Břetislav Štorm patří k legendám naší heraldiky a literatury s rytířskou tématikou. Publikoval v dnes již neznámých periodicích Akord, Archa, Na hlubinu, Rozmach a Řád. Mezi jeho nejznámější knihy patří Úvod do heraldiky, Dobrý drak, soubor povídek Dobrý rytíř, a především útlá publikace Knížka o životě rytířském z roku 1945.
Jeho učitel
Štorm spatřil světlo světa 21. června 1907 v Řevničově. V roce 1917 vystudoval reálné gymnázium v Rakovníku. Zaujala jej gotická architektura a výtvarná tvořivost. V roce 1923 se přestěhoval do Prahy, kde se v roce 1926 setkal s nakladatelem Ladislavem Kuncířem. Spolupracoval s myšlenkovým okruhem lidí kolem Josefa Floriána ze Staré Říše a s Jaroslavem Durychem.
Soustavně se věnoval grafickým úpravám knih. Ilustroval přes 300 titulů do kterých často kreslil i viněty. Sám o tom prohlásil: „Mým starým a jediným učitelem je heraldika. Z ní jsem se naučil poznávat nedostižnou krásu žaludu, lipového listu, lilie nebo růže. Z ní, jsem se naučil vidět plnost a sílu tvaru a plastiky. A konečně jsem se z ní také naučil, že pravá ozdoba má svůj živý předobraz ve světě stvořeném.“
Řád věrného přátelství
Za války v roce 1943 byl totálně nasazen do ČKD v Libni, nejprve jako pomocný dělník, později jako „plánovač“. V 1945 nastoupil na Ministerstvo techniky. Bydlel ve Všenorech, kam za ním přijížděli přátelé. Obřadnost či slavnostnost, kterou měl rád, připomíná jím založený soukromý Řád věrného přátelství, jehož insignii – stříbrný křížek pod pětilistou růží na černé stužce si nositelé připínali při společných setkáních.
V roce 1947 byl jmenován místopředsedou Národní kulturní komise, jež byla zřízena pro správu národního kulturního majetku, většinou významných hradů a zámků. Vznik této instituce měl pro naši památkovou péči zásadní význam. Z té doby je možné jmenovat autorské rekonstrukce a úpravy hradů Švihova, Kosti, Buchlova, jízdárny v Hluboké nad Vltavou, a zvláště jeho milovaného hradu Karlštejna, kde navrhoval vnitřní instalaci v té době pustých místností.
Rozdávat až do úpadu
V roce 1957 se podílel na oslavě šesti století od založení karlštejnské kapituly a pro její kanovníky navrhl insignie, které dosud používají. Navrhoval také nové úpravy zámeckých parterů zahrad v Jaroměřicích nad Rokytnou, Veltrusech, Náchodě, Rájci nad Svitavou a Mnichově Hradišti.
Štorm na toto období vzpomíná: „Celý život jsem pracoval, pracoval bez ustání. A dívám-li se nazpět, vidím, že v té práci bylo mnoho nahodilého, nesoustavného, že veliké dílo, které je hodno muže, je dosud nehotovo, a to nikoli pro nepřízeň času, ale pro mou vlastní rozptýlenost a mnohostrannost pracovních oborů. Chtěl jsem umět všechno. Všechno však umět nelze… Nadaný člověk smí jen rozdávat. Až do úpadu, až do smrti. Jen tupec shromažďuje vědomosti nebo majetek. Stejně to pak k ničemu není.“
V roce 1959 byl několikrát hospitalizován pro podezření na rakovinu a 11. února v roce 1960 v necelých 53 letech zemřel v pražské Vojenské nemocnici.
Abychom pochopili jeho myšlenkový ušlechtilý svět je dobré si připomenout několik úryvků z jeho životního díla, Knížky o životě rytířském, které je dnes stále více aktuální.
Co je rytířstvo
Rytířstvo je tajemný řád tří velikých ctností: lásky, oběti a statečnosti.
Proč je rytířstvo řád
Všichni rytířové od počátku se řídí stejnými pravidly a jsou jakoby bratři, vyznávajíce společně tři ctnosti rytířského života.
Proč je rytířstvo řád tajemný
Rytířstvo není ustaveno psanou řeholí. Trvá bez zákonů světských, nemá ani velmistra, ani almužníka, ani bratry rytíře, laiky nebo kněze, nemá korouhve, ani znaku, ani dějin, ani vnější slávy.
Je rytířstvo stav a má nějaké povinnosti?
Rytířstvo není stav, rytířstvo nemá povinností. Údové stavu mají svá zaměstnání, jež je živí. Nikdo se nemůže živit rytířstvím, neboť rytířstvo je nade všechny stavy a jeho údové jsou rozptýleni ve všech stavech. A přece tvoří tajemnou jednotu, která se jen v dobách hrůzy vzácně projevuje: v žalářích, ve vyhnanství, na popravištích. Tam se bratři řádu scházejí na okamžik, na čas, na věčnost.
Povinnost je vždy věc nepříjemná, lidskému sobectví odporná. Rytíř neví, co je sobectví, a proto nemá povinností. Jeho život i činy jsou prosté, jsou takové, jaké jsou. Nic nekoná z donucení vnitřního ani vnějšího.
Láska
Každý miluje, kolik může. Někdo miluje koně, někdo psy nebo ptáky; někdo má rád ženy nebo malé děti, nebo obojí dohromady. Někdo uctívá rodný kraj, někdo staré zříceniny, někdo továrny. Někteří milují svou práci. Jiní zas milují svou krásu, své umění, svou proslulost. Ti všichni nakonec aspoň trochu milují sami sebe: hledíce na milovaný obraz spatřují v něm svou vlastní tvář.
