Když diváci vstoupili do Stavovského divadla v Praze, netušili, že se stanou svědky události, která překročí hranice běžného divadelního večera. Premiéra veselohry „Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka" od Josefa Kajetána Tyla s hudbou Františka Škroupa nabídla víc než pouhou zábavu – přinesla kus národní duše.
Třicátá léta devatenáctého století byla pro české země dobou paradoxní. Na jedné straně vrcholilo národní obrození, na straně druhé sílil germanizační tlak. Čeština byla vytlačována z úřadů, škol i vyšších společenských kruhů. Němčina znamenala kariéru a vzdělání, čeština byla jazykem venkova a služek. České divadlo se tak stalo útočištěm národní identity – místem, kde mohli Češi být sami sebou.
František Škroup a Josef Kajetán Tyl to dobře chápali. Fidlovačka nebyla náhodným dílem – byla oslavou českého života. Děj hry, odehrávající se během tradiční pražské pouťové slavnosti, představil galerii typicky českých postav: poctivého řemeslníka, veselého muzikanta, vtipnou služku. Žádné ctnostné šlechtice, žádné vznešené sály – jen obyčejní lidé, kteří mluví česky a jsou na to hrdí.
To, co dnes (zatím ještě alespoň pro mnohé) působí samozřejmě, bylo tehdy aktem vlasteneckého vzdoru. Psát českou hru, komponovat českou hudbu, hrát pro české obecenstvo – to všechno znamenalo říct: my jsme národ, máme svou kulturu a ta má hodnotu. Fidlovačka říkala prostým lidem, že jejich jazyk není méněcenný, že jejich tradice stojí za to. A právě to z ní udělala milovanou hru, která se hrála desítky let – ačkoli zpočátku téměř propadla.
Divadlo bylo v té době jedním z mála míst, kde se český národ mohl sejít jako celek a mluvit stejným jazykem. České divadlo vytvářelo národní jednotu v době, kdy všechny ostatní instituce pracovaly na jejím rozbití.
Hymna zrozená jakoby mimochodem
Uprostřed veselé zápletky Fidlovačky zazněla píseň, která svým významem vystoupila daleko za rámec divadelní hry. Ve druhém dějství vystoupil na jeviště slepý houslista Mareš a zazpíval píseň o své vlasti. Text Josefa Kajetána Tyla doplněný hudbou Františka Škroupa byl krásný, ale nenápadný. Žádná fanfára, žádné vojenské bubny. Jen prostá otázka: „Kde domov můj?" A prostá odpověď: v kraji, kde voda hučí po lučinách...
Co udělalo z této divadelní písně hymnu? Především její prostota a jasné sdělení. Zatímco oficiální rakouská hymna oslavovala mocného císaře („Gott erhalte Franz den Kaiser"), česká píseň mluvila o kráse krajiny, o pokojném domově. Nebyla to píseň o vítězství nebo armádách. Byla to píseň o místě, kde člověk zakořenil, o zemi, kterou miluje ne proto, že je mocná, ale proto, že je jeho.
Tahle pokorná láska k domovu zasáhla srdce Čechů všech vrstev. Píseň se začala zpívat mimo divadlo, při vlasteneckých setkáních, při rodinných oslavách. Když v roce 1848 propukly revoluce a Češi požadovali svá národní práva, „Kde domov můj" se stala neoficiální hymnou národa. Nikdo to nenařídil – národ si vybral píseň, která vyjadřovala jeho povahu.
Kontrast mezi touto českou hymnou a hymnami mocnářství nemohl být větší. Rakousko-Uhersko mělo „Gott erhalte", Prusko „Heil dir im Siegerkranz" – všechny oslavovaly panovníka a moc. Česká hymna mluvila o boru šumícím, o lučině vonící. Byla to hymna malého národa, který si není jistý svojí budoucností, ale je si jistý svojí tisíciletou identitou. Přežila konec monarchie, dvě světové války, komunismus, rozpad federace. Proč? Protože nebylo spjaté s žádným panovníkem nebo režimem. Bylo spjaté jen se zemí samotnou.
