Kraj v srdci Evropy, kde se zastavil čas, jak napsal Ivan Olbracht. Kraj lesů a hor, polonin s pastýři, kteří se z vrcholku na vrcholek dorozumívali trembitou, třímetrovým dechovým nástrojem, vyrobeným z dlouhého kmenu smrku nebo borovice, a nejlépe ze stromu, jenž byl zasažen bleskem. Pomáhala pastýřům, převážně Huculům, domlouvat se či shánět ovce a psy. Také se jí oznamovaly úmrtí, pohřby a svatby. Teď už trembitu najdete jen v nějakém muzeu nebo lidovém orchestru.
Kraj podivuhodné přírody
Je to také kraj vinohradů a ovocných sadů, kraj podivuhodné přírody a neméně zvláštních lidí, o jejichž etnické příslušnosti se dosud vedou spory – zda jsou to Rusíni či Ukrajinci. Neboť přes Stalinovo ujišťování Benešovi, že souhlasí s obnovením poválečného Československa v jeho předválečných hranicích, nakonec sovětský vůdce Podkarpatskou Rus připojil k sovětské říši, respektive k její Ukrajinské sovětské socialistické republice jako Zakarpatskou oblast. Tím tento kraj v minulém století změnil svůj název už posedmé.
K tomuto kousku země mě pojí zvláštní vztah – pocházela odtud moje manželka. Narodila se v Lávkách u Mukačeva, vystudovala Užhorodskou univerzitu a pracovala tu, než jsem ji unesl do Prahy. Avšak rádi jsme se na Zakarpatí vraceli a procestovali jsme tento úchvatný kraj křížem krážem. Navštívili jsme solné doly v Solotvinu s překrásnými sály vyzdobenými sochami ze soli, kochali se Sinevirským jezerem, courali po poloninách a obdivovali modrofialové enciány. Především však jsme prožili týden v Koločavě, rodišti nejslavnějšího z mnoha karpatských zbojníků.
Kdo byl Nikola Šuhaj?
Ti podle legendy bohatým brali a chudým dávali, což nebylo vždycky pravda. U nás je obvykle řeč o tom posledním a díky Ivanu Olbrachtovi také nejznámějším – Nikolovi Šuhajovi Loupežníkovi. Zbojníkem se stal, když odmítl bojovat za první světové války. Jako mnoho jiných utekl zpět do rodné Koločavy, oženil se, dva roky žil víceméně spořádaným životem, a teprve poté se spojil s několika kamarády, později i se svým mladším bratrem Jurou, a dal se na zbojnictví. Původně proto, že chtěl obnovit rákocziovské povstání, což byla vzpoura uherské šlechty proti Habsburkům. Její vůdcové chtěli získat na svou stranu své poddané, a proto vyhlásili zrušení poddanství.
Jenže zůstal zbojníkem i poté, kdy vznikla Československá republika, která habsburské panství ukončila. A nový stát chtěl se zbojnictvím rázně skoncovat. Do oblasti kolem Koločavy byly převeleny stovky četníků, kteří pročesávali celý kraj, ale Nikola jim stále unikal. Až do chvíle, než byla na jeho dopadení vypsána částka tří tisíc korun. To byla tehdy značná suma, dalo se za ni koupit celé hospodářství. A tak se našli z jeho bandy tři, kteří Nikolu a jeho bratra Juru opili, poté utloukli sekyrami a mrtvoly předali četníkům. Nikolovi bylo třiadvacet let, Jurovi patnáct. Krátce poté se jeho ženě Eržice narodila dcera Anna. Eržika se znovu provdala, vzala si koločavského souseda Derbaka a zemřela až v roce 1987.
Na slovíčko za Eržikou
O třicet let dříve jsem s ní mluvil. Podařilo se to jen díky mé manželce, která domluvila s kamarádkou ze studií na užhorodské univerzitě, že jsme u ní v Koločavě mohli bydlet. Učila v místní škole, do níž ještě chodili dva Šuhajovi synovci, Vasil a Jozef. Od nich jsme se dověděli o osudu celé rodiny. Jejich otec, nejmladší Šuhajův bratr Andrej, se za druhé světové války dostal k sovětským výsadkářům a seskočil u obce Široká Niva na Bruntálsku. Další jeho bratr Ivan se v roce 1946 přidal k banderovcům a byl zastřelen při přestřelce s příslušníky NKVD. Jiný Nikolův příbuzný, bratr Eržiky Michal Štajer, byl v roce 1957 popraven jako „ukrajinský buržoazní nacionalista“.
To jen pro úplnost k životopisu Nikoly Šuhaje, jehož zbojničení tolik inspirovalo naše spisovatele – Ivana Olbrachta či Vladislava Vančuru – i filmové a divadelní tvůrce – Miroslava Josefa Krňavského, Evžena Sokolovského, Vladimíra Síse, Sergeje Gubského, Jiřího Svobodu a Milana Uhdeho.
