Narodil se roku 1938 ve vesnici Černyj Otrog v tehdejší Kujbyševské oblasti. Pocházel z prosté dělnické rodiny a jeho životní dráha byla typickým příběhem sovětského technokrata, který se pracovitostí a odborností vypracoval až do nejvyšších pater moci.
Po ukončení studia na Kujbyševském průmyslovém institutu začal v petrochemickém závodě v Orsku, kde se rychle vypracoval na vedoucího technologa. V 70. letech už působil na ministerstvu plynárenského průmyslu, kde si získal pověst schopného organizátora s technickým rozhledem.
Po sérii reorganizací byl roku 1989 jmenován ministrem nově vytvořeného ministerstva pro plynárenský průmysl SSSR. Když se Sovětský svaz rozpadl, Černomyrdin se stal klíčovým mužem při transformaci tohoto rezortu v obří státní podnik – Gazprom. Právě pod jeho vedením se Gazprom proměnil v jeden z nejsilnějších hráčů nejen ruské ekonomiky, ale i politiky.
Černomyrdin nebyl ideolog, ale pragmatik. Nepatřil mezi reformátory ani mezi zastánce návratu ke komunismu. Byl technik, jenž se učí dělat politiku, protože musí udržet chod státu.
Mezi Jelcinem, inflací a Čečenskem
V roce 1992, v době, kdy se nově vzniklá Ruská federace zmítala v hospodářském i politickém chaosu, ho prezident Boris Jelcin jmenoval předsedou vlády. Černomyrdin převzal zemi poznamenanou liberalizačními šoky, prudkým propadem životní úrovně a rozkladem státního aparátu. Jeho úkolem bylo zklidnit situaci – a to jak v ekonomice, tak v parlamentu.
Jeho styl byl odlišný od Jelcinova výbušného temperamentu. Působil spíše jako umírněný, rozvážný muž kompromisů. Nešlo mu o slávu, ale o přežití státu v podmínkách, kdy se hroutil jeden systém a nový se teprve hledal. Musel čelit kritice z obou stran – reformátoři mu vyčítali pomalost, konzervativci zase přílišnou otevřenost tržním mechanismům.
Černomyrdin vedl vládu i během dramatických událostí roku 1993, kdy Jelcin silou rozpustil parlament, a také během první čečenské války. V této době vystupoval spíše jako hasič než jako vojevůdce – snažil se tlumit krize a hledat vyjednávání, ačkoliv jeho vliv byl omezen Jelcinovým autoritářským stylem řízení. Navzdory tomu se udržel v čele vlády až do roku 1998 – což z něj činí jednoho z nejdéle sloužících premiérů v moderních ruských dějinách.
Když byl nakonec odvolán, země stála před finanční krizí a kolapsem rublu. Přesto se na Černomyrdina vzpomínalo s respektem – jako na člověka, který sice nedokázal Rusko vyvést z problémů, ale udržel ho pohromadě v době, kdy hrozil úplný rozpad.
Symbol ruského realismu
Po odchodu z vlády byl Černomyrdin jmenován velvyslancem na Ukrajině (2001–2009), což bylo významné a citlivé místo. Byl zde vnímán jako „muž Moskvy“, který dokázal kombinovat tvrdost s neformálností. Jeho přístup ke vztahům mezi oběma zeměmi byl spíše opatrně vyvažující než konfrontační – snažil se udržet dialog v době, kdy se už začínaly objevovat první spory o energetickou závislost.
Viktor Černomyrdin byl známý svým prostým, často neuhlazeným jazykem, který se stal součástí ruské lidové kultury. Jeho výroky – někdy komické, jindy pronikavě realistické – odrážely ducha devadesátých let: zmatek, improvizaci, únavu i určitou moudrost přežití. Jeho styl vyjadřování nebyl kalkul, ale přirozenost člověka, který celý život mluvil přímo a bez příkras:
„Nikdy se ještě nic takového nestalo, a hele, už zase!“ (Výrok odkazující na nečekané opakování chyb či problémů.)
„Mám přibližně dva syny.“ (Projev čečenské vágnosti a nepozornosti v jazyce, stal se úsměvným příkladem jeho „černomyrdinek“.)
„Principy, které byly zásadní, byly neprincipiální.“ (Ironie a paradoxní pohled na politické slogany.)
„Celý můj život proběhl v atmosféře ropy a plynu.“ (Charakteristika jeho profesní i společenské cesty v sovětském a postovětském Rusku.)
„Učitelé a lékaři chtějí jíst prakticky každý den!“ (Sarkastický komentář k sociálním otázkám v 90. Letech.)
„Tu otázku jsme podrobně probrali. Od A do B.“ (Výstižná ironie na politické porady bez jasného závěru.)
„Vláda je složitý organismus. Když budete neustále měnit její členy, výsledek nebude stát za nic. Vím to, byla to moje práce.“ (Reflexe byrokratického systému a své vládní zkušenosti.)
Zemřel před 15 lety, 3. listopadu 2010 v Moskvě. Byl pohřben s poctami, které odpovídaly postavení jednoho z nejdéle sloužících premiérů v novodobé historii země. Dnes je připomínán jako symbol éry, kdy se postsovětské Rusko učilo znovu stát na vlastních nohách – a kdy „všechno bylo poprvé“.
Byl to muž, který neměl velké ideály, ale velkou zodpovědnost. Nepřepsal dějiny, ale udržel je v chodu. V době, kdy se Rusko drolilo, představoval typ státníka, který spoléhal na selský rozum, pracovní zkušenost a schopnost říci věci naplno.
To byla možná ta nejvzácnější vlastnost, jakou mohl mít.
