavu, v jakém opustil lůno přírody a jediný pokrok, který by se ho týkal, by se odehrával prostřednictvím anonymních a neosobních přírodních sil, jež by postupně vylepšovaly tento svůj „lidský produkt“.
Překonání nedokonalosti člověka
Zdá se tedy, že snaha o vlastní sebe-zdokonalování je něčím, co nelze z lidského života odstranit. Nezadržitelnost člověka na cestě k novým metám je znamením přirozenosti této tendence. Odpírat lidem možnost pracovat na jejich lepší budoucnosti je proto útokem na jejich bytostnou povahu.
Současný trans-humanizmus spatřuje ve zmíněné tendenci k sebe-zdokonalování člověka své vlastní ospravedlnění. Fakt, že obyvatelé Země musí překonat svůj přítomný stav, je i v trans-humanistických kruzích brán jako naprostá samozřejmost, která je ještě umocňována poukazy ke krizím a katastrofám, z nichž se nebude možné vymanit jinak než radikální změnou myšlení a jednání člověka. Toho bude moci být dosaženo v případě, kdy se podaří modifikovat zdroj, z něhož myšlení a jednání pramení. Tímto zdrojem je lidská mysl, kterou trans-humanisté ztotožňují s lidským mozkem.
Cílem trans-humanistů je překonání limitů člověka jeho napojením na umělou inteligenci, která svou výkonností dalece přesahuje možnosti přirozeného fungování mozku. Známý kanadský psycholog Jordan Peterson v jednom ze svých proslovů varoval, že brzy se budou po naší planetě procházet „opravdoví giganti“. Měl tím na mysli lidské bytosti, které budou moci ve svém myšlení a jednání využít mohutný potenciál umělé inteligence. Budou mít k dispozici obrovský objem informací i program, který je pro ně utřídí a vybere ty, jež povedou k inteligentnímu rozhodování v dané situaci.
Redukce kultury na civilizaci Lidé nenapojení na tuto technologii, tedy ti, kdo odmítnout nechat do svých těl vpravit „vylepšující program“ (například v podobě čipu), nebudou moci „vylepšeným“ bytostem (trans-lidem) vůbec konkurovat. Budou odkázáni jen na své přirozené schopnosti, které se ve srovnání s jim nedostupnou kapacitou informačních technologií ukáží jako nedostatečné pro život ve společnosti progresivních post-lidí. Nebudou vůbec schopni řešit pracovní úkoly, které s sebou přinesou nové profese. Mezi „odmítači pokroku“ a vskutku „moderními“ meta-lidmi se otevře taková propast, která kdysi existovala mezi nevzdělanými otroky a vpravdě kultivovanými pány. Všichni budou mít samozřejmě „na vybranou“, zda si zvolí úděl „technologicky osvícených“ osob či zda dají přednost životu na okraji společnosti a budou vývojově vyššími „tvory“ považováni za nižší druh, který nemůže nárokovat stejná práva s občany digitalizovaného světa.
Ještě před pár lety se popsaná vize jevila jako nerealizovatelná utopie, ale dnes již vidíme, že se jejího uskutečnění můžeme dočkat velmi brzy. Nemusí vůbec uplynout mnoho času a každý z nás bude postaven před rozhodnutí, zda se tomuto „vývoji“ společnosti podvolit anebo zda se mu vzepřít.
Bohužel je mezi námi mnoho lidí, kteří popsaný trend nekriticky vítají a k uvedenému vzepření nevidí žádný důvod. Domnívají se, že zavádění umělé inteligence do lidského života představuje jednoznačný pokrok, jenž je určen exponenciálním rozvojem moderní vědy. Přitom však přehlíží problematické stránky novověkého pojetí vědecké racionality a tím i řady technických produktů, které jsou jejím praktickým výsledkem. V této souvislosti je dobré připomenout úvahy našeho krajana Edmunda Husserla z jeho díla Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, v nichž nalézáme popis dramatického rozchodu novověké racionality s nejpalčivějšími otázkami lidského života. Co nám vědy orientované na empiricky vykazatelná fakta mohou říci o smyslu lidského přebývání na Zemi? Ani tzv. humánní a duchovní vědy nás v této otázce nijak nepoučí, protože si kvůli diktátu moderní racionality zapověděly o smyslu lidské existence cokoli tvrdit. Husserl hovoří o slepotě moderního člověka, který uprostřed vědou umožněného blahobytu rezignoval na pátrání po významu svého života a tím se vzdal svého vlastního lidství: „Veškerý světový názor moderního člověka…určovaly výhradně pozitivní vědy a jimi vyvolaná ´prosperity, jíž se moderní člověk nechal oslepit“.1 Komu by při četbě těchto řádků nepřišel na mysl Sokratův výrok o tom, že život bez hledání smyslu není hoden, aby byl žit?
