Byl to poslední srpen roku 1935 a do dějin se zapsal muž, který dokázal za jedinou směnu vyrubat tolik uhlí, že by se tím dal na zimu vytopit celý Kreml.
Alexej Stachanov – jméno, které se od té doby stalo synonymem pro pracovní zázrak – měl podle oficiálních údajů vyrazit z podzemí za jediný den 102 tun uhlí. To není překlep. Stachanov prý s kladivem a nezdolnou sovětskou vůlí překonal sám sebe i fyzikální zákony.
Pokud bychom se drželi reality, tak podobný výkon by možná nezvládla ani četa s bagrem. Ale v té době v Sovětském svazu nebylo třeba realitu kontrolovat – stačilo ji vyhlásit. A tak se z obyčejného horníka stal přes noc nadčlověk. Muž, který zázračně rozsekal uhlí i s veškerými pochybnostmi.
Stachanovův rekord se stal novou metou – důkazem, že když se chce, tak se může. Že normy nejsou nesplnitelné, jen nedostatečně chtěné. A kdo to nezvládal? Ten byl líný a zaostalý. Na Stachanova se od té chvíle neodvolávali jen plánovači v Moskvě, ale i každý stranický agitátor, který potřeboval vysvětlit, proč zítra máte podat výkon ještě větší než včera.
Zrodil se nový typ hrdiny: ne voják, ne básník, ale dříč, který posouvá hranice lidských možností. Ve skutečnosti posunul hlavně hranice propagandistického zápalu.
Z uhlíku hrdina, z propagandy ikona
Jakmile se rekord „potvrdil“, Stachanov už nebyl jen horník – stal se značkou. Jeho jméno se skloňovalo na plakátech, v písních, ve filmech i v projevech, a zrodilo se tak celé stachanovské hnutí.
Stachanov se stal šablonou pro nový typ sovětského hrdiny – člověka, který snad ani nespí, nejí, a přesto se usmívá pod vrstvou sazí. V podstatě socialistická obdoba superhrdiny, akorát bez pláště. Horníci a dělníci po celém SSSR byli povzbuzováni, aby šli v jeho stopách. Normy se zvyšovaly, tabulky se plnily, a kdo zaostával, toho kolektiv rychle označil za brzdu budování komunismu.
A nezůstalo jen u SSSR. Stachanovův kult dorazil i do Československa, kde se o „stachanovcích“ mluvilo s podobným zápalem, jako kdyby šlo o olympijské vítěze. Horníci, hutníci a jiní „hrdinové práce“ byli vyzdvihováni ve školních čítankách, zatímco běžný pracující měl spíš dojem, že je od nich vyžadován výkon na hranici nadpřirozena.
Výsledkem bylo, že se z obyčejného chlapíka z doněckého dolu stal mýtus – Stachanov vedle Gagarina, Pavlíka Morozova a dalších postav sovětského panteonu. Když Západ ukazoval Mickey Mouse, Sovětský svaz ukazoval Stachanova. Jeden ponekud stupidně bavil děti, druhý měl poněkud stupidně motivovat pracanty.
Kocovina
Každý mýtus má svou slabinu. Zatímco plakáty hrdě hlásaly rekordy, stále častěji se ozývaly hlasy, že slavná směna nebyla až tak „osobní výkon“. Stachanov měl k ruce několik dalších horníků, kteří odklízeli uhlí a prováděli další úkony, tedy celý rekord byl předem pečlivě připravený. Tedy nikoli zázrak, ale zrežírované divadlo. Když se to po letech začalo připomínat, obraz „superhrdiny práce“ dostal trhliny.
A co na to Stachanov? Sláva z něj udělala celebritu. Místo aby dál rubal, jezdil po konferencích, usmíval se do fotoaparátů a měl být vzorem pro ostatní. Jenže život po uhlí mu příliš neprospěl. Od poloviny 50. let upadal do zapomnění, stal se úředníkem bez skutečného vlivu a postupně z depresí propadl alkoholu. Hrdina, který měl symbolizovat novou sovětskou morálku, nakonec skončil jako oběť propagandy.
Zemřel v roce 1977, prakticky zapomenutý, ironicky v době, kdy jeho jméno už dávno přežilo jen jako fráze. „Stachanovec“ se stal synonymem pro přehnanou pracovní horlivost – často hranou a nerealistickou. V kultuře se objevoval jako parodie, jako absurdní symbol systému, který potřeboval své hrdiny stůj co stůj.
O dalších sovětských hrdinech práce a jejich metodách se dozvíte mnohé, vstoupíte-li do Brány poznání.
