Když se řekne povinná školní docházka, většinou se nám vybaví Marie Terezie a rok 1774. Všeobecný školní řád (Allgemeine Schulordnung) tehdy stanovil povinnou školní docházku pro děti ve věku 6-12 let, v praxi však trpěl řadou nedostatků: školní síť byla řídká, docházka byla obtížně vymahatelná, kontrola slabá, organizace roztříštěná a příliš závislá na místních poměrech. Navíc kvalita výuky i profesní úroveň učitelů byla nerovnoměrná, často velmi nízká.
Politické zřízení obecních škol
Proto byl před 220 lety (11. 8. 1805) na území tehdejšího rakouského císařství vydán právní předpis, který pod názvem Politické zřízení obecních škol detailněji stanovil pravidla fungování školství, platná i pro školy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Co zákon stanovil? Především povinnou šestiletou školní docházka pro všechny děti od 6 do 12 let, závaznou bez ohledu na pohlaví a společenský původ.
Nařizoval veřejné půlroční zkoušení žáků ve školách. Pokud žák obdržel z více než tří předmětů nejhorší povolený prospěch, musel ročník opakovat. O postupu rozhodovala konference učitelů. Zákon nestanovoval pevný začátek a konec školního roku, pouze vymezil, že školní rok by měl začínat v říjnu až listopadu a délka prázdnin neměla překročit pět týdnů.
Učitelé měli povinnost připravovat se na zkoušky, vyučovací proces byl zjednodušen a zpřehledněn. Zákon rovněž upravil způsoby jmenování učitelů, pravidla přezkušování a rozhodování o postupu žáků do vyšších ročníků. Protože školský systém navazoval na absolutistické a centralistické tradice habsburské monarchie, hlavním vyučovacím jazykem zůstávala němčina.
Zavedení státní kontroly nad formováním dětí
Čeština nebyla vyučovacím jazykem, což podporovalo proces poněmčování. Zákon však zcela nezaručil všeobecný praktický nástup školní docházky, což se povedlo až říšským školským zákonem z roku 1869, jenž prodloužil povinnou školní docházku a umožnil důslednější vymáhání této povinnosti.
Nejdůležitějším rysem zákonné úpravy však bylo něco zcela jiného. Kromě pozitiv, spjatých s rozšiřováním gramotnosti a základního vzdělání napříč sociálními vrstvami, to byla zcela zásadní etatizace, tedy zavedení státní kontroly nad formováním dětí a mládeže, často na úkor práv rodičů a Církve.
Ta se, stejně jako v jiných oblastech veřejného života, dostala pod nadvládu osvíceneckého, a tedy často nekatolického státního aparátu, který Církev využíval jen jako nástroj k formování ideově-morálních předpokladů loajálních postojů vůči mocnářství.
Zkoušky pro domácí vzdělávání
Politické zřízení obecných škol sice dovolovalo domácí vzdělávání, oproti současné praxi však tím vyučujícím nemohl být rodič, ale zase jen učitel či kněz. Děti vyučované doma musely být, podobně jako dnes, dvakrát ročně přezkušovány před školní komisí nebo vyučujícím.
Tradice rakouského školství, jehož je Politické zřízení obecných škol nedílnou součástí, má v sobě mnoho dobrého. Zároveň však uvedly vzdělávání dětí na jednu ze slepých kolejí, spočívající v plném zestátnění školství.
To sice umožňuje snadněji vyučovat, ale také škodlivě indoktrinovat. Škola není majitelkou dětí. Děti patří rodičům, kteří jsou jejich primárními vychovateli a vzdělavateli. Úlohou školy, ať církevní, státní či soukromé, je jim v tomto úkolu napomáhat, nikoli je nahrazovat.
Smutné je, že poslední reformy školství v ČR, započaté před 20 lety zrušením osnov a vrcholící současnými revizemi Rámcových vzdělávacích plánů, ponechávají velký prostor právě pro onu indoktrinaci a současně likvidují vše dobré, co dosavadní model znalostního školství, vycházející mj. i z oněch rakouských tradic, přinášel.
Pokud chcete o této sporné věci vědět více, vstupte Branou poznání.