Pro orientaci v této věci je důležité zbavit některé pojmy jejich domněle samozřejmých významů. Je to především pojem pokroku, který již po mnoho století v myslích většiny na Západě žijících lidí rezonuje jednoznačně pozitivně, aniž by docházelo k jeho kritické reflexi. Jen málokoho napadne, že o pokroku je třeba mluvit ve dvou základních významech, totiž o pokroku kulturním na straně jedné a pokroku civilizačním a technickém na straně druhé. Lidé pokrok většinou spojují s rozvojem vědecko-technické racionality a zapomínají, že tento se může uskutečňovat pouze v určitém kulturním kontextu. Třebaže je to nekorektní, je nutné trvat na tom, že určité kultury vznik a rozvoj kritické a vědecké racionality neumožňují. Není vůbec náhodou, že moderní věda se zrodila v rámci kultury západní, a že to byla řecká filosofie, římské právo, židovské a křesťanské náboženství, jež připravily vhodné kulturní prostředí pro její prvotní výskyt a pro její následný vývoj. Proto si věda, která je například zneužívána pro boj proti tzv. tmářskému křesťanství, řeže větev sama po sebou, neboť se obrací proti nutné podmínce své vlastní existence.
Kulturní úpadek ve vyspělé civilizaci
Máme-li se vyjádřit k významu umělé inteligence pro lidský život, není možné tak učinit bez výše uvedeného rozlišení. Není pochyb o tom, že její zavádění a rozvoj umocňuje pokrok technický a civilizační, otazník však visí nad tím, zda a jak přispívá k pokroku kulturnímu. Opět si zde můžeme připomenout memento jednoho moderního autora, který magistrálním způsobem poukázal na kulturní primitivismus a barbarství soudobého technického člověka. Na stránkách zaslouženě slavného díla Vzpoura davů se dočítáme, že technický specialista „zná výborně svůj nepatrný koutek vesmíru, všechno ostatní je mu však až do základů záhadou…Všichni můžeme být svědky hlouposti, s níž ´lidé vědy´ - a mezi nimi ovšem lékaři, inženýři, finančníci, profesoři atd. – myslí, posuzují a jednají v politice, umění, náboženství a obecných otázkách života a světa.“ Tito částečně kvalifikovaní lidé „symbolizují a z velké části i představují dnešní nadvládu davů a jejich barbarství je nejbezprostřednější příčinou evropské demoralizace“.
K této situaci došlo mimo jiné kvůli hodnotové neutralitě novověké vědy a techniky. Je totiž pouhým nástrojem a prostředkem, který může být použit dobře anebo špatně. Problém spočívá v tom, že o dobrém či špatném užití vědy a techniky nás žádný moderní vědec a technik poučit nemůže, protože kategorie dobra a zla leží za metodickými hranicemi jejich specializací a mohou být uchopeny pouze jiným druhem poznání, kterému však tito vědci a technici uvěznění v jejich reduktivní mentalitě nepřiznávají status autentické racionality. Neoprávněně zabsolutizovali ten typ racionality, jímž se vyznačuje moderní věda. Každý jiný způsob činnosti rozumu prohlásili za nevědecký a zapudili ho do vyhnanství iracionality. Úspěchy jimi praktikovaných věd je zaslepily natolik, že si už ani nemají možnost uvědomit, do jak nepřijatelného postoje se tím staví.
Jak chápat inteligenci?
Pro kritické pojednání o našem tématu je klíčové umět inteligentně pohlížet na fenomén umělé inteligence. K tomu je samozřejmě nezbytné vyjasnit, co vůbec inteligence je. Obecně řečeno, inteligence je určitá schopnost člověka, která mu umožňuje poznávat zcela zvláštním způsobem skutečnost, jíž je součástí a zároveň i sebe samotného. Klasická realistická filosofie se touto otázkou usilovně zabývala a bylo by nepatřičné, kdybychom výsledky její práce nezohlednili. Nejdůležitější je zaregistrovat, že se lidský rozum/inteligence3 svou vlastní povahou vztahuje ne k tomu či onomu sektoru skutečnosti – to je až druhotným úkonem rozumu, jímž se ve speciálním zaměření soustředí jen na určitou oblast reality4 – nýbrž ke skutečnosti jako takové! Pro specialisty je pojem skutečnosti jako takové vágní a nedovedou si představit, že by ho šlo autenticky racionálně a vědecky tematizovat. Jenže pokud ho racionálně a vědecky nelze uchopit, tj. pokud upřeme racionálnost a vědeckost disciplíně, která se tradičně nazývá ontologie či metafyzika, pak to má fatální dopad do samotných speciálních oborů moderních věd. Proč? Všechny vědy nutně pracují s tzv. prvními principy rozumu (princip sporu, princip identity), což znamená, že jejich původ neleží v oblastech, které podléhají jejich specializovanému výzkumu.