Ani v roce 1957 ještě nevedla do Koločavy asfaltka, jen prašná polní cesta, kterou jsme projeli na korbě náklaďáku s kládami. Také Koločava, roztažená do čtyř částí, stále připomínala spíše tu Nikolovu, než tu dnešní s hotelem a restauracemi. Oproti minulosti z ní jen zmizely židovské krámky. Všechny Židy – a bylo jich víc jak sto tisíc – během války Maďaři předali nacistům, kteří je poslali do Osvětimi, odkud se už nikdo z nich nevrátil.
Nakonec jsem se s Eržikou setkal, ale moc mi toho neřekla. Nejenže byla negramotná, nikdy nechodila do školy, ale především byla mlčenlivá. Svou minulost si nechávala pro sebe. To se spíš rozpovídali Šuhajovi synovci a také někteří pamětníci té doby, ale ani oni vlastně neprozradili nic nového. Nepamatovali si, nebo jim „zbojnická duše“ velela mlčet?
Protiklady
Koločava se však změnila, zmodernizovala, dostala elektrickou přípojku. Ročně sem přijíždí neuvěřitelných sto dvacet tisíc českých turistů, pro něž je to často dobrodružné a náročné putování. Za sovětských časů jsme zde nacházeli téměř nedotčenou přírodu. Po řekách se ještě plavili voraři a nad každým ohybem řeky jim pomocníci velkou tabulí ukazovali, zda je cesta volná, nebo musí vor zastavit.
Zakarpatí bylo pro Ukrajinu totéž, co pro Rusko Sibiř: posílali sem do vyhnanství příliš nacionalisticky se projevující profesory kyjevské univerzity Tarase Ševčenka. A protože to byli většinou ti nejlepší, užhorodská univerzita byla pověstná kvalitou výuky. Manželka mě seznámila například s profesorem Rotem, jazykovědcem, jenž ovládal dvaadvacet jazyků. Však byl také za války hlavním tlumočníkem a překladatelem generálního štábu a byl podřízený přímo Stalinovi. Když se například Sovětská armáda připravovala osvobodit Rumunsko, pouhých pět týdnů předtím dostal Rot od Stalina rozkaz, aby se naučil rumunsky, což brilantně splnil. Měl k tomu vlastní metodu. Vysvětloval mi, že postupoval stejně, jako když se učí mluvit malé dítě. Ale protože na zdejší univerzitě byly finanční podmínky bídné, a on si nechtěl přilepšovat úplatky jako to činili jiní, přijal nabídku budapeštské univerzity a odstěhoval se.
Dodnes vzpomínám také na Ivana Svidu, řezbáře, který se tomuto umění naučil za první republiky v Brně u bratří Kotrbů a doma se stal národním umělcem, jehož díla z lipového dřeva zdobí mnohé galerie. Však také dvůr u jeho domku byl plný lipových špalků. Ale více než na Kotrbovy vzpomínal na moravské „Mařenky“, jak něžně nazýval všechny dívenky, s nimiž se při řezbářství v kostelích seznámil. Opravoval tam totiž dřevěné andělíčky.
Takových styčných bodů s bývalou naší republikou tu ještě zůstává hodně, třebaže postupně mizí. Tak jako zmizela, ale nakonec se přece jen znovu objevila Masarykova socha. Po Češích (Slováků zde žilo a pracovalo podstatně méně) tu zůstalo mnohé. Architektonicky zajímavá budova v centru města, sídlo všech oblastních orgánů, divadlo, muzeum a zejména mnohé vily, rozseté po obou březích řeky Už. Otec mé manželky, který za první republiky mimo jiné vykonával základní vojenskou službu u jízdy v Pardubicích, mi vyprávěl, jak poté, kdy se do června 1946 mohli odtud vystěhovat všichni, kteří si přáli zůstat československými občany (bylo jich na 120 000), vily osiřely. Ti, kteří zůstali, si mohli vybrat, kde chtějí bydlet. Jeho žena mu stále vyčítala, že tak neučinil. Nastěhovali se do prvního poschodí dřevěného domu, kde byl ještě i v době, kdy jsem tam se ženou krátce pobýval, suchý záchod a jiné nepříjemnosti. Když sem za ním přijely naše děti, tedy jeho vnoučata, jen se divily, že něco takového ještě ve městě existuje.
Už v důchodu ještě organizoval dětskou rekreaci. Zakarpatí bylo totiž vedle černomořského pobřeží rájem pro všechny letní prázdninové tábory, a on měl na starosti jejich zásobování. Proto měl v každém táboře i svůj přístřešek, který jsme při našich toulkách využívali, neboť hotelů v té době bychom v celém kraji napočítali na prstech jedné ruky. Zato chat (spíše vil) ústředních funkcionářů z Kyjeva tu bylo jako máku. Včetně prezidentských.
