Osmnáctého května roku 1891 se v nejslavnostnějším sále muzejní novostavby, v Panteonu pod mohutnou kopulí, rozezněla slavnostní řeč. Hosté nepochybně doufali, že se tento prostor stane na dlouho dobu jedním z nejsilnějších symbolů české identity, odolnosti a národní hrdosti. Po 135 letech to stále ještě platí.
Když národ v kameni promlouvá
Na horním konci Václavského náměstí, v místech, kde ještě nedávno stávaly novoměstské hradby a zbořená Koňská brána, se tyčil novorenesanční palác se zlatou kopulí viditelnou až z Letné — monumentální budova Muzea Království českého, dílo architekta Josefa Schulze.
Otevření muzejní budovy bylo vyvrcholením sedm desetiletí trvajícího úsilí. Začalo v roce 1818 slavnostním provoláním české zemské šlechty, jímž bylo zřízeno Vlastenecké muzeum v Čechách. U jeho zrodu stáli dva osvícení šlechtici: paleontolog světového významu hrabě Kašpar Maria ze Šternberka a hrabě František Antonín Kolovrat-Libštejnský. Sbírky se tehdy tísnily v minoritském klášteře sv. Jakuba na Starém Městě, později ve Šternberském paláci na Hradčanech a v malém Nostickém paláci Na Příkopě. Muzeum rostlo, ale důstojný domov nemělo.
Teprve v roce 1876 věnovala pražská městská rada pro muzeum pozemek na horním konci Václavského náměstí a o sedm let později, v listopadu 1883, byl vypsán konkurs, v němž ze sedmadvaceti uchazečů zvítězil právě Josef Schulz.
Jsme národ
Schulzův projekt byl postaven na dobové ideji „muzeum jako chrám vědy a umění". Architekt kladl důraz na monumentalitu, na výraz, který měl světu říci: i malý národ uprostřed Evropy dokáže vytvořit kulturní stánek srovnatelný s velkolepými institucemi mocných říší. Stavět se začalo ihned po vydání povolení 27. června 1885 a navzdory zdržení způsobenému nepříznivým počasím byla hrubá stavba dokončena koncem roku 1888.
Poté započaly práce na interiérech — štukatérské a malířské dílo umělců generace Národního divadla. Na výzdobě se podíleli malíři Vojtěch Hynais, Václav Brožík a Julius Mařák, sochaři Bohuslav Schnirch, Antonín Wagner a Antonín Popp. Kompletní umělecká výzdoba byla dokončena teprve roku 1901, ale slavnostní zpřístupnění proběhlo v Panteonu právě onoho májového dne roku 1891.
Schulz nenavrhl jen budovu. Vytvořil ji „na klíč" včetně interiérů, nábytku, lustrů i samotných expozic. Srdcem celého paláce se stal Panteon, sál ve stylu římského chrámu zakončený velkou kupolí, do něhož se vchází nejkrásnějšími dveřmi celé budovy.
Do tohoto posvátného prostoru postupně umístil Český zemský sněm pětapadesát soch a bust osobností, které formovaly české dějiny. Od Karla IV. a Jana Husa přes Jana Amose Komenského až po Bedřicha Smetanu a Antonína Dvořáka. Panteon tak nebyl pouhou galerií, nýbrž kamenným vyznáním víry v národ a jeho budoucnost.
Novorenesanční palác stál bezmála dva miliony zlatých. Do fasády bylo zlatým písmem mezi okny vepsáno dvaasedmdesát jmen osobností, které tvořily historii českých zemí. Každé takové jméno bylo připomínkou: Jsme národ s bohatou historií, národ, který věří ve svou důstojnou budoucnost.
Symbol, který přetrval
Dvacáté století budově zasadilo těžké rány. V květnu 1945 budovu zasáhla letecká bomba, která poničila střední trakt se zoologickými sbírkami. V srpnu 1968 poškodili vojáci Varšavské smlouvy za invaze průčelí střelbou z kulometů a samopalů. I v tom spočívá mimořádný osud této budovy. Nestala se jen úložištěm sbírek, nýbrž živoucím svědkem české historie, místem, kde se dějiny doslova otiskly do kamene.
K české historii patří i to, že si občas někteří tupci myslí, že dějiny lze dodatečně upravovat. A tak po roce 1918 byly odstraněny busty císařského páru, v padesátých letech pak zase Masaryka a Beneše nahradili Fučík a Nejedlý. Přesto si však muzeum uchovalo svůj smysl.
Generální rekonstrukce v letech 2011 až 2018 vrátila budovu do původní krásy a symbolicky byla znovu otevřena v den stého výročí vzniku Československa a dvoustého výročí založení muzea 28. října 2018.
Národní muzeum není pouze krásnou budovou. Je ztělesněním přesvědčení, že jako národ máme smysl. Založení Vlasteneckého muzea roku 1818 bylo aktem vzdoru proti poněmčování a kulturnímu útlaku, a otevření jeho velkolepé budovy v roce 1891 bylo manifestací národní sebedůvěry, která předznamenala vznik samostatného státu o sedmadvacet let později.