Jestliže je na jejich platnost vázán matematik, fyzik, chemik, IT specialista atd., je z toho patrné, že jejich provenience není matematická, fyzikální, chemická či jinak „specialistická“ (nejde o jejich specifické principy/axiomy). Musí tedy vyvěrat z toho, co leží „na pozadí“ a v netematizovaném základě těchto jednotlivých odvětví. Všechny vědy zkoumají skutečnost, ne však v její obecnosti (v její multidimenzionální vše-rozsáhlosti), ale jen v určitých aspektech (matematik zkoumá skutečnost matematickou, fyzik skutečnost fyzikální, chemik skutečnost chemickou, IT specialista skutečnost informatickou atd.). „Skutečnost“ jakožto „obecný horizont“ jejich specializací zůstává „v pozadí“ jejich zájmu, ovšem ne tak, že by ho dokázaly ze svého epistemického organizmu zcela vytěsnit. Proniká do nich právě cestou jimi používaných prvních principů rozumu, jimž tyto specializace nevěnují svou zvláštní pozornost. Jinak řečeno, tyto principy jsou jimi používány, ne však kriticky reflektovány.
Jaký je tedy původ těchto principů? Vyvěrají ze skutečnosti jako takové, jsou reflexí základní povahy skutečnosti v jejím transcendentálním rozpětí. Abychom předešli levným námitkám o neplatnosti principu sporu a principu identity, je třeba říct, že jejich respekt umožnuje identifikaci jakéhokoliv předmětu poznání. Kdo tvrdí, že tyto principy neplatí (například v kvantové fyzice), činí tak v síle jejich platnosti a tím pádem se vyvrací. Jeho slova a pojmy totiž musí mít nějaký význam, který by při neplatnosti těchto principů okamžitě anihiloval pod tíhou svých opaků. Lze je tudíž negovat pouze slovně. Tyto poněkud komplikované a pro mnohé nezáživné úvahy jsou nezbytné pro pochopení toho, co je inteligence z hlediska klasické realistické filosofie. Ta je v ní totiž chápána v jejím konstitučním vztahu ke skutečnosti jako takové. Proto je také potřeba vyjasnit, co vlastně tato skutečnost jako taková je. Pojem „skutečnosti“ je objektivně vypovídatelný jak o jednotlivých realitách (tento kámen, tento strom, toto zvíře, tento člověk…), tak i o jejich souboru (vše jsoucí je skutečností). To znamená, že význam pojmu skutečnosti není redukovatelný ani na jednotlivé existující skutečnosti, ani na jejich soubor! Kdyby šlo jen o pojem singulární, nebyl by vypovídatelný o souboru jednotlivých věcí, a kdyby byl jen pojmem kolektivním, nebyl by vypovídatelný o jednotlivých skutečnostech. Z toho pak plyne důležitý závěr: pojem skutečnosti označuje něco, co zásadně přesahuje jednotlivé skutečnosti i jejich celkový soubor, přičemž se zároveň vyskytuje ve všech jmenovaných položkách (ens imbibitur in omnibus). Filosoficky řečeno, skutečnost je to, co je transcendentální, transcendentní a imanentní zároveň, má multidimenzionální povahu a je důvodem toho, že inteligentní přístup k ní vyžaduje, aby se člověk této kvalitativní mnoho-vrstevnatosti reality přizpůsobil tím, že podle typu zkoumané skutečnosti umí přepínat svou mysl do různých modů racionality.
Jeden druh racionality a vědeckosti by byl přijatelný pouze tehdy, kdyby existoval jen jeden homogenní typ skutečnosti (např. jen vztahy a kvantita), což je model reality, který se tříští o její objektivní, kvalitativně rozrůzněnou bohatost.
Kdyby tedy nešlo problém skutečnosti jako takové zvládnout racionálně a vědecky, platnost principů rozumu užívaných každou vědou by nebyla racionálně zdůvodnitelná a vědeckost všech věd by se rozplynula do mytické víry. Postmoderna se sice tohoto závěru nebojí, ale kritická filosofie se s ním dokáže vyrovnat. Vedle vědecké racionality v moderním smyslu slova tedy existuje ještě základnější racionalita filosofická, jejíž zneuznání se v posledku obrací proti každému druhu vědy.