Vlastenectví bez agrese
Naše hymna říká o českém charakteru víc, než si možná uvědomujeme. Není v ní ani slovo o nepřátelích, o bitvách, o slávě zbraní. Je v ní voda hučící po lučinách, sad, kde rozkvetlá jabloň, česká zem rozkvetlá. Je to hymna národa, který si zakládá na jiných hodnotách než na vojenské moci.
Srovnejme si to s hymnami okolních národů. Francouzská Marseillaisa volá k boji proti tyranii, její text je plný krve a válečného odhodlání. Britská hymna prosí Boha, aby zachránil královnu a rozmetal její nepřátele. Polská hymna připomíná boje za svobodu. Německá říká „Deutschland über alles". A ta naše? Ptá se, kde je ten domov, a odpovídá: tam, kde „bory šumí po skalinách".
To není slabost ani naivita. Je to jasné vymezení: my jsme národ, který miluje svou zemi pro její krásu, ne pro její moc. Národ, který se neptá, jak může ovládat druhé, ale jak může žít v klidu na své půdě. V době, kdy kolem nás mocnářství bojovala o nadvládu, Češi si vybrali hymnu o domově. To je silné poslání.
Dnes, kdy se setkáváme s tlaky na rozředění národní identity. Opět nám někdo říká, že vlastenectví je zastaralé nebo dokonce nebezpečné. Fidlovačka a hymna z ní vzešlá nám připomínají: vlastenectví nemusí být agresivní. Může být o lásce k místu, kde jsme vyrostli, k jazyku, kterým mluvíme, ke kultuře, která nás formovala. Můžeme být hrdí na to, že jsme Češi, aniž bychom museli snižovat kohokoli jiného.
Fidlovačka nás učí, že kultura a jazyk nejsou náhodné konstrukty, které lze libovolně měnit nebo zaměňovat. Jsou základem národa. A malý národ si to musí chránit obzvlášť pečlivě.
Dědictví, které zavazuje
Co nám Fidlovačka a hymna z ní říkají dnes, téměř po dvou stoletích? Především to, že to, co máme, není samozřejmost. Naši předkové v době národního obrození bojovali za právo mluvit česky, psát česky, žít česky. Dnes to (zatím) máme zadarmo – a možná právě proto si toho málo vážíme.
Když slyšíme češtinu zaplavenou zbytečnými anglicismy, když vidíme lhostejnost k vlastní kultuře, když se setkáváme s postojem, že vše zahraniční je lepší jen proto, že je zahraniční – měli bychom si vzpomenout na Tyla a Škroupa. Oni věděli, že národ bez své kultury a jazyka přestává být národem. Stává se jen obyvatelstvem nějakého území.
Inspirace z Fidlovačky je jasná: i malý národ může mít sebevědomou identitu. Nemusíme se za nic stydět. Máme bohatou historii, krásný jazyk, kulturu, která stojí za to. A máme právo to chránit a rozvíjet.
Hymna nás učí lásce k domovu bez nenávisti k cizímu. Učí nás hrdosti bez pýchy. Učí nás, že být Čechem znamená něco víc než jen mít české občanství – znamená to cítit spojení s touto zemí, s její přírodou, s jejími tradicemi, s jejím jazykem.
Závazek, který z Fidlovačky plyne, je prostý: předat toto dědictví dál. Mluvit česky a mluvit dobře. Znát svou kulturu a předávat ji dětem. Nebát se být vlastencem v době, kdy je to někdy považováno za nemoderní.
Připomeňme si proto text v obou původních slokách. Je škoda, že druhá se nehraje. Ostatně je k tomu pěkný komentář Václava Hrabáka odvysílaný na stanici Hvězda (najdete jej i zpětně na hlavní stránce Protiproudu v komentářové rubrice Pořád se něco děje). A každý den hned po půlnoci zazní na Hvězdě hymna úplně celá – včetně dalších dvou slok, jež k ní byly přidány na zlomu devatenáctého a dvacátého století.
Kde domov můj,
kde domov můj?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách.
V sadě skví se jara květ
zemský ráj to na pohled!
A to jest ta krásná země
země česká domov můj!
Země česká domov můj!
Kde domov můj,
kde domov můj.
Znáte v kraji bohumilém
duše outlé v těle čilém,
mysl jasnou, vznik a zdar
a tu sílu, vzdoru zmar?
To je Čechů slavné plémě,
mezi Čechy domov můj,
mezi Čechy domov můj!