Krutá historie
Ač je to kraj divukrásný, život tu nikdy nebyl snadný. Tisíc let místní žili pod maďarskou nadvládou, třebaže ještě koncem devátého století patřili k Velkomoravské říši. Sice i později (například za Václava III. nebo za Jagellonců, v rámci tzv. personální unie, kdy český král byl zároveň králem uherským) připadlo Zakarpatí českému království, ale to bylo vždy krátké údobí. I v novodobé historii zdejší lidé trpěli. Zejména za první světové války, kdy byly zničeny desítky vesnic ruským vojskem, které se zastavilo až před Užhorodem. Mnozí Rusíni se snažili prchnout před rakousko-uherskou armádou do Ruska, ale řada z nich za to zaplatila životem před popravčí četou: například Košický vojenský tribunál v březnu 1915 odsoudil k smrti 800 rusínských sedláků. Bití místních se zase stalo obvyklou zábavou maďarských vojáků.
Není divu, že se rusínští emigranti v Americe dohodli s Masarykem, aby Podkarpatskou Rus připojil k Československu. Toto rozhodnutí posvětilo závěrečné jednání Centrální rusínské národní rady v Užhorodě 8. května 1919 a 11. června téhož roku zanikla i nikým neuznaná Huculská republika. Konečné rozhodnutí padlo v Saint-Germain-en Laye 10. září 1919, kdy se podle mírové smlouvy Podkarpatská Rus stala „autonomní částí československého státu“. Jenže s tou autonomií nově vzniklá republika nijak nespěchala, místo toho bylo do parlamentu přijato devět rusínských poslanců. Autonomie byla vyhlášena až v listopadu 1938, kdy zemi spravoval guvernér Konstantin Hrabar. S jeho dcerou chodila moje žena na univerzitu, ale ta si svého otce příliš nepamatovala, zemřel 21. prosince 1938.
Augustin Vološin dokonce vyhlásil v Chustu 15. března 1939 nezávislou republiku Karpatská Ukrajina, ale ta vydržela sotva tři dny, než ji zlikvidovala maďarská armáda, tehdy ještě v bojích s československou, která vlastně tím krátce přežila existenci svého státu. Sám Vološin, který se marně obracel s žádostí o pomoc na Rumunsko, a dokonce i na Hitlera, emigroval poté do Prahy, kde žil se statutem cizince. V květnu 1945 ho vyhledala NKVD a převezla ho do Moskvy, kde zemřel na následky mučení.
O dalších osudech této země rozhodlo její osvobození Rudou armádou, která zorganizovala v říjnu a počátkem listopadu volby do místních národních výborů. Jejich sjezd 25.-26. listopadu 1944 v Mukačevu rozhodl o „opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou“. Že by to bylo opětovné, o tom se v historii neobjevuje jediná zmínka. Buďme však přesní: toto odstoupení našeho území Sovětskému svazu připouštěl prezident Beneš již od roku 1939 a několikrát vyjádřil své svolení i později.
Otisky vojenských bot
Za sovětské éry se oblast postupně stávala koridorem pro hospodářské spojení SSSR se zeměmi RVHP a Západem, což bylo sice ekonomicky prospěšné, ale současně zničující. Místní lesy byly doslova drancovány, aby se na Západě proměnily ve vytoužené dolary, a vinice vzaly za své během Gorbačovovy protialkoholické kampaně. To snížilo i počet pracovních míst a není divu, že mezi Ukrajinci mířícími k nám za prací je tolik Zakarpatců čili Rusínů. Vždyť nezaměstnanost zde dosahovala až 80 procent, podle některých zdrojů dokonce 90 procent. Místní také v roce 1990 vytvořili Společnost podkarpatských Rusínů. Marně se však domáhají na Kyjevu autonomie či alespoň uznání rusínské národnosti a rusínského jazyka. Vláda dokonce přijala v roce 1996 řadu opatření k tomu, aby zlikvidovala rusínské hnutí, které se stává spíše nostalgickou vzpomínkou.
Vláda sice potáhla prašné cesty asfaltem, natáhla dráty elektrického vedení, ale protože tu vzniklo několik vojenských základen, uzavřela řadu míst, právě těch nejzajímavějších. Ostatně právě odsud k nám napochodovali sovětští vojáci v srpnu 1968, v zakarpatské chatové osadě byli drženi Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel a další, než je odvezli k jednáním do Kremlu. To je však stránka historie, k níž se místní nehlásí, odmítají, že by s ní měli cokoli společného. Zato však nezmizel sen o samostatnosti či alespoň větší autonomii. Svědčí o tom třeba pokus z roku 2008 vyhlásit Zakarpatí za Republiku Podkarpatská Rus. Hnutí sice našlo podporu u emigrantských organizací Rusínů, ale zůstalo jen u pokusu.
Jestliže jsem při svých toulkách Zakarpatím ve druhé polovině padesátých let potkával ještě řadu lidí, kteří na soužití s Čechy vzpomínali s dojetím, dnes marno hledat nostalgii po relativně krátké době, kdy patřili k Československu. Časy se mění a lidé též. I Olbrachtovo kouzelné vyprávění o Nikolovi Šuhajovi zůstává odloženo v knihovnách, protože překvapivě nebylo nikdy přeloženo do ruštiny či ukrajinštiny.
Více se o tomto čarokrásném koutu země dozvíte po otevření Brány poznání.