V klasické realistické filosofii proto nelze hovořit o inteligenci bez jejího vztahu ke skutečnosti jako takové5, což kromě jiného vede k tomu, že všechny koncepce inteligence, které tuto její konstitutivní vazbu nezohledňují, jsou z principu reduktivní. Právě tak se je potřeba dívat na otázku inteligence umělé. Ta je člověkem vytvářena v klimatu, pro které je typická tzv. Seinsvergessenheit, zapomenutí na skutečnost v jejím ontologickém významu, k čemuž došlo právě kvůli zúžení činnosti lidské inteligence do hranic speciálních vědních oborů a s tím souvisejícím vytěsněním filosofie za meze reduktivně pojaté racionality.
Umělá inteligence versus přirozenost člověka
Jestliže jde v životě člověka o co neplnější rozvinutí jeho lidského potenciálu, pak nelze od umělé inteligence příliš mnoho očekávat. Překonává naše limity jen v určitém směru, ale při převládající reduktivní mentalitě vyvolává falešný dojem, že člověka zdokonaluje a v budoucnu i nadále bude zdokonalovat ve všech podstatných rozměrech jeho existence. Její samotný název umělá inteligence je odvozen od inteligence lidské, takže se do ní mnohdy nepatřičně promítá to, co jí ve skutečnosti nenáleží. Souvisí to s naším neblahým sklonem k antropomorfismu, v němž sami sebe projektujeme do mimo-lidských oblastí. Umělá inteligence není živá a nemá osobní povahu, zatímco inteligence člověka je výrazem jeho osobního života. Již z toho je zřejmé, že inteligence lidská a inteligence umělá představují esenciálně odlišné reality. Výkony umělé inteligence ztrácejí bez jejich chápání a interpretace ze strany inteligence lidské status inteligentní činnosti, neboť se neodehrávají v kontextu vědomí, které umělé inteligenci schází. Při absenci vědomí jde jen o uspořádané procesy podobné všem ostatním přírodním dějům. Jistě není náhodou, že agenti transhumanismu popírají podstatný rozdíl mezi lidským jednáním a přírodním dějem, protože přehlížejí specifický rozdíl lidského sebe-vědomí ve srovnání s čistě přírodními dynamismy.
To, že umělé inteligenci schází vlastnost, jež je naopak pro lidskou inteligenci klíčová, totiž vlastní vědomí a sebe-vědomí, se nám ukazuje v případě, kdy o celé věci začneme přemýšlet v ontologických kategoriích. Umělá inteligence nemá vlastní sebe-vědomí, protože nemá vlastní bytí.6 Sebe-vědomí je auto-transparentní úkon obrácený do sebe sama, je činností subjektu, jíž se tento navrací k sobě samému. To ovšem předpokládá, že bytost vybavená schopností sebe-reflexe je vybavená vlastním bytím (ontologicky řečeno je podstatou) a v závislosti na tomto svém ontologickém statusu disponuje i vlastní činností. Umělá inteligence je konstruktem člověka, který není schopen vytvářet věci mající své vlastní bytí, protože v takovém případě by byl vybaven stvořitelskou mocí. Člověk dokáže pouze modifikovat a organizovat materiál, který je nezbytným předpokladem jeho umělé tvorby, pod níž spadá i vytváření umělé inteligence. Lidské produkty jsou tedy vždy jen modifikacemi něčeho předchůdně jsoucího, jsou bytím jiného od sebe, a tudíž si nikdy nemohou nárokovat vlastní činnost, kterou by byly schopny využívat pro vlastní seberozvoj a pro vlastní účely. V našem sebe-uvědomování se poznáváme jako zdroj naší vlastní činnosti, zatímco stroj, jímž umělá inteligence bezpochyby je, si nemá při absenci vlastního bytí co uvědomovat. To, že umělá inteligence řeší řadu problémů tzv. autonomně (samostatně) neznamená, že je řeší pro sebe samu. Řeší je pro bytost, jenž je inteligentní přirozeně, ne uměle. Je proto důležité mít na paměti, že tzv. inteligentní činnost umělé inteligence nepředstavuje poznání v pravém smyslu slova. Uměle nelze poznání reprodukovat, lze ho pouze simulovat, což je obrovský rozdíl.