A pak jsou také mnozí, a ti milují jen sebe. Rytíř však miluje všechno, co žije z lásky; miluje rytíř všechno stvoření. Oblaka, hory, květiny, stromy, domy, přístavy, věže, zvířata i lidi. Jen sebe nemiluje, sebe nezbožňuje, sebe neuctívá.
Oběť
Milujeme-li, jsme jistě ochotni pro lásku něco obětovati. Snad i život. Avšak tak vzácná příležitost se nám naskytuje jenom málokdy, snad jen jednou, a tu ji obyčejně propaseme. Rytíř žije jen z oběti. Každý den rozdává, rozdává do nedozírna, neboť mnoho lásky potřebuje mnoho oběti. Všechno již rozdal, i sebe samého. Nic už nemá, je chudý, chudší než kvítí, chudší než mech. A to je právě tajemství: kdo již sám sebe nemá, má plné ruce darů, že je sotva stačí rozděliti.
Statečnost
Jak rádi se radujeme s radujícími, jak rádi truchlíme s truchlícími. Jak ochotně zavíráme oči nad každou nepravostí, abychom měli pokoj, pokoj a užitek. Rytíř však miluje, co není milováno, věří, čemu nikdo nevětří, naděje se, kde jiní už zoufali. Zachovává jasnou mysl v zármutku, vážnost v radovánkách. Bojuje, kde není naděje na vítězství, skrývá meč, kde je vítězství jisté a kořist hojná. Těší zarmoucené, jež nikdo nepotěší, sytí a napájí ty, jimž nikdo nic nepodá, navštěvuje nemocné, jež pro strach všichni opustili, pohřbívá mrtvé, jež nikdo nechce zakopati.
Jaká je odměna rytířského života
Zármutek, bolest, těžkomyslnost, útrapa a smrt
A nic víc?
Radost a sláva. Avšak to není odměna, to je neproměnný stav duše rytířovy, tak se narodil, tak umře.
Avšak jak se to srovnává s tím, co bylo řečeno výše?
Zármutek, bolest, těžkomyslnost, útrapy a smrt přicházejí ze světa vnějšího. Radostí a slávou je prozářeno nitro bytosti rytířovy, z nichž čerpá sílu k nerovnému boji.
Vnější a vnitřní svět
Svět nespravedlnosti a útlaku, kořistnictví a lakomství a smilstva, svět pýchy a obžerství, závislosti a lenosti doléhá na srdce rytířovo, útočí, svádí a tepe. Avšak proti tomuto světu stojí jako nedobytná věž vnitřní rytířův, svět ctnosti, svět radosti, krásy a slávy.
Co jediné z vnějšího světa vchází do srdce rytířova
Z vnějšího světa vchází do srdce rytířova jediné umění. Avšak umění stejně není z tohoto světa.
O službě vlasti
Rytíř miluje zem, která mu dává žíti, řeč, kterou ho naučila matka, lid, který tu po věky žije, raduje se a trpí. Avšak tato láska není jen rubem nenávisti k jiné zemi, řeči nebo lidu. Neboť láska, která je vyvážena nenávistí, není láskou, ale jednou z pekelných mocí.
Rytíř nehledá dobrodružství ani ve své vlasti, ani v jiných zemích a národech. Každý všední den doma je dnem radosti a slávy, kdyby to bylo jen podání ruky chromému, zadržení hanlivého slova, úsměv plačícímu. Neboť ten chromý, urážený a plačící je rytířův rodný bratr, syn veliké matky lidu jeho země, vlasti.
Avšak teskní tu člověk cizinec; má také svou zem, svůj lid svou řeč, někde daleko za devaterými horami. Usměj se, bratře cizí země, neteskni; Vím, co jest milovat svou vlast.
Naučení: Prvá láska k vlasti, můj dobrý rytíři, je nejlepší učitelkou lásky mezi národy.
Svět potřebuje rytířstvo
Dokud bude na světě třeba jen stín nespravedlnosti, je rytířstva nevyhnutelně potřebí. Ne proto, aby nespravedlnost byla pomstěna (nikdo přec nepomstil smrt Abelovu), ale hubena.
Je pozdě zabíti vraha. Je však záslužné zlomiti vražedný meč dřív, než udeří.
Je dobré krmiti lačné, avšak lepší je zabrániti hladu.
Je krásné těšiti zarmoucené, avšak krásnější je nezarmucovati.
Úkol rytířstva
Vnější svět dýchá srdcem rytířstva. Kdyby nebylo rytířstva, vnější svět by se propadl a zhynul.
Úkolem rytířstva je držeti veliké váhy světa v rovnováze. A kdyby jedna miska příliš stoupala, položit na ni svůj život, aby se zase vrátila.
Andělé
Vlastní bratři rytířů jsou andělé. Zatímco řád rytířstva od dob svého tajemného založení smrtí Abelovou bojuje, trpí, umírá a znovu a znovu v nesčetném, neznámém a nepoznaném množství, řád rytířstva oslabeného na věky neumírá.
Poslední naučení
Slyš rytíři, jak se nad tebou tiše vznáší tvůj anděl, jak šumí jeho nesmírná křídla. Je s tebou všude, kam se obrátíš. Žádné utrpení, žádná bolest, žádné ponížení ho od tebe nevzdálí. Buď tichý pokojný a odevzdaný, neboť anděl střeží lampu, jež z tvého srdce září do tmy vnějšího světa, jež září jasem lásky, oběti a statečnosti. Anděl střeží tvou lampu a včas, nepospíchaje, dolévá olej.
Až dokonáš, zapálí jiskrou tvé uhasínající lampy jiné srdce. Tvůj oheň bude žít až do skonání světa.
