Každá doba má své hrdiny. Měla je i studená válka – na obou stranách Železné opony. Jedním z nejautentičtějších byl český odbojář Ota Rambousek. Bojovník od mládí. Již ve svých 22 letech se zúčastnil boje o rozhlas při Pražském povstání.
Po roce 1948 odešel do exilu, kde se zapojil do zahraničního protikomunistického odboje. Jako agent chodec se čtrnáctkrát vrátil do Československa se zpravodajskými úkoly. Při jedné akci v říjnu 1949 byl zatčen. Při soudním procesu dostal doživotí, i když mu hrozil trest smrti. Propuštěn byl v roce 1964.
V březnu 1968 se Ota Rambousek stal spoluzakladatelem Klubu 231. V této organizaci bývalých politických vězňů byl členem přípravného výboru a podílel se na zpracování tzv. Zprávy dokumentační komise, která zdokumentovala křiklavé případy politické perzekuce. Po srpnové okupaci odešel do emigrace podruhé.
Nasazení v Říši a boj o rozhlas
Narodil se 21. ledna 1923 v Praze. Tatínek byl veteránem československých legií a aktivní člen vinohradského Sokola, povoláním klempíř a instalatér, živnostník. Ota se rovněž vyučil instalatérem.
Záhy jej odvedli k práci v Říši. Odjel z Prahy ve vlaku plném řemeslníků nasazených na práci ve válečném průmyslu. Pracoval v Berlíně asi dvacet šest měsíců, z toho ovšem na padělané dovolenky strávil téměř tři čtvrtě roku doma v Praze. Trvalo, než zaměstnavatel podal hlášení o zmizelém pracovníkovi a než se zpráva dostala na pražské gestapo. To mělo spoustu jiné práce, a tak jej vždy jeden z úředníků, stačil včas varovat a ten se ještě před zatčením vrátil a ohlásil na svém pracovišti v Berlíně.
V roce 1945 se vydal do Prahy a předložil na pracovním úřadu padělaný doklad spolu s lékařskou zprávou zneschopňující ho k těžké práci. S podplaceným potvrzením o srdeční vadě jej nejprve zařadili do evidence osob práce v říši neschopných a následně přidělili ke skládání uhlí, brambor, do třetice k práci plavčíka a napočtvrté získal místo zámečníka ve Filmových ateliérech Barrandov.
V květnu 1945 se také zapojil do pražského povstání a zúčastnil se pouličních bojů o rozhlas. U zpravodajského filmu pracoval až do emigrace v roce 1948. Doma řekl, že jede na týden natáčet na Moravu. Spolu s dalšími třemi kamarády ovšem odjeli do Domažlic. V domku převaděče počkali, až se setmí, a pak přešli hranici. Z Chamu je odvezli do sběrného tábora pro uprchlíky v bývalé Goethe Schule v Regensburgu.
Ve službách CIC
V té době byla všeobecná představa, že dojde ke třetí světové válce, ve které bude bojovat Západ proti Sovětskému svazu. Sám na tu dobu vzpomíná. „Býval bych šel do armády, kdyby byla. Rozhodně jsem chtěl přiložit ruku k dílu, protože táta byl legionář. Hledal jsem pořád příležitost, jestli něco takového bude,“ popisuje důvod, proč emigroval a začal přecházet hranici jako agent chodec americké vojenské zpravodajské služby CIC.
Přes hranici nosil zprávy, poštu a mapy. Vybudoval síť kontaktů ze svých známých, přátel a doporučených osob, spolupracovníků a lidí, u kterých mohl nalézt útočiště. Jeho cesta do republiky vedla mezi Waldsassenem a Chebem, v noci lesem na první vlak z Chebu. Na nádraží musel vypadat, jako by právě vstal od snídaně a jel do práce. Zmáčený a zablácený z toho, jak se brodil mokrým obilným polem, vypadal podezřele.
Zatčení a kriminál
Každého a neznámého zvlášť mohla čekat namátková kontrola příslušníky SNB. Frekventované nádraží bylo ostře sledovaným místem. Na vlak čekal v blízkosti kolejí a do vagonu nastupoval těsně předtím, než se vlak rozjel. Jízdenku si kupoval až u průvodčího. Na podzim roku 1949 při své čtrnácté cestě spolupracovníkovi v Černošíně, u kterého si při cestách vyzvedával zprávy a přespával, řekl, že je to jeho poslední cesta, a sdělil mu heslo, kterým se prokáže jeho nástupce. Netušil, že jej kamarád po dlouhé době spolupráce práskne.
Hned následujícího dne ráno byl zatčen. Následoval výslech, který trval čtyřiapadesát hodin. Neustálé udržování v bdělosti. Bezčasí, bití, vyhrůžky střídající sliby a přátelská slova, argumenty, aby myslel na manželku a na syna. Spolu s ním bylo odsouzeno za velezradu a vyzvědačství čtrnáct osob. Rambousek odešel od soudu s doživotním trestem. Dělnický původ, účast v Pražském povstání a zatčení bez střelby jej zachránily před popravou.
Během těch let prošel těmi nejtvrdšími věznicemi – Valdicemi, Mírovem nebo Leopoldovem. Tam ho poprvé na návštěvě viděl jeho již osmiletý syn. Po třech nebo čtyřech letech trestu se s ním manželka rozvedla, ale nikdy jí to on ani rodina neměli za zlé. StB jí neustále dělala problémy a naléhala, aby se dala rozvést, což jí doporučil i sám Rambousek.
Druhá emigrace
V roce 1964 byl z vězení propuštěn. Pracoval jako instalatér ve státním podniku Pražská stavební obnova. V roce 1968 spoluzakládal Klub 231, což bylo společenství bývalých politických vězňů. Po srpnové okupaci se spolu se svou druhou ženou rozhodl emigrovat přes Jugoslávii do Itálie.
V uprchlickém táboře vypověděl svůj životní příběh, ukázal dokumenty a záhy byli oba posláni z Neapole do Spojených států amerických. V exilu se setkal s Josefem Škvoreckým, který jej po přečtení krátké povídky povzbudil k dalšímu psaní. Je autorem tří svazků povídek, autobiografického románu Paměti lichoběžníka.
Zemřel před patnácti roky, 3. června 2010 v Praze.
Více se o tomto pozoruhodném člověku dozvíte po otevření Brány poznání.