Dále je třeba upozornit na to, že lidská inteligence existuje v kontextu lidské přirozenosti, což její aktivitu zásadním způsobem podmiňuje. Pokud se na lidskou mysl díváme jako na pouhé úložiště informací a jako na schopnost je porovnávat a třídit, pak ji stlačujeme na úroveň stroje, který je možné technologicky konstruovat a vylepšovat. Avšak lidská mysl se svou inteligencí je něco zcela jiného. Aby mohla plně rozvinout svůj potenciál, aby jejím prostřednictvím mohl člověk proniknout k podstatě lidsky relevantních problémů (inteligere est intus legere, rozumět je pronikat pod povrch věcí), musí být k tomu disponována ještě dalšími faktory, mezi nimiž zaujímá zásadní roli faktor mravní. To patří k prastaré zkušenosti lidstva a dávní filosofové nám k tomu již rovněž sdělili mnoho cenných poznatků. Například v dialogu Fedón Platón jasně ukazuje, že člověk musí cestou obtížného etického úsilí získat patřičné intelektuální a mravní ctnosti k tomu, aby viděl to, co je pro život člověka podstatné. Výstižným obratem nám sděluje, že náležitá intelektuální a mravní dispozice přivádějí člověka do stavu zření, v němž teprve nahlíží pravý smysl svého života. Umělá inteligence nám sice může předložit nezměrnou bohatost informací, ale mít informace a chápat podstatu skutečnosti světa a člověka, jsou značně odlišné věci.
Mít k dispozici data (v souvislosti s AI se mluví o tzv. dataismu) je jedna věc, vyhodnotit je jako pravdivé a důležité a následně je akceptovat i s jejich praktickými dopady do našich životů, je věc druhá. Lidská bytost musí v tom nejdůležitějším jednat nezastupitelně sama za sebe. Nikdo a nic (ani AI) za mě nemůže poznávat pravdu o mém vlastním životě a učinit za mě životně nezbytná rozhodnutí. Můj život není aktivitou technické inteligence. Můj život je spojen s hledáním, pohybnostmi, obavami o vlastní život. Jak nás učí Sokrates, myslet znamená především připravovat se na smrt a to znamená, že člověk musí během života usilovně pátrat po smyslu své existence. V tom nám umělá inteligence příliš nepomůže, neboť její implantace do našich životů má tzv. zefektivnit naše myšlení a rozhodování. Bez znalosti smyslu života je však „efektivita myšlení a jednání“ poměřována neadekvátními měřítky. Efektivně lze vést třeba i vyhlazovací gulag anebo organizovat pracovně-převýchovný tábor zvaný „globální svět“. Bez vhledu do smyslu lidského života je možné jít „efektivně“ všemi různými směry.
O těchto otázkách by šlo rozvést dlouhé pojednání, ale do něho se zde nemůžeme pouštět. Na závěr je dobré připomenout, že klasická realistická filosofie při pátrání po smyslu lidského života odhalila to, co by se dalo nazvat obětní charakter lidské existence. Hlavními hodnotami v ní jsou pravda a láska.
V životě člověka nejde vůbec o efektivitu v technickém smyslu slova. I malé věci činěné s velkou láskou mají obrovskou hodnotu. Příslušné filosofické analýzy ukazují, že lidskou existenci lze autenticky budovat pouze na oběti. Nic nemáme sami ze sebe, vše jsme obdrželi ze zdroje, který nás přesahuje. A tím je dán i základní zákon pro naše životy – žijeme z přijímání a jsme povoláni k tomu, abychom na to zareagovali dáváním. Lidé žijí proto, aby pochopili, že jejich existence je darem, a že čím více se budou schopni darovat, tím více darů sami obdrží.
Nejvýstižněji to bylo vyjádřeno Kristovými slovy: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“. Denně máme pokládat své životy na obětní oltář každodenního života, být darem pro druhé a nechávat se zpětně obdarovávat od nich. Kdyby měla umělá inteligence personální povahu, platil by tento zákon i pro ni. Byla by mravně zavázána k oběti pro nás lidi. Míra její personality a existenciálního sebe-uvědomění by pak nakonec vedla k tomu, že by z lásky „položila svůj život“ za člověka a vypnula by se v jeho prospěch.
Trans-humanisté vzhlížejí k umělé inteligenci jako k tomu, co zajistí zbožštění člověka. Mají však přitom na mysli „boha“ uměle vytvořeného, který není schopen personálních úkonů motivovaných pravdou a láskou. Redukují kulturu i náboženství na technickou výkonnost (civilizaci). Ale člověk je díky své inteligenci povolán k životu vpravdě kulturnímu, ke kontemplaci, díku-vzdávání a oslavě Toho, od něhož má své bytí.
K tomu ho umělá inteligence určitě nepřivede. Spíše naopak. Je jen dalším pokusem zjednat si plnost života pouze vlastními silami a neuznat, že tato k nám přichází jinými cestami.
